15.6.20

Lukáš Masopust: Lpíme na známkách a zapomínáme, že žáci se musí umět sami učit?

Čtu právě u oběda článek Lidových novin o obtížnosti hodnocení ve školách v době celonárodní absence. A nestačím se divit, jak autor tohoto článku vnímá školu. Svou pozornost upírá téměř výhradně na známky. Pro mne jako učitele je naopak spíš zlý sen a možná je to i smutné, když  dostávám dotazy, kolik je třeba udělat na mém předmětu, aby žák prošel. A to prosím pěkně učím převážně profilové a maturitni předměty. Článek všechno redukuje jen na známkování. To považuji za plytké. Proč?


Hodnocení žáka je velká kapitola v pedagogice, účelem hodnocení je poskytnout zpětnou vazbu, porovnat žáky/studenty mezi s sebou a vůči nějaké přestavě, co by měl žák umět. A tady bych se rád zastavil. K hodnocení žáků nepotřebuji známky či nějakou na nich postavenou sumaci. Nejlépe to vystihl můj učitel didaktiky prof. Svoboda,když jsem se ptal na morální aspekty hodnocení a za jakých podmínek bych měl žáka pustit nebo nepustit dále. Na to mi říkal:“ Když nebude například umět student anatomii člověka, tak ho přece nenecháte řezat do lidí.“. A o tom to je, přátelé. Jsem zastáncem formativního hodnocení a aplikuji ho, jak mohu. Musíme si uvědomit, že realita pracovního procesu vyžaduje, aby pracovník něco uměl. Ve škole však tato mnou aplikovaná myšlenka znamená, že buď žák úlohu splnil, byť s přijatelnými vadami, nebo ne a pracuje dál, případně s mou pomocí. Autor článku v Lidových novinách poukazuje na to, jak si studenti v jeho školních časech zuřivě počítali průměry a na jejich základě přemýšleli, zda se nechat vyzkoušet. Pozitivní na tom dozajista bylo, že se něco (snad) naučili. Dnes se vám žáci nebudou obtěžovat tím nechat se zkoušet. Co by se namáhali? Zase na druhou stranu já jsem od zkoušení upustil. Jednak teoretické hodiny jsem učil tento rok asi 3 týdně a raději věnuji čas cvičením, a zadruhé žáky hrozba ústního zkoušení příliš nemotivovala se samostatně učit.

V čem se mi osvědčilo formativní hodnocení?

Formativní hodnocení je jiné. Cílem zpětné vazby a následného hodnocení je žáka při řešení úlohy nasměrovat tak, aby si na chybu přišel sám, v tom horším případě mu při hodnocení vysvětlit, proč to bylo špatně, Tento týden jsem měl konzultaci se žákem, dodělával si dlužnou úlohu. V tomto případě žák konfiguroval DHCP server, pracoval samostatně, avšak si neuvědomil, že napsal špatnou IP adresu sítě, a proto mu server nešlo spustit. Obsahem mého hodnocení byl hlavně odkaz na teorii podsítí.

Čtyřka za lenost?

Nebo jiný příklad. Zadal jsem žákům zhlédnout videa k tématu IPv6 a dostali otázky k zodpovězení. V případě, že by informace ve videích nepostačovala k zodpovězení otázek, měli si informace dohledat. Našel se žák, který prý nic nenašel. A tak jsem informaci sám na Google vyhledal a žákovi předal s instrukcí, že se o to má pokusit znovu. Mohu ale očekávat, že se mi v lepším případě vrátí práce dokončená či s jistým pokrokem, nebo ji žák už nikdy nedokončí. Neměl jsem mu tedy už při prvním odevzdání udělit známku? 3 odpovědi ze 4 je dvojka, nebo ne? Já zastávám názor, že v praxi se pracovníkovi vrátí věc k dodělání. Avšak o tento způsob hodnocení mnozí nestojí. Pro kantory i žáky je to totiž práce navíc. Toužím po tom a doufám v to, že tato zhoubná a deprimující lenost zmizí z našeho vzdělávání.

V době plného distančního studia je právě schopnost žáka se učit, porozumět nějakému návodu, výkladu na videu, vyhledat si informace nadmíru důležitá. Někdy jsem měl ve škole pocit, že než by si žák přečetl nějaký ten návod, tak se raději učitele zeptá. Někteří si dokonce tuto malou konzultaci představují tak, ze učitel to za ně napíše. A těžko se jim vysvětluje, že pouhá reprodukce nevede obvykle k osvojení si něčeho nového. Žáci mají umět věc poznat a pochopit.

Mám pocit, že už od 2. stupně základky vychováváme mládež v přesvědčení, že škola se musí nějak přežít, stačí projít a je hotovo. Právě, že hotového nic není. Stoupá množství žáků, kteří mají deprese, když si musí na týden rozvrhnout práci na zadaných úkolech, aby je nejen stihli, ale měli čas věc dostatečně prozkoumat a zeptat se vyučujícího. Kladu si otázku, čím to je, že s tímto mají problém. Asi toho my (učitelé, rodiče) po nich moc nechceme, a tak nejsou zvyklí si čas organizovat. Nevím. Pravdou však zůstává, že z nich vychováváme v praxi nešťastné a nepoužitelné pracovníky. Vlastně by se dalo říci, že nesvobodou je vedeme k faktické nesvéprávnosti.

Převzato z autorova webu Blog kantora aneb život učitele v Čechách.

3 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Lpíme na známkách

Jediný, kdo úporně lpí na klasifikaci a povinné školní docházce je státní správa ve školství s těmi svými zákony a vyhláškami.
Ať ministerstvo zruší veškerou klasifikaci i školní docházku, a je to!
Což ale nikdy, pytlici zdůrazňují, že nikdy, ta správa neudělá. Ani za nic!!!
Bude to i nadále šmrdlat, a to věčné šmrdlání poněkud trapně mlžit jakýmisi módními přístupy.

Eva Adamová řekl(a)...

Já tedy nevím, ale mně se jako fakticky nesvéprávné projevily jen dvě žákyně z 60 dětí, které učím. U jedné jsem to očekávala, druhá mne pravda trošku nemile překvapila. Ale na druhou stranu musím konstatovat, že většina žáků mne naopak překvapila velmi mile, a to i mnozí velmi slabí žáci.

Já tedy ze svého pohledu žádnou hromadu nesvéprávných žáků nevidím.

Silvie A. řekl(a)...

žáci se musí umět sami učit

Pokud tohle hodně neupřesníte, tak je to nepravda. Když vysvětlím -dejme tomu- úpravu času v podmínkové větě (skutečné), ukážu studentům výukový materiál s pár příklady, skupina si to procvičí na desítkách vět a Aničce to pořád nejde, mohu jí zadat, ať se to do příště naučí.
To může většina studentů zvládnout.
Ale nemohu skupině zcela bez přípravy zadat "naučte se souslednosti". To by nezvládnul žádný z nich, dokonce ani ti, kteří anglicky obstojně mluví.

Bylo by dobře, kdyby se žáci uměli SAMI učit cokoli. Ale očekávat, že tuto schopnost získají VŠICHNI žáci, je nereálné.

Okomentovat