10.7.19

Zdeněk Haník: Skleníková generace

No to snad ne! Na univerzitě Oberlin College v USA došla přiblblá hyperkorektnost tak daleko, že studenti požadují, aby byli ze školy vyhozeni pedagogové, kteří podle nich nedostatečně podporují barevné studenty nebo, aby se směla dávat nejhorší známka „C“ (ze stupnice A – F) z důvodu, aby studenti nebyli příliš stresováni špatnými známkami. Přátelé, to už smrdí. A u nás v Česku zase tlak rodičů na výsledky jejich ratolestí ve sportovních oddílech došel do jiného extrému, že některé sporty sáhly k zápasům, kdy se nepočítá výsledek nebo se dětem neoznamuje… A víte, čím se také argumentuje? Že bychom měli děti ochránit před negativními a stresujícími zážitky…


Tak k tomuhle nesvítím, a dodávám, že kdo se snaží „vyzmizíkovat“ všechny stresující vjemy ze života dítěte je stejně nebezpečný, jako ten, který stresuje dítě neúměrným tlakem. Gramotný člověk přece ví, že přílišná frustrace v lepším případě bere dětem chuť, v horším jim může způsobit psychickou újmu. Ale to neznamená, že nebudeme pomáhat dětem zvyšovat práh odolnosti vůči stresu a negativním vjemům. Vždyť je to proboha princip sportu! Například moje medaile už jsou dávno v popelnicích, ale odolnost, vyvážený smysl pro realitu a životní otužilost je to nejcennější, co mi sport dal. Tuhle zkušenost chtějí nějací hyperkorektní chytráci dětem vzít? Dělat z nich skleníkovou generaci? Řeknu vám, kdyby mi coby malému klukovi v Rychnově na hřišti u kasáren někdo zakázal hrát na výsledek, asi bych po něm hodil kamenem a přitom, jak to pěkně bolelo, když naše banda „od nemocnice“prohrála s bandou „od kina“ … ale bolelo to výživně…

Jistě, známe hojné případy rodičů, kteří jakýkoli úspěch dítěte vnímají, jako by byl jejich vlastním. Kladou na dítě přemrštěné nároky, tlačí na výsledky. Neuvědomují si ovšem, že připravují své dítě o osobnost i o dětství. Toho všeho jsem si plně vědom, i chápu snahu vyřešit problém, ani v nejmenším ho nebagatelizuji, ale nemohu se ztotožnit ani s hraním bez výsledků, ani s umělým „společenským deštníkem“, který dítě chrání za všech okolností, aby se nedovědělo, že prší. Víte proč?

V případě HRY BEZ VÝSLEDKŮ z toho důvodu, že dobře míněný efekt nemíří ke hře či dětem a jejich správné výchově, ale k umravnění zákonných zástupců. Nevíme si rady s přehnaně ctižádostivými a fanatickými rodiči, a tak to řešíme potíráním přirozené touhy dětí být lepší než ostatní. Vychylujeme kyvadlo od přílišného tlaku na výsledek, do druhé krajní polohy, že se na výsledky nehraje, případně, že na nich nezáleží. A to je podle mě hloupost. Osobně bych možná souhlasil s tím nedělat u malých dětí dlouhodobé soutěže, tabulky či statistiky. Naproti tomu výsledek konkrétního utkání má význam potřebné zpětné vazby, a pokud z něj nebudou dělat drama dospělí, tak je zdravý a formující?

A „SPOLEČENSKÝ DEŠTNÍK“ proti negativnímu dešti? Neblázněte! Děti prohru potřebují stejně jako výhru, třeba ji i opláčou, ale za hodinu jsou v pohodě. Prostě ve špatném počasí musí taky umět žít, stejně jako když svítí slunce. Společnost, pracovní prostředí a dvojnásob sport se přeci neobejde bez lidí zaujatých pro činnost a usilujících o odvedení co nejlepších výkonů. Jde o to, aby trenéři a rodiče nevychýlili kyvadlo příliš na druhou stranu, a předčasný tlak na výsledky nenahradili nesmyslným požadavkem, že výsledky nemají hodnotu pro vývoj dítěte nebo, že smutek, stres, strach do života nepatří. To je přeci nesmysl.

Převzato ze stránky autora na sociální síti Facebook.

1 komentář:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Prý roste počet dětí s nějakými psychickými problémy.
Pytliky tedy ale doopravdy zajímá, jestli to je tím, že obecně roste množství a míra psychické zátěže dětí, a nebo je to tím, že se děti nedokáží řádně popasovat byť i s malou zátěží. Pytlici nevědí, jestli je to jen u pytliků, ale mají pocit, že docela roste četnost případů po zemi se válejících a na celé kolo vřískajích capartů.
Jsou snad jejich rodiče surovější, než bývávali kdysi? Rodiče, kteří trpělivě a mnohdy i bezradně čekají, až se jejich dítko vyvzteká dosyta?
A prý také roste nedostatek dětských psychologů. Jak se asi tak daří jejich dětem...

Okomentovat