30.6.20

Miriam Sedláčková: Končí nám školní rok. Všichni víme. Víme i to, že byl jiný. O hodně jiný.

Ke konci patří i nějaké bilancování. Přidávám odkaz na to, jak pro mě vypadal konec školního roku 1996 na malé soukromé škole. Učila jsem tehdy čtvrtý rok. Dneska je to součást škol Trivis a mezitím se vypracovala z 90 žáků za mě na pěkných 500.


Dneska o lidech z příběhu vím téměř o všech. Jeden z aktérů - Milan, ten, který odešel od rodičů - totiž u mě propadl. Ano, byla jsem zlá a necitlivá babizna a trvala jsem na tom, že pokud má mít stejný papír, jako ti ostatní, bude mít i stejné vědomosti. Vzal to hrdě, na podzim udělal maturitu a pak si dodělal i vysokou školu, protože zjistil, že na to má. Že se jen musí opravdu učit. V roce 2011 nastoupil do malé školy jako můj kolega. A dodnes bydlí v domku po babičce, i když s tátou už zase normálně komunikuje. Od něj vím, co se stalo s většinou ostatních.

A dověděla jsem se ještě jinou věc. Jako žák totiž vnímal věci úplně jinak, než jsme si všichni mysleli. Vůbec netušil, že jsem s jeho tátou někdy mluvila. Nevěděl, co se stalo ostatním, vlastně si ve třídě jenom všimli změněného jména u spolužačky. Mezi sebou se prostě o podobných věcech nebavili a i pokud ano, nikdo z nich je nebral nějak tragicky. Prostě to šlo jením uchem tam a druhým ven. Dala jsem mu odkaz na článek z úvodu, aby jej podle svého uvážení předal dál. A po těch x letech se mi najednou ozvali i ostatní. Většinou s omluvou. S tím, že si vůbec neuvědomili, že zrovna ta jejich bolístka nemusela být ta největší. S tím, že by chtěli, abych učila i jejich děti.

Retrospektiva po tolika letech byla hodně poučná. A to je to, co bych chtěla popřát vám všem. Ať už učíte klasicky nebo alternativně a jste na kterémkoliv typu školy. Ať už učit začínáte nebo s tím končíte. Nejhezčí pro učitele je to, když vám váš žák dobrovolně přivede své dítě, protože vám věří. Takže klid, slunce v duši a co nejvíce povzbuzujících reakcí.

Žádné komentáře:

Okomentovat