22.5.20

Boris Titzl: Jenom ne maturity „zadarmo“!

Vzdělanostní úroveň uchazečů o prezenční i kombinované vysokoškolské studium speciální pedagogiky začíná být až tragická. Učím třicet let speciální pedagogiku na vysoké škole. Třicet let je dosti dlouhá doba, aby si člověk pamatoval… Byly kdysi časy, kdy dostat se na tento obor znamenalo mít faktickou víc než dvouměsíční dobrovolnickou praxi u lidí s postižením i jisté penzum znalostí, což se rozpoznalo u přijímacího pohovoru. Pravda, i tenkrát se na toto studium hlásili uchazeči proto, že tam nebyla matematika, nebo proto, že toužili po titulu, ale bylo jich o řád méně, než je tomu dnes.


Z článku v deníku Lidové noviny vybíráme:

Obor dostal první ránu „v rámci boloňského procesu“, jímž byla i tato studia po třetím ročníku uměle rozříznuta na bakalářský a magisterský stupeň. Jenže potíž byla v tom, že dosavadní studijní plán měl teoretické předměty na začátku a až ve zbývajících dvou letech se navazovalo speciálně zaměřenými kurzy. Takže program nového tříletého bakalářského studia se postupně ředil a měnil, aby jeho absolventi mohli být ve školách a školských zařízeních aspoň někde upotřebitelní. V dílčích podoborech, tzv. pediích, se sice dozvídali o zdravotních postiženích žáků, ale čím dál méně – jak jim mohou edukačně pomoci a jakým způsobem se to má dít. Náš obor byl zaplaven dívkami toužícími po univerzitním gradu (student mužského rodu tu byl a je naprostou výjimkou), představující studijní typ „na kuchařku se nehodila, z kadeřnictví ji vyhodili, aspoň tu bakalářku kdyby měla“.

Druhá rána přišla s vnucenou „inkluzí po česku“. Obor rázem ztratil svůj předmět. Ten sice nezmizel zcela, ale zamrzl na úrovni těsně polistopadové, poněvadž vysokoškolská pracoviště rezignovala na rozvíjení speciálních didaktik a metodik a přeorientovala se na prokazování úspěšného průběhu inkluzívního směřování. Bylo samozřejmě mnohem jednodušší proklamovat, s kým a v jakém prostředí se mají žáci a studenti učit, než zkoumat a ověřovat, co a jak se mají naučit. Zvláště když ona aktivita byla a stále je dotována granty a za inkluzi jsou nejen peníze, ale i tituly. Studující okamžitě vystihli novou linii i výši nastavených zkušebních nároků. Tak například na pedagogické fakultě jisté slovutné univerzity zavládlo mínění, že „tady je to dobrý, stačí, když umíš mluvit o inkluzi“.

Je třeba zmínit se ještě o třetí ráně do vazu speciálněpedagogických studií, která je před nezainteresovanými zcela skryta. Tento obor vždy těžil z provázanosti speciálních metodik s medicínskými propedeutikami (nikoliv s pseudoterapiemi, na nichž si v současnosti založily živnost různé aktivistické společnosti). Toto se změnilo k horšímu. Rozsah složek, ze kterých se skládá studijní program speciální pedagogiky, byl totiž ministerským rozhodnutím nastaven tak, že medicínským propedeutikám je v bakalářském studiu vyhrazeno pouze pět až šest procent programu, u magisterského studia sice o málo víc, ale i tam je tato složka poddimenzována.

1 komentář:

Silvie A. řekl(a)...

Druhá rána přišla s vnucenou „inkluzí po česku“.
byl totiž ministerským rozhodnutím nastaven tak


To jako že to ministerstvo, potažmo polistopadový režim, dělají blbě?
Hrome, takové překvapení!

Okomentovat