31.5.20

Štefan Klíma: Z deníku šíleného ředitele Karmele 3

Je něco málo před pátou ranní a sousedovic kohout už zase kokrhá. Dnes mě čeká den D. Hned od rána nás čekají přijímací zkoušky z tělocviku, hudebních dovedností a pohovory. K tomu pokračuje ve škole všemi velmi oblíbený audit hospodaření školy. A aby toho nebylo málo, řešíme ještě maturity a závěrečné zkoušky, k tomu mě čeká kontrolní den na stavbě půdní vestavby a odpoledne dvě jednání o domově mládeže.


Sluníčko už od brzkého rána krásně svítí a zpoza okna to vypadá, že venku je nejméně dvacet. Jenže ouvej, sotva vyjdu ze dveří, udeří mě ledový vzduch. Jako by byl spíše duben. Letos nás to počasí pěkně mate. Pospíchám k autu a modlím se, aby nebylo omrzlé čelní sklo a nemusel jsem čistit. Ledovou krustu sice škrabat nemusím, ale nalepenou vrstvu žlutého pylu ze skla musím umýt ručně, abych nepotrhal stěrače. Inu, konec května, jak se patří.
Chvíli před šestou parkuji u školy a jakýsi šestý smysl mi našeptává, že mě dnes čeká šílený den.

Představa, že v klidu posnídám a přečtu si čerstvé novinové titulky, bere rychle za své. Křik z půdy doléhá až ke mně do ředitelny. Stavební firma začala v šest na půdě kutat a už v šest deset se cosi děje. Pro jistotu se zvedám, nasazuji roušku a vybíhám 3 patra nahoru. Notně zadýchán vstupuji do dveří půdy a cítím, jak se mi krutě nedostává kyslíku. Hlava se mi poněkud zatočí a žaludek jako by chtěl emigrovat, ale nakonec

po krátkém zastavení vše ustojím a pokračuji v cestě za křikem. Po zatočení za zeď mě jímá hrůza a děs. Všude se valí voda. Nevím jak, ale řemeslníci dokázali urazit hlavní trubky topení. Nyní se snaží lapat vodu do kýblů, ale je to asi jako byste chtěli Baltské moře umístit do Máchova jezera. Je to marný boj. Školník ještě ve škole není. Běžím tedy do kotelny, abych zavřel všechny možné kohouty. Ještě že už se netopí a nehrozí žádné nebezpečí výbuchu. Jak se druhý den ukáže, půlka posledního patra má promáčené a flekaté stropy. A to jsme loni malovali….

Sedmá hodina udeřila. Přichází kolegyně, které budou dnes celý den působit na recepci a budou zajišťovat dodržování ministerských manuálů. Fasují bezdotykové teploměry, roušky, štíty, nano filtry, rukavice a seznamy uchazečů, kteří dnes přijdou na přijímací zkoušky. Zkoušíme funkčnost nových (certifikovaných) teploměrů a zjišťujeme, že každý naměří jinou teplotu. To je radosti na starém bělidle. Inu, co naplat. Stejně máme nařízeno, že musíme měřit teplotu. Nikde už se naštěstí neuvádí další podrobnosti. Děvčata odcházejí, a tak se vracím k nedopité kávě. Samozřejmě už je studená.

Snažím se rychle odpovědět na mraky mailů, které dorazily do mé schránky. Zároveň zjišťuji, co vše dnes budu muset vyplnit pro zřizovatele, ministerstvo, Českou školní inspekci či pro výzkumné týmy z vysokých škol. Uffff…

Blíží se čas, kdy se budu muset „vrhnout“ na uchazeče. Vzhledem k tomu, že obě hudebkářky jsou rizikové, budu muset (během tří dní) otestovat hudební sluch všech uchazečů. K tomu mě čeká logopedický test, protože logopedka nemůže dorazit a klasický pohovor, který vždy vedu s uchazeči všech oborů v naší škole. Musím říci, že pohovor je bezvadná věc, protože je to nejlepší možnost, jak žáky devátých tříd opravdu dobře poznat. Na závěr ještě s kolegyní obodujeme výtvarné práce, které v tomto roce výjimečně dělali žáci doma, abychom nekomplikovali již tak napjatou dobu s ohledem na nákazu koronaviru.
V osm hodin ráno začínáme s asistentkou tuto, psychicky fakt náročnou, činnost. Mám spočítáno, že na každého uchazeče o naši školu máme zhruba sedm minut. Letos je vše paradoxnější, neboť každý vstupuje do ředitelny v roušce a jsou mu vidět jen oči a vlasy. Zadívám se a říkám si, kdo ten človíček asi je? Jak se asi cítí? Mnozí jsou chudáci vystrašení a nervózní. Až je mi jich líto. Snažím se je uklidnit a povoluji jim, aby si sundali roušku. Teprve nyní mám tu čest vidět uchazeče celého. Pouštím se s každým do hovoru. Někteří se v průběhu úplně rozsvítí a jsou sdílní. Jiní ani na konci svůj ostych a nervozitu nesetřesou. Každý pohovor končí zjištěním, jak je na tom ten který žák s hudebním sluchem. Pak už obvykle slyším ránu, jak při odchodu z ředitelny padá kámen ze srdce nejednoho náctiletého borce. Občas si připadám jako uličník, to když si při výměně žáků potajmu kousnu do 80 % čokolády, která mi dodává energii, abych přežil.

Hlídám čas, neboť v deset musím přijímací zkoušky přerušit a opět vybíhám na půdu. Tentokráte si dávám pozor, abych to v té roušce udýchal. Probíráme stavební úpravy a občas mám pocit, že se o mě pokouší infarkt. Prosím? Jedno umyvadlo ve výtvarném ateliéru na 30 žáků? Ve skladech nebude topení??? To jako opravdu? Dozvídám se, že ve skladech se přeci topit nemusí. Vždyť tam ani není přivedena elektrika. :D Řešíme jeden problém za druhým. Musím ale uznat, že všichni přítomní jsou příjemní a konstruktivní a že naštěstí všechny naše připomínky vyřešíme. Moc se těším, až na podzim otevřeme nový designerský a výtvarný ateliér. Bude to paráda. Jen musím vymyslet, jak to udělat se sehnáním peněz na vybavení prostor. Nikdo nepočítal s koronavirem, který nám uzavřel školní obchody a výrobny. V tuto chvíli máme už 1,2 milionu korun ztrátu ☹ a peníze na vybavení tak nevyděláme. Co se dá dělat, ředitel to prostě nějak vyřešit musí.

Vracím se rychle do ředitelny a až do tří odpoledne řeším přijímací zkoušky. Mezi tím stačíme doladit harmonogram maturit a závěrečných zkoušek. To je totiž mega oříšek. V současné složité situaci chybí nejen učitelé, ale i učebny a další prostory. Kupodivu, ačkoli jsou na MŠMT jiného názoru, škola není nafukovací a učitelé v záloze nikde nejsou.

Patnáct hodin a dvacet minut. Prosím asistentku o kávu a doufám, že tentokrát si ji vypiji horkou, tak, jak mám rád. Myslím na to, že od sedmnácté hodiny mám svoji video hodinu a že do té doby musím řešit domov mládeže. Nutně potřebujeme ještě jeden, protože stávající nám kapacitně nestačí. Jednám tedy s panem ředitelem, který má jeden méně využívaný dům. Letos mám o 50 žádostí na domov mládeže více, nežli mám k dispozici. Věřím, že naše jednání klapnou a že budou prospěšná pro obě školy. Přicházejí auditorky, aby mi řekly, že v několika zápisech z výběrových řízení máme odkaz na již neplatnou směrnici. Stále říkám, že jednou zajdeme na byrokracii.

Opět se vrhám na poštu, ve které nacházím úžasnou statistiku z MŠMT. S tou vás musím seznámit. Ale nejdříve několik termínů. Letošní jednotné přijímací zkoušky jsou naplánované na 8. června. Výsledky nám Cermat má zaslat kolem 15. června. My pak musíme všechny body převést do tabulky, přidat naše školní výsledky a nejlépe druhý den vyvěsit na webu školy, kdo je přijatý a kdo ne. Skvělé. To ale znamená, že teprve 21. 6. budeme vědět, kolik žáků asi budeme od září ve škole mít.

Jenže…. Statistika, kterou mám vypracovat mi nařizuje, že nejpozději 10. června musím na MŠMT odeslat, kolik hodin od září ve škole odučíme. Jsou jen dvě možnosti. Buď ředitelé škol tuto statistiku o přesných číslech vyplní odhadovanými nepřesnými údaji, nebo musí býti kouzelníky…
Ten čas tak neskutečně krutě letí. Zvoní mi upozornění, že mi začíná video hodina. Přeorieontovávám se a zahajuji vysílání. Hodina příjemné práce. Miluji svoji učitelskou práci. A i když nejsme s žáky v osobním styku, přeci jen je to prostě opravdové poslání a je to to, proč člověk svoji práci dělá, ačkoli mu ji ministerští pašalíci neustále komplikují.

Den se pomalu blíží ke konci. Teprve nyní se z médií dozvídám, co si náš současný ministr školství myslí o některých učitelích a jakým vulgárním výrazem je častuje. Ano, mám na tom svou vinu. Škoda však, že nepochopil, že reakce lidí z praxe je přínosná. Že může napomoci, že nemá kritizovat, že má poučit¨, a to i když je napsaná s vykřičníkem. Když se však naslouchá jen těm, kteří utvrzují v tom, jak je vše skvělé, lepší prostě nebude. Mimochodem, dva dny poté i další ředitelé potvrzují to, co jsem napsal. Pane Plago, pane Plago, naslouchejte i nám z obyčejných škol. My žijeme v realitě všedních dní a víme, jak to chodí. Krásné dny.

Žádné komentáře:

Okomentovat