8.7.20

Lukáš Masopust: “Soft skills”, které by měl žák ovládat, než ho můžeme začít vzdělávat

Když jste se ve středověku a vlastně i později šli vzdělávat na univerzitu, tak jste nejdříve museli absolvovat úvodní část, tzv. trivium. Počty, čtení a psaní. Až pak jste se mohli vzdělávat dále, neb jste byli schopni přečíst si knihy, rozuměli jste číslům apod.  I dnešní doba má takové své “trivium”, i když má krapet jiný obsah. Například se nemusíte učit latinu.

V listopadu na třídních schůzkách jsem měl debatu s rodiči prváků, při které jsme si vyjasňovali, jak se prváci učí, jak je učím já apod. V této debatě jsem rodičům říkal, v čem většina těch žáků není připravena na studium na střední škole. Dokonce někteří mají později stejný problém, když jdou studovat na školu vysokou. Ptáte se, co tím myslím? O co jde? Prvním problém vidím v tom, že mnozí žáci nejsou zvyklí průběžně pracovat. Řekněme, že když mají nějakou úlohu do týdne dodělat, tak je pro ně týden tak dlouhá doba, že na úkol stihnou zapomenout. Neumí si někam poznamenat, že ho mají udělat. Další problém je konzultování s vyučujícím. Zde se jedná o dva problémy. Zaprvé se bojí zeptat či učiteli oponovat, za druhé se neumí vyjádřit, neumí se zeptat správně. Stává se mi například, že žák používá ve své otázce několik ukazovacích zájmen. Nakonec i když spolu sedíme u té obrazovky, kde má otevřený kód, se kterým si neví rady, tak mu stejně nerozumím. Jako by neuměl česky.

Schopnost porozumět psanému textu bude chybět i v životě

Čtenářská (ne)gramotnost je také často omílaná, dle mých zkušeností oprávněně. Mé zadání úlohy je zpočátku kratší, později dávám i delší, avšak to není podstatné. Žáci mají problém zpracovat obsah několika vět, které spolu souvisí. Vnímají je apriori odděleně, a ne ve svém kontextuálním významu. Tento problém si vezmou s sebou do dalšího života. Jak asi takový žák pochopí zadání od zákazníka? Někdy v rámci speciálních vzdělávacích potřeb žáka dostanu pokyn, že mu mám strukturovat zadání a ujistit se, že zadání chápe. To je pěkné. Bohužel i já jako učitel se dostávám do situace, kdy nejsem s to lépe něco vysvětlit.

Také je tu má odpovědnost jako učitele, dovolím si poznamenat, že někdy značně tíživá. Musím umět vyhodnotit, zda žák danou věc umí, zda na to má. Jak mi jednou řekl můj učitel didaktiky, když jsem se ho na toto ptal: “Pokud budete učit studenta lékařství, který neumí anatomii, tak ho přece nenecháte řezat do lidí.”. Pochopitelně u programování je ta odpovědnost méně vidět. Vzpomenu si na svá studia, jak jsem spočítal příklad z elektrotechniky špatně, byť můj postup byl dobře. Dostal jsem dostatečnou se slovy, že budu elektrotechnicky vzdělaný člověk, a to má nějakou právní váhu, a tak nemohu počítat špatně.

Pokud nevím, kde se žák zadrhl, je na to jednoduchý postup. Jít krok po kroku s jeho postupem a najít, kde je problém. V případě více žáků to spíše připomíná hraní několika simultánních šachových partií. Má to však limity, a to jak na straně učitele, tak i žáka.

Informatika není jen o psaní emailů a klikání myší

Dále tu máme IT dovednosti. Nemyslím nějaké odborné, ale ty co se běžně používají v mnoha firmách. Co tím myslím? Třeba, že umět sdílet a zálohovat si soubory na nějaké cloudové úložiště, že se dá více souborů zazipovat (a nepoužívat třeba rar), kontrolovat email každý den, že sdílení nespočívá v tom hodit příspěvek na nějakou sociální síť, ale znamená to nasdílet mi dokument, Mnozí netuší, že více žáků může tvořit najednou jeden dokument.

Proč to mladí neumí? Důvodů je více, hlavním problém je, že informatika na základní škole je špatně učena, či je její obsah zastaralý o 10-15 let. Bohužel toto společnost (v tomto případě hlavně rodiče) neřeší, nikdo netlačí na to, aby byly školy lepší.

Mám ale i jinou zkušenost ze soukromé školy ITstep, kde máme i  junior akademii. Tam děti dostanou základy z informatiky, aby se později mohly rozhodnout pro libovolný obor. Kolegové nelpí na zastaralých postupech jako některé školy a učí tam své žáky to, co skutečně využijí.. V rámci setkání s rodiči vysvětlují učitelé své postupy, aby je rodiče chápali a mohli připomínkovat.  Za toto ale musí rodiče platit. A to není v pořádku, neb pak tu nemáme tu nemáme rovný přístup ke vzdělání, když rodiče musí platit za to, co má učit jejich děti základní škola. Bohužel někteří dospělí považují výše zmíněné dovednosti za vysoce odborné, které má učit škola právě našeho typu (SPŠE). S tímto názorem nemohu souhlasit, hlavně to žákovi stěžuje vše vnímat. Učení je postavené i na principu, že se něco naučíme, procvičíme si to, a tím se to pro nás stává vlastní a automatické. Pak teprve můžeme uvolnit mentální kapacitu na to se naučit něco dalšího. Například když se učím řídit auto, tak musím nejdříve zvládnout řízení samotného stroje, až pak se mohu dívat kolem, předvídat, co se bude dít, či se později naučit i jinému stylu jízdy.

Toto je však souhrn takových obecných dovedností, které jsou potřeba ke studiu na střední škole. Pak jsou tu i předpoklady studovat typ školy, co si žák, či spíše jeho rodič, vybral. Bez těchto obecných dovedností je však velmi težké zavčas rozpoznat, zda si žák vybral správný studijní obor, či nikoliv. Jako učitel se setkávám s případy, kdy někteří schopní žáci studium vzdávají předčasně v důsledku své lenosti či neschopnosti se do učiva ponořit a naopak vidím situace, kdy rodič trvá na tom, aby potomek studoval školu, na kterou se dal a dodělal ji, i když na to nemá vlohy. Ani jeden přístup není dobrý.

Co budu chtít od svých dětí

Hodně lidí předpokládá, že budu chtít či spíše trvat na tom, že mé děti budou studovat techniku jako já. Překvapím je tím, že na tom netrvám. Chtěl bych naopak svému potomstvu předat myšlenku, že jsou věci, které je třeba umět alespoň obstojně, aby se člověk zvládl v životě pohybovat a nebyl na někom  závislý. Teď hovořím nejen o dovednostech mentálních, ale i o jisté zručnosti. Umět si třeba vyžehlit košili, vyprat, vyměnit vodovodní baterii apod. A pak je třeba si hodně věcí zkusit a mít možnost se najít v tom, co mi jde, co mne baví. Čas ukáže, zda se mi to povede a zda je tento můj přístup ten správný.

Převzato z autorova Blogu kantora.

2 komentáře:

Silvie A. řekl(a)...

u programování je ta odpovědnost méně vidět

"Teoreticky" by programátor mohl špatným programováním zabít více lidí a rychleji, nežli chirurg bez znalosti anatomie. Rozdíl je mimo jiné v tom, že programy se (v některých firmách, rozhodně ne u MS) více ověřují, nežli medicínské postupy.

Co se týče "soft skills", mně to připadá, že pan autor někde zaslechl zajímavý nový výraz, o kterém netuší, co znamená. Na rozdíl od pana autora nepovažuji porozumění českému jazyku ani schopnost vyjadřovat se za soft skills. Obojí lze krásně testovat. Není jasné, co dělají u MZ češtináři, ale angličtináři porozumění i schopnost vyjadřovat se u MZ sledují a hodnotí.

informatika na základní škole je špatně učena, či je její obsah zastaralý o 10-15 let

Tak určitě, ukládání do cloudu je poměrně nová věc. Ale u zálohování (důležité!) mi nepřipadá až tak úplně kritické, že to má být zálohování do cloudu. Asi by bylo zasahováním do páně autorova junior-akademického know-how chtít vědět, co JINÉHO je ještě zastaralý obsah.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Mnozí netuší, že více žáků může tvořit najednou jeden dokument.

Á-ha!
Teď už tedy pytlici konečně pochopili, jak je možné, že mnozí žáci odevzdávají ale naprosto totožné práce.
A až doteď ani náznakem ti pytlici netušili, že řádné zaopatření svých vlastních datových souborů patří mezi ty jemné dovednosti. Krystalicky čistá hodinařina...

Okomentovat