6.9.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 15

Tak jsme znova na startu, po prázdninách relativně odpočatí a připravení na nový rok. Co přinesl první školní den?


Velkými okny prosvítalo slunce a vyšampónované hlavy ještě docela ukázněných dětí se leskly. Několik natěšených prvňáčků již hrdě kráčelo s aktovkou velikosti až půlky vlastního těla, přestože první školní den v ní celkem není co přinést ani odnést.

Pro některé je to jeden z posledních dnů, kdy jdou s chutí do školy, pomyslela jsem si a ze srdce jim přála, ať si den co nejvíc užijí. Paní učitelka v první třídě děti usadila a aby je rozveselila, vytáhla z igelitového pytle snad dvacetiletého obřího slona, z kterého vystoupal až ke stropu veliký mol – a bylo o zábavu postaráno. Děti odhazovaly aktovky, ignorovaly slona i učitelku snažně mluvící sloním hlasem, nadšeně volaly: „Tam je!" a „Tu letí!" nebo „Pojď!" a běhaly po třídě. Několik aktivních rodičů i místní televize tento slavnostní první školní den natáčeli na kamery a paní učitelka začínala vypadat, že by jí sedl velký rum.

V jiných třídách seděly rozkoukávající se děti a spolu s učiteli se pomalu probouzely, zvyklé v tuto dobu ještě spát. „Tak, jaký máte hezký nebo zajímavý prázdninový zážitek?" povzbudila jsem k mluvení své žáčky. „My byli u moře a tatínkovi bylo špatně a zvracel do vody," osmělila se první dívenka. „A bylo tam moc pěkně a usínala jsem až v jednu v noci, protože jsme chodili s mamkou a taťkou na víno," dodala. „Juj, ale ty jsi víno nepila, že?" reagovala jsem. „Já ne, jenom jednou, mamka mi dala líznout," uculila se malá slečna. „Tak - kdo další má nějaký zážitek – třeba nějaký kluk by nám mohl teď něco říct," povzbuzovala jsem své svěřence. Po chvíli váhavě zvedl ruku Honza, který se překonal, mluvit se mu očividně vůbec nechtělo. „My byli v Tatrách a byl tam sníh a taťka se nám ztratil, ale zas se pak našel," vyždímal ze sebe. „Tak díky Bohu," okomentovala jsem nález a vyslechla ještě pár zážitků, než nás rozhlasem začal vítat pan ředitel hlasem plným nezvyklé energie.

Uprostřed projevu odešly na wc dvě děti a dva chlapci pod lavicí uždibovali svačinu a smáli se na sebe. Jedna dívka si utírala slzu. „Copak, Andrejko?" vyzvídala jsem, sotva projev skončil. „Ztratila jsem náušnici, někde tady," rozhlížela se okolo sebe. Vyhlásila jsem tedy soutěž – „Kdo najde náušnici, dostane Milku!" – a pozorovala dobrých pět minut hemžení ve třídě. „Mám ji!" hlásila se překvapivě samotná Andrejka. „Byla pod halenkou", sklopila oči – a následně tedy podle příslibu vyfasovala Milku. „Zvaž to, Andrejko," povzbuzovala jsem ji, „Jestli se nerozdělit s ostatními hledači, když ti tolik pomáhali. Nemusíš, ale bylo by to pěkné," koukala jsem jí do očí. Andrejka se zamyslela a po chvilce dala každému hledači po kostičce – i mně.

Pochutnali jsme si, zahráli dvě akční hry, pověděli si něco k dalšímu dni a rozloučili se. Na chodbě postávaly ještě vesměs odpočaté a načesané kolegyně, které s žáčky skončily o chvilku dřív, a dávaly dohromady potřebné informace k plánované poradě s ještě odpočatým ředitelem. Už jsme zas v tom. A dobře nám tak!

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat