17.8.19

Martina Vašková: „Chtěli jsme školu na bázi oboustranné důvěry.“

Rozhovor s Monikou Oujeskou, ředitelkou Naší školy ve Velenově. Školu, která počítá se čtyřiadvaceti žáky, se místním podařilo obnovit přesně čtyřicet let po jejím uzavření. S činorodou maminkou pěti dětí jsme si povídaly o tom, jak funguje škola, kde se nezvoní ani neznámkuje, a jak se dá skloubit zaměstnání s péčí o více dětí.

Z rozhovoru v Ohlasech, novinách pro Boskovice a okolí, vybíráme:

Takže věříš, že i ve velkých školách je změna přístupu ke vzdělání možná? Jakým způsobem by se to mohlo stát?

Pokud si vysoké školy pedagogické budou vybírat toho, koho si do škol pustí, pokud se ředitelé zaměří více na lidi, které si zaměstnají, a pokud vyučující sami budou mít nějakou filozofii a budou svoji práci dělat srdcem, tak to změnit jde.

I v těch velkých školách?

Ano. Jsem přesvědčená, že i kdybych učila na klasické základce ve třídě s pětadvaceti dětmi, dělala bych to úplně stejně jako teď. I v té třídě máš svou komunitu, s níž to můžeš dělat, jak potřebuješ. Určitě bych musela známkovat, ale to bychom si s dětmi nějak vysvětlili, zřejmě bychom nemohli podnikat tolik věcí, ale snažila bych se to domluvit i tak. Bylo by to o rodičích, ale teď je to o nich taky. Prostě bych se co nejvíc snažila přiblížit příznivému modelu.

A proč myslíš, že to učitelé ve školách takto nedělají?

Nechci dávat všechny do jednoho pytle. Za zavřenými dveřmi velkých škol, se velmi často dějí krásné věci, učí úžasní učitelé. Používají zajímavé metody ve vyučování a děti se tam moc těší. O tom jsem přesvědčená. Ale jestli se ptáš, proč někteří to tak nedělají, možná jsou učitelé unaveni, možná mají nad sebou někoho, kdo je hodně hlídá a nedá jim důvěru. Učení pak berou jako zaměstnání, kdy jen čekáš na odchod domů. Oni by určitě namítali, že jsem nová, dělám to chvíli a mám málo dětí. Ale já tu práci znám, vím, že je to náročné, ale priority si můžu nastavit. Můžu si říct, jestli chci, nebo nechci učit, jestli chci, aby děti do školy chodily rády, nebo ne. Můžu přece odejít, nebo změnit školu, nechat se obohatit novým kolektivem a novými metodami, možnosti zde pořád jsou. Někdo třeba říká, že se u nás sešly dobré děti, ale tak to není. Přišlo jich sem dvanáct, úplně nesourodá skupina. Ale my jsme jim ukázali, že to jde bez ohrožování, povyšování se, soupeření a povedlo se to. Ano, zatím máme málo dětí, ale nebude to tak vždycky. A s pokorou přijímám to, že se možná jednou hodně nadřeme, ale teď to máme takto.

4 komentáře:

E.Kocourek řekl(a)...

jak funguje škola, kde se nezvoní ani neznámkuje

Elementary, dear Watson. Nefunguje. ////

Pokusím se to naformulovat ještě jinak. Jak se na škole, kde se nezvoní ani neznámkuje, pozná, že pracovníci vykonávají svoji práci? ////

Jiri Janecek řekl(a)...

"Pokud si vysoké školy pedagogické budou vybírat toho, koho si do škol pustí, pokud se ředitelé zaměří více na lidi, které si zaměstnají, a pokud vyučující sami budou mít nějakou filozofii a budou svoji práci dělat srdcem, tak to změnit jde."

Tak by měly začínat všechny úryvky z článků o školství. Aby člověk hned věděl, že nemá smysl číst víc, natož celý rozhovor...

Nicka Pytlik řekl(a)...

škola, kde se nezvoní ani neznámkuje

Doba se mění ale doopravdy překotně. Dřív pro moderní způsob výuky postačilo mít lavice do půlkruhu a někde ve třídě koberec. Jestli to takhle půjde dál, co nevidět bude moderní jedině škola, kde nebudou ani učitelé a ani žáci.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Na male skolicce to jde. Zazila jsem, i kdyz znamky se davaly.
Na velke skole to nejde ani omylem.

Okomentovat