28.10.19

Radana Večeřová: Škola a... páchání pomoci

Pokud soucítíš s hladovým, nauč ho chytat ryby. Nechytej mu je sám. Pak totiž nepomáháš, ale pácháš. Pácháš pomoc.


Mimo školáka mám doma i čerstvého školkaře. Naše rána bývají občas (hm...kecám, děje se to denně) náročná. Vysvleč se z pyžama...zuby...sedni si k tomu jídlu...nevytahuj to odrážedlo...boty...nazuj si boty...slyšíš mě...fakt už nestíháme!!! "Mami, pomož mi!", sedí si mé mladší mládě doslova a do písmene na rukách a houpá u toho na malé sesličce v předsíni bosýma nohama.

Pomáhat se má. Ne, musí! Jo...musí? A funguj! Naše vlastní děti nám naštěstí dávají cenné životní lekce o hranicích této, napohled nutně bezbřehé, aktivity. Díky tomu zvládnou, dřív nebo později, obout si samy boty, namazat rohlík máslem, nebo po sobě umýt poplivané umyvadlo. Zkrátka nás nepotřebují. Zvládnou se o sebe a své okolí postarat samy, i když nás zpočátku urputně přesvědčují o opaku.

Bezhraniční pomoc je v mé profesi denním tématem. Měla bych pomáhat. Měla bych hledat úlevy. Co když ale vidím něco podobného, jako u nás v předsíni? Vidím, že svým zásahem vlastně necílím na samostatnost, ale prodlužuji neschopnost. Pohodlnost. Očekávání další a další pomoci. Má tím pádem pomoc hranice?

"Hele, nic moc v tom papíru nemáme, vlastně se žádná porucha nepotvrdila, ale z poradny nějaké úlevy do hodin doporučili", sdělovala mi s nadšením kamarádka, jak dopadli na vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně. "Takže mu teď pomáhám i doma. Včerejší úkol z matiky byl fakt mazec. Celá stránka příkladů. Tak jsem zaúkolovala i starší dceru, aby mu pomohla a něco jsem vypočítala i já, aby to zvládl". "A co dělal Mára?", já na to. "No...pomohlo mu to...a...seděl." Aha. Na rukách? Chtěla jsem dodat, ale ovládla jsem se. Nepopírám existenci vývojových poruch či oslabení. Ale vadí mi páchání pomoci. Pokud se můj kojenec pohybově nevyvíjí, jak má, cvičím s ním doma Vojtovu metodu, i když pláče a já s ním. Protože ležet ho nenechám, a i když to tak nemusí vypadat, pomáhám mu. Pokud mám doma šilhající dítě, nasazuji mu denně na brýlky okluzor, i když se mu to nelíbí. Protože bez něj by šilhalo delší dobu nebo napořád. Pomáhám mu, i když mi to nevěří. Zvláštním fenoménem dnešní doby jsou však potvrzené nedokonalosti spojené se školou. Jak báječné je totiž dozvědět se, že porucha znamená v tomto případě žádat úlevu! Učitelé jsou povinni a mým hlavním úkolem je sledovat dodržování! Dítě je třeba jen oprášit a politovat. Pohlídat pedagogy. Popřípadě si na ně stěžovat. Mé dítě takto postupně získá zpět ztracenou sebejistotu a po samovolném odeznění poruchy plynule naváže na své dřívější pracovní návyky. Toť reálné představy některých z rodičů školáků. Pokud náprava nefunguje, na vině je většinou nerespektující pedagog. Neschopný a málo se snažící! Nepomáhající! Hon na něj!

Přitom, kolegové psychologové z poraden vedou dozajista s rodiči i edukační rozhovor. Co doma rodiče musí, na čem zapracovat, v čem nepolevovat. Jak poruchu co nejrychleji zmírnit či odstranit. Tedy, jak doma "cvičit Vojtovku a nasazovat okluzor". K nám do školy však někdy přichází rodiče dbající pouze na úlevy. Netrapte mé nemocné dítě! Fuj Vojtovka, fuj okluzor, hnusný učitel i škola. A doma v tomto přístupu pokračují. Páchají pomoc. Děti, které by se se svou nedokonalostí dokázaly poprat s takovou docela rychle, sedí. Na rukách. Hongají u toho většinou nohama a sledují učitele. Zda dodržuje a pomáhá. Protože pomáhat se má. Ne. Musí!

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

1 komentář:

E.Kocourek řekl(a)...

Nepopírám existenci vývojových poruch či oslabení. Ale ...

... ale Hnízdova rákoska by ty "poruchy" hbitě odstranila! ////

Pěkný článek. Paní autorka předstírá politickou korektnost a jde jí to dobře, ale čtenář si smysl článku domyslí. ////

Okomentovat