4.9.19

Martin Odehnal a Marek Tichý: Současný model inkluze ve školách je připraven diletantsky a prosazován silou, takže se zavírají oči, popírají skutečnosti

„Inkluze neboli inkluzivní vzdělávání je proces, jehož snahou je nastavení takového systému vzdělávání, který umožňuje všem dětem bez rozdílu plnit povinnou školní docházku, respektive navštěvovat školu ideálně v místě jejich bydliště. Cílem inkluze je podporovat rovné šance dětí na vzdělávání.“ Tolik slovníková definice pojmu, který u nás před několika lety vzbudil velké vášně mezi rodiči, pedagogy a také politiky. Vize to byla v pravdě slunečná – všichni budou hezky pospolu bez ohledu na schopnosti, zdraví, dovednosti a možnosti. Nikdo nebude nikoho vydělovat. Bude to spravedlivé a všichni budou spokojeni. Obhajoby tohoto modelu byly velmi razantní. „Odmítnutím inkluze, společného vzdělávání v místě bydliště a rovné šance dětí na vzdělání, omezujeme nejen právo na vzdělání, bereme rodičům a dětem svobodu volby, svobodu vybrat si vzdělávací cestu a také školu včetně té, v jejímž dosahu bydlí. Ptám se, jak dopadnou ti žáci, kteří se možná kvůli současné politické hysterii vůči démonizovanému slovu inkluze budou učit selektivně, odděleně, snad i segregovaně?“ Takto vášnivě hájila inkluzi tehdejší ministryně školství Kateřina Valachová. Od samého počátku jí odporovala celá řada odborníků a nyní, když už jsou s inkluzí tři roky zkušeností, se jejich výhrady nezmírnily. Naopak.




Z pořadu na Svobodné Universum vybíráme:

Martina: Určitě. Jsou to věci, které spolu nesouvisí, ale ten model mi přišel velmi podobný. Pan Marek Tichý, jsme tady dnes ve třech. Marku, vy jste, co se týká pedagogiky, laik. A přesto jste se pustil do poměrně složitého, a řekla bych, že i třaskavého tématu. Proč jste se, jakožto dokumentarista, začal věnovat právě inkluzi?

Marek Tichý: Toto téma si mě našlo úplně samo. Do té doby jsem se živil natáčením pohodových věcí, o cestování, o jídle, knížkách a podobně. A najednou jsme do inkluze spadli – celá naše rodina. Takže tímto tématem jsem se začal zabývat na základě osobních prožitků. Mám dvanáctiletou dceru. A my jsme ve třídě měli bohužel jednoho autistu, který se, když mu někdo narušil jeho svět, projevoval velmi agresivně. Na svou asistentku zaútočil židlí, všem vyhrožoval, že je zabije a tak dále. A když dostal záchvat, strašně křičel. A na to moje dcera, která se do této třídy dostala přestupem z jiné třídy, vůbec nebyla zvyklá a reagovala tím, že když ten autista dostal první šílený záchvat, který zažila, tak omdlela.

Takže já jsem se k inkluzi dostal tak, že mě zavolali ze školy, že má dcera omdlela a že jí pro jistotu volají sanitku, která ji odveze do nemocnice Motol, abych tedy přijel. Zjistil jsem tam, že to nebylo jen omdlení, ale že jí dokonce ochrnuly nohy a že nemůže chodit, takže jsem byl jako rodič naprosto vyděšen. Dostal jsem se do situace, ve které jsem nikdy nebyl. V nemocnici už první paní doktorka, která moji dceru vyšetřovala, vyslovila podezření, že je to psychického původu, že se v té škole prostě něco muselo stát, že ji tam někdo šikanuje nebo něco podobného. Takže jsem se dcery vyptával, co se děje. A jako všechny děti, když se jich zeptají na školu, co bylo ve škole, tak řeknou dobrý. A tak i moje dcera mi takto od září do konce října říkala „dobrý“. Jenže pak se omdlení opakovalo ještě několikrát, takže pro dceru jela záchranka do školy během dvou nebo tří měsíců celkem pětkrát.

A to už jsem to intenzivně řešil se školou, s paní ředitelkou abych se vůbec dozvěděl, co se děje, protože jsem si říkal: „Možná je to dospívání, nebo bůhvíco ještě.“ A to, čím to skutečně bylo způsobeno, vycházelo na povrch postupně. O tom autistovi jsem vlastně také nevěděl hned od začátku. Pak jsem se to dozvěděl a nejen to – zjistil jsem, že paní ředitelka je vlastně inkluzivní aktivistka, která vždy stála na straně toho autisty. Potom už vlastně šlo o to, že se zachráníme pouze útěkem na jinou školu, protože žádné jiné řešení neexistovalo. Což nám paní ředitelka taky velmi zkomplikovala, takže k přestupu málem nedošlo. Nakonec všechno dobře dopadlo, má dcera se dostala na jinou školu, kde je velmi spokojená, od té doby vůbec neomdlívá, všechno je v pořádku, je pohodová, rozesmátá. Celé to pak vyvrcholilo tím, jak probíhaly boje s inkluzivní paní ředitelkou, a už bylo naprosto jasné, čím je způsoben stav naší dcery, že mě udala na OSPOD. Že prý jsem alkoholik a týrám děti – a tím, že je prý způsoben stav mé dcery.

Takže, když už moje dcera byla zachráněna, tak jsem řešil s úřadem vylhaná nařčení vůči mně, což bylo nepříjemné, protože jsem si vždy o sobě myslel, že jsem vzorným tatínkem, a snažil jsem se se svými dětmi být co nejvíc, cestovat s nimi, trávit čas a tak dále. A najednou jsem byl na úrovni lidí, kteří mlátí svou ženu, týrají děti a podobně. Bylo to velice psychicky náročné období a teprve s odstupem několika týdnů jsem v sobě tento zážitek zpracoval.


8 komentářů:

Tomáš Barták řekl(a)...

Poslechněte si to, stojí to za to.

Ferda44 řekl(a)...

Přidávám se.
Kdyby bylo možné Valachové, Laurenčíkové, Štechovi a Zapletalové dát elektronicky za ucho, poslal bych nášup...
A otázka...
Proč ještě ten inkluzivní paragraf není zrušen?

Tma řekl(a)...

https://archiv.ihned.cz/c1-66536260-inkluze-u-nas-funguje-nelibi-se-mi-planovane-omezeni-od-ministerstva-rika-cesky-reditel-roku-jiri-vymetal

Jana Karvaiová řekl(a)...

Add Tma: víte, kolik takových ředitelů se náhle vylouplo v roce 2015 a dál? To byly dokola Poběžovice, Trmice atd. Poběžovice skončily, Trmice mají polovinu učitelů speciálními pedagogy. Taky znám školy, které to tvrdí, jako pan ředitel. jenže ve skutečnosti se tam děje přesně to,co popisují speckaři - AP sedící u dítěte a šuškající mu do ucha, dávání hezkých známek za nic atd. Nebo to jsou školy, kde mají pár dětí SPU a jednoho vozíčkáře a jednoho aspergera s IQ 150.Takže vlastně inkluze nulová.

mirek vaněk řekl(a)...

To je ale překvapení. Vždyť při zavádění RVP to nebylo jiné. Mnozí si pamatují.

Když se dělá reforma, musí být úspěšná za každou cenu.

Jana Kuldová řekl(a)...

Pracuji jako učitelka ve Výchovně léčebném oddělení při DDŠ a děti se speciálními vzdělávacími potřebami jsou všechny (ADHD, poruchy chování, psychiatrické zatížení, ale i děti nezodpovědných rodičů). Takže inkluze u nás probíhá na 100%. Nikdo od ministerského stolu si neumí představit, co denně prožívám, jak bývám psychicky, a leckdy i fyzicky, vyčerpaná. A to máme ve škole pouze 23 žáků. Obdivuji učitele běžných škol, kteří se s takovými problémy musí potýkat při vyšším počtu žáků ve třídě. Stačí jeden žák s SPU či SPCH a jeho záchvat, a vždy spustí lavinu negativních emocí v kolektivu třídy. Veškerá moje příprava hodiny v ten okamžik přijde vniveč. Stále mám vnitřní potřebu něco děti naučit, něco dobrého jim předat, ale v mé situaci jde pouze o resocializaci. Učitel na běžné škole má ve třídě i děti, které se vzdělávat chtějí, ale díky inkluzi nemají příležitost. Často se pak stává, že na další snahu vzdělávat se rezignují, protože nemají potřebnou pozornost učitele, který je zaměstnán nezvladatelným žákem. Kam naše společnost kráčí????...do středověku.

Jirka řekl(a)...

Paní Kuldová, děkujeme!
Za Vaši práci, podporu nám záklaďákům a všechny děti, které dokážete postavit na vlastní nohy.

Ivo Mádr řekl(a)...

Inkluze po česku je slepá cesta. Revize je více jak nutná. Inkluze ano, ale ne za takových podmínek, které nastavila paní Valachová. A tady je jednoznačně nutno říci, že speciální školy mají pro inkluzi ideální podmínky.

Okomentovat