16.6.19

Radana Večeřová: Škola a...poznámky

"A co v té škole, jako školní psycholožka, vlastně děláš?", ptají se mě občas známí. Nu. Většinou vlastně hledám s učiteli a rodiči společné cesty ve velmi obyčejných tématech. Jak na nezájem, strach, osamění. Nebo třeba poznámky.


To za mnou takhle přijde rozzlobený rodič a ptá se na důvod psaní poznámek. Skvosty typu "směje se mi za zády do očí" bych brala s nadhledem a kopii založila do rodinného alba. Na ty ostatní mám názor tento:

Jednou si mi kamarádka stěžovala, jak nemožné vychovatelky v družince na jejich škole mají. "Představ si, že naše Natka dnes přinesla poznámku. Z družiny. Vychovatelka jí do deníčku napsala: "Mluví!" a doplnila text zamračeným smajlíkem. No chápeš to? Za Á družinka je snad místo, kde si mají děti hrát, mluvit a vyblbnout se, než dorazí domů. A za Bé, jako co je to za sdělení...mluví...? To je snad dobře ne? Natka to samozřejmě obrečela, první poznámka, navíc z družiny. A hlavně, osobně jsem se teda jednoslovnou informací nic moc nedozvěděla. To je snad povinností pedagoga, vysvětlit mi, co se stalo, ne? Nějak to rozepsat. No, takže jsem Natku nakonec sama uklidnila, ať to tak neprožívá a mávne nad tím rukou. Ale, prosimtě, co si o tom myslíš ty, jako školní psycholožka?"

Já si myslím, že pro sdělení by v deníčku, pro začátek, stačil jen ten smajlík... Vše ostatní bych nechala hlavně na Natce...Aneb, pro vysvětlení přidám další historku z praxe. Čtvrtá třída, svérázný klučina, ochotná učitelka, snaživá maminka. Deníček hustě popsaný komunikací v tomto duchu: "Dobrý den, paní Nováková, prosím, domluvte Tomáškovi. Vzal si dnes z šatny deštník a o přestávce s ním ohrožoval spolužačky". "Dobrý den, paní učitelko. Děkuji za zprávu i to, jak hezky umíte napsat nepříjemné sdělení. Tomovi jsem důrazně domluvila. Bylo mu to líto, nemyslel to tak, už to neudělá". "Dobrý den, paní Nováková, Tom si dnes odmítl sednout do jiné lavice, když při hodině vyrušoval spolužáka. Prosím, promluvte si s ním, ve škole už jsem to udělala, ale je potřeba na tom zapracovat, tyto situace vzdoru se u něj teď objevují častěji". "Dobrý den, paní učitelko. Děkuji vám! Poslouchat vás musí, souhlasím s vámi. Tomovi to doma bylo líto, plakal, má vás moc rád, už to prý neudělá a bude vás poslouchat". A tak dále. Učitelka i maminka vzorem dokonalé písemné komunikace, vstřícné domluvy, slunce svítí. Ale... kde je Tom? Tom sedí a čeká, až učitelka i maminka dopíšou, co potřebujou. Učitelce mezitím běží desetiminutová pauza na záchod a přípravu na hodinu. Nemluvě o tom, že zbylých 20 dětí ve třídě musí prostě počkat. Mamince pak doma, při psaní odpovědi, stydne uvařené kafe. Tomovi je ale, myslím, celkem fajn. Naučil se vytlačit doma slzu, ve škole ví, že je paní učitelka "hodná", a i když napíše poznámku, zabalí jí do vrstvy růžové cukrové vaty. Dospělí si to vysvětlí, moralizační chvilka se dá přežít. Problém vyřešen, motivace k výraznější změně chování nula. Co tě nepálí netřeba hasit.

Takže, co s tím? V obou případech jsem pro větší důvěru v dítě. Ten, kdo ho zneschopňuje jsme my, dospělí, kteří řešíme za něj a vyčleňujeme ho (nevědomky a automaticky) z komunikace. Píšeme, vysvětlujeme, vymýšlíme slovní obraty, zlobíme se na druhého, když sděluje málo. Oprašujeme mládě a jsme následně překvapeni (po x zkušenostech i vyčerpaní a naštvaní), když se situace opakuje. Nesnášíme poznámky, nesnášíme pedagogy, nesnášíme školu.

Ve zmíněném příběhu z Natky nakonec vypadlo, že šli s družinkou na oběd v čase vyučování ostatních tříd. Paní vychovatelka požádala o tichý průchod školou. Natka vykládala kamarádce se zápalem zážitek z víkendu. Těžko přestat, ale i to k životu sem tam patří. Jedna prosba, druhé upozornění a v paní vychovatelce to bouchlo. Těžko soudit, i my přeci od svého dítěte očekáváme, že nás poslechne napoprvé, nejhůř napodruhé, u třetí výtky soptíme...A to nemáme dalších dvacet mláďat za zády...

Jsem současně pro, aby byla družinka místem zábavy po školní práci. Aby se v ní mohlo křičet, běhat. Ovšem, s respektem k ostatním. Moje svoboda končí tam...však to znáte. Vždyť i mimo školu jedem v podobném režimu. Na hřišti skákej, výskej, blbni. V paneláku zklidni hormon, nebydlíme tu sami.

Paní vychovatelka bouchla ovšem docela sofistikovaně, řekla bych. Limitované vypisování, stručné sdělení. Jednoslovná výtka "mluví" při požadavku absolutního ticha při průchodu školou mi přijde zcela oprávněná a svůj hněv bych na vychovatelku až tak nesměřovala. Porušíš domluvu a ještě ti mám věnovat svůj další čas na sepisování cukrové vaty? Odbýt ostatní děti, ať počkají? No jak jsem psala, podle mého smajlík stačí. Natko, přemýšlej. Mamko, doptávej se. Natko, vzpomínej. Co druhého dospěláka naštvalo? Proč? Popiš, hledej cestu. Netušíš? Tak znovu přemýšlej. Můžeš se zítra i doptat paní vychovatelky, pokud potřebuješ. A pak mi o tom zase povykládej. Jak to vyřešíš? Co s tím, když se to stane příště znovu? Bože, to je vopruz...Je. Ale tentokrát pro přímého účastníka... A o tom to je. Cesta na zbavení se nenáviděných poznámek zahájena!

Převzato z autorčina blogu na iDNES.cz.

11 komentářů:

Unknown řekl(a)...

Pardon, nechci se dotknout jemnocitu, ani odborné erudice paní školní psycholožky, ale řeší-li ve škole takové tragické události, jako je poznámka ze školní družiny, má celkem na růžích ustláno. To bude asi někde ve Finsku, nebo v pedagogickém Edenu. Za běžné každodenní situace ve škole však školáci, ale i učitelé chodí za školním psychologem s řadou poněkud jiných problémů. Úzkostné stavy při práci ve škole, ostrakizace dětí spolužáky, neustále se vracející sebevražedné myšlenky vyvolané školní, ale i sociální neúspěšností, ztráta zájmu o školu, neschopnost najít si alespoň jednoho kamaráda ve třídě, pocity prožívané existenciální frustrace a strach školáků z budoucnosti, nízká empatie a nepochopení rodičů, ale i učitelů. To je často denní chleba školního psychologa. Nikoli nějaká poznámka ze školní družiny.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Hm. A co tohle:
Pani ucitelko, jak je mozne, ze nasemu Pepovi navrhujete dvojku z chovani. Vzdyt nemel za cele pololeti ani jednu poznamku.


Zprava z inspekce: k udeleni kazenskeho opatreni je nutne mit podklady. Jinak nemuze kazenska opatreni navrhovat. Rodice musi byt informovani, ze dite ......

Unknown řekl(a)...

Tak "tohle" je příkladem nekompetentního rozhodování paní učitelky, které je možné korigovat, protože sníženou známku z chování musí projednat a schválit pedagogická rada.

Já zažívám spíše opak. Napomenutí učitele (za porušování školního řádu) - třídní důtka (za porušování školního řádu) - ředitelská důtka ((opět za pokračující porušování školního řádu) schválená a projednaná pedagogickou radou - stížnost rodičů (za neadekvátní hodnocení drobných prohřešků dítěte) - rozhodnutí učitele, který po stížnosti rodičů ruší udělení ředitelské důtky - velké silentium v ředitelně.

Unknown řekl(a)...

Zdravím vás, pane Unknown. Píšete, že denním chlebem školního psychologa by mělo být (mimo jiné) řešení strachu školáků z budoucnosti, nízká empatie a nepochopení rodičů, učitelů. Ale,...o tom přesně jsem ve svém blogu psala...? Nebo se mýlím? Každopádně, až mě mrazí, jestli pracujete ve školství a "poznámkové situace" považujete za banality. Ono se totiž právě a hlavně z těchto "blbostí" rodí vše, co jste následně ve svém příspěvku popsal (úzkostné stavy, ostrakizace, sebevražedé myšlenky atd.). Mám tedy, jako školní psycholog založit ruce a čekat, až dojde k tomuto? Abych se cítila dostatečně erudovaně? Strachy, ubližování, útěky z domova, vyhoření učitelů a frustrace mají svůj kořen právě z podceňování běžných denních situací, které kdyby byly zachyceny ve svém začátku a citlivě řešeny, nemuselo by dojít k jejich plnému rozvinutí. Čili, osobně nepořebuji zaujmout čtenáře krvavými historkami ze své kanceláře. Budu ráda, když se mí čtenáři přestanou cítit hloupě kvůli prožívání poznámky, když hodí za hlavu okolí, které si na ně proto ukazuje posměšně prstem. Budu ráda, když se nebudou stydět zkusit v běžných denních situacích "jiný" přístup a nejvíc ráda budu, pokud tím předejdou hlubším problémům do budoucna.

Unknown řekl(a)...

Jani, rozumím vám. Na naší škole máme pár dětí, jejichž rodiče jiný, než klasický přístup akceptovat nechtějí. Smajlíka v deníčku vnímají s úšklebkem, náš Pepa nic špatného neudělal...o ničem neví. Učitelko nepruď a uč! Pak tedy, bohužel, existují jen dvě možnosti. Poznámky (pro inspekci) psát (a raději i kopírovat) nebo rodiče podpořit ve změně školy, která by byla k potřebám a projevům jejich Pepy chápavější...

Jana Karvaiová řekl(a)...

Samozrejme ze vim, ze snizene znamky se davaji po hlasovani pg rady. Opakovane jsme upozornovani na to, ze musi byt necim podlozene. Neomluvenymi hodinami, velkym prusvihem, mnozstvim “ poznamek”.
A nejlepsi je, kdyz jsem jako tridni poznamky nepasala a sprdnul me rodic, ze jsem to delat mela.
No nic, v poslednich letech si pripadam jako stvana zver. Dle vsech vne smolstvi asi nic nedelam dobre.

Jana Karvaiová řekl(a)...

Skolstvi

Kateřina Karolová řekl(a)...

Milý Unknown, tedy Vy, co se nechcete dotknout jemnocitu. Vážně je potřeba na odborném portálu používat tak kousavou ironii? Pracujete ve školství? A to vedete děti k slušnosti a respektu, když jí sám nemáte? Co z nich pak má vyrůst? Mám trochu dojem, že tak primitivní záležitosti, jaké jsou uvedené v článku, jste nikdy nepovažoval za důležité řešit, to se pak ale nedivte, že to vygradovalo v situace, které popisujete jako běžné a každodenní ve vaší škole. Ono kdybyste se zabýval prevencí a podchytávala problémy hned v zárodku, jako se to dělá jinde, třeba u paní Radany, tak byste možná nemusel hasit tolik problémů, které popisujete. To, že Radana napsala článek na jedno téma, přece neznamená, že nic jiného neřeší. Ovšem nejspíše ty závažné situace nemusí považovat za běžné a každodenní, jako Vy. Místo posměchu byste se měl spíš poučit, nemyslíte?

Unknown řekl(a)...

Místo posměchu byste se měl spíš poučit, nemyslíte?

Omlouvám se, ale dělat z prdu (z poznámky ze školní družiny) kuličku a válet ji před sebou prostě považuji za tragikomické. Školní psycholog má ve své náplni práce jiné povinnosti, než jsou poznámky ze školní družiny.
Nu dobrá, paní Kateřino, zítra po vyučování spáchám v kabinetu seppuku (切腹), neboli harakiri (腹切) po japanském způsobu. Považujete toto mé poučení za dostatečné?

Nicka Pytlik řekl(a)...

Zcela od věci a nic osobního, ale když v prostoru apelovali čapkové, napadlo pytliky, jak psychologové řeší stav, kdy by pro běžného člověka bylo vhodné navštívit psychologa?
Jsou psychologové schopni u sebe takový stav rozpoznat a sami sebe v tomto směru zaopatřit?

Jana Karvaiová řekl(a)...

Motame se v kruhu, vazeni.
Je na nas nakladano jak na slumary a chce se po nas, abychom to vydrzeli, stale byli keep smilling.
Kdyz chceme pomoc, zjistujeme, ze jsme sami.
Den co den resime stovky drobnych problemu, snazime se nejlepe jak muzeme.
Den co den o sobe cteme, co vsecko delame blbe.
Pomocna ruka? Siroko daleko nic. Je zapichly prst smerem k nam- deals to blbe!
Jak radi by ucitele meli cas pracovat s kolektivem. To jde snad jeste na prvnim stupni. Na druhem? Na stredni skole?
Kde jsou vsichni psychologove? Kam mam poslat rodice s ditetem, kdyz je na okrese jeden detsky psycholog a psychiatr? Co pro me udelaji vsichni ti pisalci a mudrlanti? Co jdelaji pro deti?
KULOVIII

Okomentovat