4.6.20

Saša Uhlová: Dětem, které nemají doma počítač ani internet, by měl stát zajistit systémovou pomoc

Žákyně deváté třídy chodila v začátcích karantény s mobilem po městě a snažila se chytit signál tam, kde je wifi zdarma, aby se dostala k domácím úkolům. Kromě toho, že chtěla dodělat devátou třídu, čekaly ji přijímací zkoušky na střední školu. Neměla žádné informace o tom, kdy zkoušky budou, a ze začátku nevěděla ani to, jak úkoly získávat. Nemá totiž doma počítač ani internet. Naštěstí má aspoň mobil, ale na něm se úkoly vypracovávat nedají. To není příběh z dystopického románu, ale z pražských Nuslí.


Z článku v A2LARM.cz vybíráme:

Krátce po zahájení karantény, když začalo být jasné, že distanční výuka není pro každého, se objevila řada iniciativ. Jednotlivci i společnosti začali shánět notebooky a distribuovat je do domácností. To pomohlo mnoha dětem, ale ne všem. „Pomoc by měla být systémová,“ myslí si Sára Vidímová, která spatřuje v roli asistentů pedagoga možnost, jak by stát mohl pomáhat plošně. Pro inspiraci, jak školy podpořit, není třeba chodit daleko. Například v sousedním Německu vyčlenil stát pět set milionů eur na vybavení škol vším, co potřebují k realizaci distanční výuky. V Česku to často zůstalo na školách a ty se s tím vyrovnávaly různě.

„My máme štěstí, že v naší škole pracuje například sociální pedagožka, která udělala na začátku karantény regulérní depistáž a vytvořila tabulku, z níž bylo jasné, které děti mají problémy s výukou na dálku,“ vysvětluje Martin Žárský. Podle něj jde o širší skupinu, než jsou děti, které potřebují asistenta pedagoga při běžné výuce. „My pomáháme za normálních okolností dětem, které mají nějakou diagnózu, ale pak je tu skupina dětí, které se za běžných okolností drží, není na nich ani moc poznat, z jakých pocházejí poměrů, ale situace, jako je tato, najednou ukáže, že mají problém a výuku na dálku nezvládají,“ vysvětluje Žárský. Díky této depistáži věděli, že mají skoro čtyřicet dětí, které se neozývají buď proto, že nemají doma internet, nebo proto, že nerozumí systému, v němž mají pracovat, či zadání.

14 komentářů:

Jana Karvaiová řekl(a)...

Kladu si otázku - kdyby nebylo korony, co by se dělo? Copak stát dote´d netušil, že jsou lidi bez netu a IT?

Nicka Pytlik řekl(a)...

Někde ještě leží pár miliard na internet...

Silvie A. řekl(a)...

Copak stát doteď netušil ...

Stát doteď SPRÁVNĚ tušil, že mu do toho nic není.
Pokud by se významná část společnosti domnívala, že stát se má starat o připojení obyvatel na Internet, měla by se uspořádat celospolečenská diskuse (a třeba referendum), a pokud by se ukázalo, že tu státní péči si přeje většina občanů, měla by se v tom smyslu upravit Ústava.

Lze si představit situaci, že většina společnosti usoudí, že připojení je důležité (a třeba i pro vzdělávání nepostradatelné), ale že si nepřejí, aby to zajišťoval stát. Takže se bude předpokládat, že pobírači dávek si z těch dávek platí připojení.

Jirka řekl(a)...

Já četl a slyšel o pár desítkách miliard. To by do začátků stačilo. Pak už budeme muset pomáhat slabším.

Nowak řekl(a)...

Ad Silvie A.: Ono to jde všelijak otáčet. Školní docházka je povinná a trvá na tom. A tentýž stát najednou řekne, že děti do školy nesmějí a docházku zablokuje. Bylo o tom referendum? Je to v Ústavě? Je ve školském zákoně, že škola může učit na dílku po internetu a vyžadovat aby to žáci a jejich rodiny najednou zvládli? Mají to snad v popisu práce učitelé?
"Stát doteď SPRÁVNĚ tušil, že mu do toho nic není." . jenže stát jaksi netušil, že přijde koronavirus a co se bude dít. Kdyby stát SPRÁVNĚ tušil, tak jsme nepustili lidi lyžovat do Itálie a nešili doma roušky.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Máte pravdu, vyjádřila jsem se nepřesně. neziskovky by také měly leccos vědět, když s těmi lidmi pracují běžně. Takže asi moc nepracují, když neznají terén. Já, blbá učitelka, vím, že když je ve městě free net (např. okolí marketu nebo úřadu), srocují se kolem lidé s mobily a využívají toho. Proč asi,že? Takže neziskovky mohly ihned naskočit na vlnu pomoci a snažit se získat darem pro takové lidi net i IT. U nás to udělal ředitel školy. O žádné neziskovce nevím, že by nám COKOLI nabídla ku pomoci.Zato řvát později do médií umí. Např. spolek Pedagogická komora pomohl. Třeba dětským domovům. A nikde to nevytrubuje, protože pomáhat je normální.

Jiří Kostečka řekl(a)...

Ale paní kolegyně,

Vy byste vážně chtěla od takového EDUinu, aby pomáhal namísto řvaní do médií, jací jsou učitelé zpozdilci, a namísto oblbování ministra školství?

Ovšem můžu se mýlit, jsem taky jen blbý učitel.

Karel Lippmann řekl(a)...

4. 6. jsem si v Salonu (příloha Práva) přečetl článek B. Katrouse (O idiocii nadbytku). Vybírám dva klíčové citáty:
„A i dnes v českých školách často platí, že za chyby se trestá, což vede velkou část dětí k brzké pasivitě. Taková pasivita pak z dlouhodobého hlediska ústí do rigidního způsobu uvažování, které se zastaví před problémem, k němuž nemá připraveno naučené řešení.“

„Nedávno jsme spustili kampaň ´Nelež´, která cílí na korporace a instituce, aby neinzerovaly na dezinformačních webech a přijaly to jako součást své společenské odpovědnosti.“

Ten první oprávněně kritizuje tradiční pozitivistické vzdělávání, které v menších obměnách stále vyžadují především různé stupně důležitých závěrečných zkoušek, naposledy maturitní test z češtiny. Ten druhý je podle mého názoru s tím prvním v příkrém protikladu, který vyplývá ze zdánlivé aktualizace vzdělávání prostřednictvím „školy 4.0“ a s ní spojené digitalizace učebního procesu.
Problém tkví v tom, že obě zmíněná pojetí vzdělávání jsou ve své podstatě stejná. První pojetí (pozitivistické) je omezeno jen na znalost faktů a nalezení jejich exaktních vztahů. To druhé se v tom nijak neliší, jen výrazně omezuje bezprostřední kontakt učitele a žáků i žáků mezi sebou. Přímý dialog nahrazuje dialogem virtuálním, navíc diferencovaným podle zájmu a schopností žáků. Hrozbu rigidního uvažování nahrazuje čímsi mnohem nebezpečnějším: kdosi (čeští elfové?) bude rozhodovat o tom, co je zaručená dezinformace a co nemají lidé číst, aby se nedostali na scestí. Cílem není schopnost udělat si názor vlastní. Tradiční škola to učí nedostatečně, "škola 4.0" raději žákům "správný" názor rovnou předloží.
Příčinou tohoto podivného stavu je neochota rozlišovat. Mezi vágností a exaktností, vzděláním a odborností. I chyby mají přece různou závažnost. Někdy učí, někdy ničí. Umělá redukce uvažování a toho, co z nás činí lidské bytosti, škodí.
Jednostranná dominance „techné“ ke vzdělání nestačí, naopak mu škodí. Dialog není jen rozhovor o tom, jak řešit tu či onu konkrétní „techné“, už v antice byl výrazem lidské vzájemnosti. Harmonické i rozporuplné. Bez ní nám sebedokonalejší „techné“ štěstí nepřinese. To je jí totiž zcela lhostejné.

Silvie A. řekl(a)...

4. 6. jsem si v Salonu (příloha Práva) přečetl článek B. Katrouse (O idiocii nadbytku).

Nevím jak na nadbytek, ale na idiocii je tenhle B. Katrous nezpochybnitelným expertem.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Pane Lippmanne, já s vámi souhlasím. i když nevím, zda jsem vše od vás pochopila správně.
Beru myšlenku o "výkladu správnosti a nesprávnosti". Vadí mi, že by mi kdokoli říkal, co je správné a co už ne )co mám nebo nemám číst apod.)
Přemíra techniky není dobrá, nedostatek také ne. dnes se už bez techniky neobejdeme.Obojí je špatné - ale to tady bylo asi věky, když naši předkové měli to "dobrý sluha, špatný pán".

Práce s chybou by měla být dnešním každodenním chlebem učitele a u většiny )troufám si odhadovat) je. ostatní to ještě neumí, musím (stejně jako u žáků) doufat, že se to naučí.
Vrátím li se na začátek -
většina učitelů ví, jak na tom žáci jsou. A to i přesto, je je nám doslova zakazováno se o soukromí dětí zajímat. Ano,čtete dobře, několikrát jsme byli upozorněni, že nemáme nic zjišťovat, nemáme lézt do soukromí. kantor se však mnohé dozvídá bezděčně, náhodně a umí si pospojovat dílky dohromady. Někdy to trvá, když i dítě moc nekomunikuje. Přesto kantor dost těžko ovlivní dění doma v rodině, těžko rodiče naučí lépe hospodařit, těžko ovlivní, co sis rodina koupí, jaké jsou její priority )My se tu bavíme o sociálně slabých, ale jsou i rodiny, které IT odmítají ze své podstaty, i kdyby měly na dvacet počítačů a megapřipojení). Článek naznačuje nutnou pomoc, která ovšem mohla být a ne, jak to tak bývá, aby po bitvě byl každý generálem. Mnohé školy sháněly, mnohé spolky sháněly. Mnohé nedělaly nic a teď ječí. Je to v jejich popisu práce. Ječení nikdy nic nezměnilo, ale bývá dobře placené.Někde někým.
Mě, jako obyčejnému kantorovi je zcela u zádi, jestli je strategie 2030+ nebo 4.0 nebo jak jsou všechny ty názvy. já dělám s konkrétními lidmi a dělám,co můžu, Mnoho vědí však nemůžu a odmítám za ně přebírat odpovědnost.

Karel Lippmann řekl(a)...

Paní Karvaiová, pokusím se formulovat to podstatné v rámci svých schopností výstižně. Pozitivismus je ve školství po mnohá desetiletí chápán jako samozřejmost. V jeho rámci se všechny didaktické materiály pohybují. Učitelé logicky více či méně také. Je to dřina, protože dosáhnout pozitivisticky (pozitivně) měřitelných výsledků je téměř nemožné. Hlavním problémem pozitivismu je ztotožnění názoru s faktem. Vše jsou fakty (hezkou ukázkou jsou testy). Práce s nimi je zásadní pro matematiku a přírodní nauky. Daleko složitější je to ale v případě nauk o člověku. Tam je výsledkem učení názor, který se o fakty (i ty matematické a přírodovědné) opírá. Proto je třeba rozlišovat názor a fakt, odbornost a vzdělání, skutečnost vágní (na kterou si můžeme utvořit jen názor) a skutečnost exaktní (kde je pravda v rámci současného poznání jistá) a je nesmírně důležité umět pracovat s prolínáním vágnosti a exaktnosti (i v naukách exaktních). To není nic odtrženého od reality, to není nic vznešeně akademicky filosofického, teoretického a abstraktního. Plyne z toho závažný důsledek: škola směřující téměř výhradně k cíli, jímž je osvojení faktů (viz současná maturita), neučí dělat si na skutečnost názor. Z toho zase vyplývá, že za těchto okolností, zejména pak ve složitém globalizovaném světě, se názory snadno přetvářejí v předsudky (typickým projevem toho jsou nesmiřitelné, na předsudcích a sobeckých zájmech založené ideologie, které mají stejný základ - touhu po moci, zejména finanční). A citát z článku pana Kartouse dokládá, k čemu to vede: Někdo si začne osobovat právo určovat to, co si mají lidé "správně" myslet. Vždyť na jejich rozum se nelze spoléhat. Začneme tím, že jim napovíme, co mají či nemají číst (o tom už psal R. Bradbury). Vyztužíme to ostrakizací (skrze nedostatek, či naopak dostatek finančních prostředků) těch periodik, která s kýženou ideologií, která touží vládnout, nesouznějí.
Proto jsem přesvědčen, že škola má žáky učit pracovat nejen s holými fakty, ale má je se stejným akcentem učit udělat si na základě respektu ke zjištěným a ověřeným faktům vlastní názor. Padni, komu padni. A to nejde bez přímého dialogu. Tváří v tvář.

Josef Soukal řekl(a)...

Jen nevím, k čemu je dialog, kde evidentní fakta nejsou pro jednu diskutující stranu nic víc než názorem.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Pane Lippmanne, s tímto souhlasím také. jen mi vrtá hlavou, jestli je to jen a jen o škole. Když vezmu sebe(protože se nejspíš znám, že?:))
od malička jsem se ptala a ptát jsem se nepřestala. Byla jsem s tím otravná a nejspíš jsem i dodnes. někdy i sama sobě. nejsem si zcela jistá, zda to způsobili rodiče, širší rodina, škola nebo něco, co bych nazvala mé vnitřní já, se kterým jsem se narodila. Já osobně se totiž přikláním k tomu vrozenému JÁ. Ostatní mi mohli nějak pomoci se ve všem orientovat a pomohli. A to jsem chodila do socialistické školy. Učitelé většinou nechávali nás, ptající se, se ptát a odpovídali. Zbytek byl na mě, jestli si něco přečtu, pohovořím s jinými lidmi a tak. A zase jsme u toho - je to o tom, zda jsem to chtěla nebo ne. Moje sestra měla stejné učitele i rodiče a podobné snahy u ní nevidím po celý život. Moje druhá sestra se začala ptát až po dvacítce. Což mě opět oklikou vede k tomu, že něco musíme mít v sobě zakodovaného. Okolí nás v tom může ubít nebo podpořit nebo nemusí měnit vůbec nic. Pak je problém to ubíjení.
Proto mě děsí i vývoj ve školství, který vidím. já tam totiž vidím ten problém s potřebo některých dělat revoluce jen pro revoluci. Protože revolucionáři mají moc a taky pak trůní v encyklopediích, ať už jako příklady dobré nebo odstaršující. Což jim v tuto dobu je jedno, jejich cílem jsou ty písmena v encklopedii. Snaha o vize něco a strategie cosi mi vadí, protože je naoktrojovaná shora a nevychází z toho, co musí dělt každý z nás malých zde dole. Není to naše zvnitřnění a podle toho vše dopadá už drahnou dobu.

Karel Lippmann řekl(a)...

Paní Karvaiová, škola jistě není všemocná. Na vlivy rodinné či sociální má jen malý vliv. Měla by ale udělat vše, co je v jejích možnostech. Kdybychom např. ve vhodné době začali respektovali odlišnost vzdělání a odbornosti a nesnažili se ze žáků bez ohledu na jejich zaměření a potenciální schopnosti dělat pozitivistické odborníky na všechno, jsem přesvědčen, že bychom velice prospěli odbornosti i vzdělání. Odbornost (specializace) je pro někoho, vzdělání pro všechny. Zejména v době, kdy odborností valem přibývá a jsou stále sofistikovanější. Některé problémy by se tak podle mne zcela určitě zmenšily. Ve svých předmětech se o to snažím a moje zkušenost to potvrzuje. Ale znovu opakuji, na řadu problémů, které vzdělávání poškozují, nemám vliv vůbec, nebo jen malý. Školství je totiž politikum.

Okomentovat