15.9.20

Lukáš Zádrapa: Rozvrat vzdělávání a jásot technokratů

Od jarního zavření škol a jejich přechodu na digitální výuku pravidelně zaplavují sdělovací prostředky nadšené články o tom, jak se naše školství konečně modernizuje.

Poslední čtyři digitalizační pětiletky pokulhávaly, ale nyní máme jedinečnou příležitost s plněním plánu pohnout. Je pozoruhodné, že takto nadšeně jásají vybraní jedinci, kteří se ostentativně vymezují vůči zatuchlosti škol, učitelů a rodičů. Jinými slovy, zdá se, že i jim je zřejmé, že většina ostatních zas až tak rozjařená není. A z vlastní zkušenosti bych to potvrdil, protože jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by tyto „velké skoky vpřed“ vítal s mávátky.

Důvod, proč si musí připadat osaměle, a o to samozřejmě hrdinně pokrokověji, bych rád technokratům vysvětlil z pohledu jednak rodiče dětí základních školou povinných a jednak vysokoškolského učitele. Začal bych tím, že proces vzdělávání a výchovy je z nejvlastnější podstaty záležitost sociální a že třída, v níž tento proces probíhá, je sociální organismus. Zároveň jedním z hlavních cílů zejména nižšího školství je vlastní socializace dětí, nicméně něco podobného platí i o školství vysokém, jak si nyní bolestivě uvědomují jak studenti, tak pedagogové.

Tento klíčový sociální rozměr je však nemožné udržet jinak než sociálním kontaktem, založeným na bezprostřední osobní přítomnosti. Není nahraditelný sebelepší technologií, což došlo myslím snad všem, kteří se pokoušeli o výuku na dálku v jarních měsících. Ledackdo si, soudím, uvědomil, jak protivný vlastně je onen „e-learning“, který bývá reformátory školství vyslovován s pomlaskáváním. Žádná platforma nemůže ani vzdáleně simulovat prostředí třídy. Chybí možnost bezprostřední verbální komunikace, ale také komunikace neverbální, o níž už řadu let víme, že je podstatnou součástí mezilidských styků. Neexistuje spontánní zpětná vazba, např. ona „atmosféra ve třídě“, možnost odečítání z výrazu žáků a studentů, jak reagují na podněty učitele, ani jednotlivě, natožpak jako celek, což je přitom nejdůležitější.

Navzdory tvrzením technokratů totiž technologie uspokojivou, komplexní komunikaci výrazně ztěžuje, a tím také zvyšuje ony prahy, o jejichž snižování se jinak v pokynech školní inspekce hovoří. Kromě výpadků celý kanálů komunikace a jejích ustavujících prvků se prodlužují, někdy až nesnesitelně a rozkladně, i prodlevy v obratových bodech komunikace, např. při změnách mluvčího. Každý, kdo se tohoto šíleného procesu digitálního vzdělávání účastnil, ví, jak náročné je udržet pozornost na obou stranách, a to i při motivovanosti všech zainteresovaných, což vždy nemusí platit.

Zejména ti, kteří nikdy pořádně neučili, se mohou fetišisticky ohánět slovem „efektivita“. Paradoxní ovšem je, že jedním z nejúčinnějších prostředků výuky je opakování. I základní poznatky, bez nichž nelze rozvíjet další dovednosti, se vštěpují opakovanou expozicí, stejně tak se získávají dovednosti. Student se neučí jen ve chvíli, kdy je vyvolán, ale také tehdy, když sleduje interakci spolužáků s učitelem či spolužáků navzájem. Opatření, která cílí na omezení tohoto zdánlivě jalového času, jsou tedy z větší části kontraproduktivní.

Jestli bylo při digitálním vzdělávání něco opravdu drtivě neefektivní, nepohodlné a depresivní, bylo neustálé přesýpání digitálního obsahu z jedné strany na druhou, hodiny strávené u počítače stahováním úkolů, nahráváním úkolů, opravováním úkolů v elektronické podobě, nedejbože schůzováním on-line. Osobně se ovšem nedomnívám, že je žádoucí, aby žáci, učitelé a rodiče všichni trávili čím dál víc času před obrazovkou. Ostatně jestliže chce někdo děti naučit komunikaci, spolupráci, empatii a které ještě jiné zaklínadlo dnes existuje mezi manažery vzdělávání, určitě toho nedosáhné tím, že všechny nažene ke klávesnicím – dovoluji si namítnout, že docílí pravého opaku.

Přesto ústřední školní inspektor „Zatloukal radí nadále využívat kvalitních vzdělávacích obsahů na internetu, výukové simulace, digitální platformy pro zadávání úkolů nebo spolupráci žáků v digitálním prostředí,‘“ a Jaroslav Jirásko, místopředseda Asociace ředitelů základních škol, o digitálních technologiích básní: „Šetří čas, papír, materiál, umožňuje sdílení a spolupráci a nabízí velmi efektivní a komplexní komunikaci.“ U nich v Lázních Bělohrad prý používají i nadále komunikační platformy, dokoupili licence na on-line programy, sdílejí dokumenty, vzdělávají nemocné děti distančně a dělají on-line schůzky i porady. Asi žijeme každý na jiné planetě.

Stále se opakuje, že není zapotřebí probrat příliš látky, dokonce se objevuje tvrzení, že nejsou zapotřebí ani učebnice, a omílá se stále dokola mantra, že vlastně i řada předmětů je v podstatě zbytečná. To, že nejsou v důsledku zapotřebí učebnice, je pro mě dost převratná zpráva – asi je lepší, aby si žáci místo toho, aby měli látku někde přehledně a spolehlivě shrnutou a doplněnou cvičeními, radši dělali výpisky, nahrávali si učitele, pozorovali namátkově vybraná videa nebo gůglili, kde je napadne. Že by to byl správný krok směrem k soustavnému vzdělávání?

Pokud jde o předměty, vždycky jsem měl za to, že jedním z hlavních cílů nižšího školství je poskytnout dětem obecný přehled a, jak bylo řečeno, socializovat je, a to mimo jiné i tím, že je jim poskytnuto penzum vědomostí, které pak sdílejí se svými vrstevníky a částečně i jinými generacemi. Jinými slovy, uvést je do elementárních základů společné kultury. Pro některé pokrokové výstředníky je to možná nepřípustné glajchšaltování, ale jinak je to jedna z podstat sociální soudržnosti a něčeho, co se aspoň trochu blíží národní pospolitosti.

Jestliže škrtneme jako zbytečný např. dějepis a zeměpis, učiníme z jedné generace dětí kulturní analfabety, kteří se nebudou orientovat ani ve vlastní minulosti, ani na mapě světa. Takoví se pak mají vyznat v současné společnosti, v tom, co se v ní děje, odolávat populismům a radikalismům a volit podle rozumu, a ne podle pudů? A pokud škrtneme fyziku, chemii a biologii, jak se to bude shodovat s oním důrazem kladeným na přírodovědné vzdělání, jakkoli si myslím, že je přemrštěné a silně ideologicky zabarvené? Při takovém osekání vzdělání bude výsledkem ještě daleko rozdrobenější společnost, tedy v důsledku přesný opak onoho kýženého snižování rozdílů.

Řešením je prý slučování předmětů – ušetří se hodiny a ještě ke všemu bude vše pěkně v souvislostech. Možná jsem beznadějně zaostalý, ale dost dobře si nedokážu představit, jak se jednou ranou zabije moucha dejme tomu a) principu páky, b) vazebného potenciálu atomů, c) dýchacího ústrojí ryb, stejně tak třeba a) vznik ročních období a b) zavraždění sv. Václava. Být žákem, radši bych se to přece jen učil zvlášť, ačkoli otázka míry podrobnosti je pochopitelně k diskuzi.

Přes veškerá hezká slůvka inspektorů, ředitelů asociací a lobbistů typů Scio vím jedno určitě: U nás na katedře se všichni, s nimiž jsem hovořil, nehorázně těší na to, až se budou moci vrátit k běžné výuce, s technikou omezenou jen na účelnou míru, a upřímně se děsí toho, že se opět přesuneme do virtuálních světů. Jestliže má takovéto potácení mezi distanční a prezenční výukou trvat delší dobu, lze se nadít toho, že zde budeme mít pologramotné, asociální a zcela demotivované ročníky. Za této situace je ovšem chrochtání technokratů obzvláště pobuřující.

Převzato z autorova blogu na Aktuálně.cz.

10 komentářů:

Silvie A. řekl(a)...

No to je teda bomba! Kritika "reforem" z pozice anti-technokratické!
Odsud to vypadá, že pan autor neví, která ve školství bije, když mu splývají technokrati a reformátoři.
Osobně se za "technokrata" rozhodně považuji, a přitom reforma školství je pro mne sprosté slovo a reformátoři (rádoby-reformátoři) jsou IMO ti nejhorší škůdci českého školství. A odhaduji, že takových je nás tu víc.

Mirka S. řekl(a)...

Musím říct, že tenhle článek se mi líbí. A to hodně. Jakkoliv léta učím právě technické předměty a používám on-line prostředí dnes a denně.

Eva Adamová řekl(a)...

Naprostý souhlas s Mirkou, autor přesně vystihl jádro pudla.

Eva Adamová řekl(a)...

"Jakkoliv léta učím právě technické předměty a používám on-line prostředí dnes a denně."

Ne jakkoliv, ale právě proto, protože jen člověk, který se v technice a v on-line prostředí vyzná, je schopen vidět úskalí jejich využívání v plné míře.

krtek řekl(a)...

Já myslím, že reformátoři a technokraté se prolínají - technokraté mají pocit, že technika řeší vše, reformátoři, že reforma řeší vše. A najdou se tací, kteří vydávají současnou dobu a distanční výuku za posun správným směrem - v podstatě průnik technokratů a reformátorů.
Ten článek mi mluví z hlavy, lépe bych to nedokázal vyjádřit.

Nicka Pytlik řekl(a)...

posun správným směrem

Předpokládá-li se, že kýžené směřování je do kopru*, háje*, pytla*,
pak ano.
* nehodící se škrtněte

Anonymni z 21:30 řekl(a)...

Já si ten článek nakonec přečtu. Z těch Vašich komentářů nemám vůbec jasno.

Miloslav Novotný řekl(a)...

Mluvíte mi z duše, pane Zádrapo.

Jirka řekl(a)...

Přes veškerá hezká slůvka inspektorů, ředitelů asociací a lobbistů typů Scio vím jedno určitě: U nás na základní škole se všichni, s nimiž jsem hovořil, nehorázně těší na to, až se budou moci vrátit k běžné výuce, s technikou omezenou jen na účelnou míru, a upřímně se děsí toho, že se opět přesuneme do virtuálních světů. Jestliže má takovéto potácení mezi distanční a prezenční výukou trvat delší dobu, lze se nadít toho, že zde budeme mít pologramotné, asociální a zcela demotivované ročníky. Za této situace je ovšem chrochtání technokratů obzvláště pobuřující.

Koukám, že pohled shora se může shodovat s pohledem zezdola. Tak nevím pod jakým úhlem se na to dívají experti a inspektoři.

Anonymni z 21:30 řekl(a)...

Tak jsem to přečetl a souhlasím.

Okomentovat