24.6.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 9

Tak jsme zase zpátky ve školních lavicích. Hlavy máme ze školy v přírodě znatelně a všestranně provětrané a již vzápětí je patrné, že o zážitky se zvířaty nebude nouze ani ve městě... I když bez některých bychom se určitě obešli.


Do školy jsem došla po příjezdu ze školy v přírodě v pondělí unavená, ale v euforii, že mám před sebou jenom nějakých pět hodin výuky, tři dozorové přestávky, hodinu administrativních úkonů, sešitů k opravě možná na dvě hodinky – a hurá domů, kde má třída nebude! S jakou chutí udělám večer přípravy ve ztichlém obýváku! I když děti upřímně miluji...

Pozorovala jsem, že po 9 dnech v lesích všechny mé kolegyně radostně vyrazily v sukénkách nebo alespoň světlých halenečkách, které na horách neužily. Některé outfit doplnily i botami na vysokém podpatku a bylo zde cítit aroma vítězství – že jsme to všechno v té přírodě přežili – a každé ťuknutí podpatku jako by to vítězství potvrzovalo. Jenže – všeho do času.

„Pavli, máš se dostavit k paní ředitelce,“ vyřizovala mi paní uklízečka, žena mého srdce. Vyřídila jsem ve třídě to nejnutnější a zamířila do ředitelny. „Posadte se, Pavlo!“ pobídla mne šéfka. Posadila jsem se tedy a čekala, s čím přijde. „Pavlo, víte, že jsme si říkali o nutnosti jít dětem příkladem...,“ pohlédla na mne. „Ano, paní ředitelko, určitě souhlasím, je třeba jít dětem příkladem,“ reagovala jsem a stále netušila, o co jde. “No a co máte na nohách?“ vykulila má nadřízená oči. „Střevíce,“ odpověděla jsem jí a už mi bylo jasné, kam míří. „Tak co navrhujete s těmi střevíci udělat, Pavlo, abyste šla příkladem?“ položila mi poslední otázku. „Přezuji se,“ sdělila jsem jí, neb do konfliktu chodím jen kvůli důležitostem, a poptala se, zda již mohu odejít. Ťukání podpadků toho dne ve škole ustalo, ale naše vítězství stejně již bylo potvrzeno.

Vrátila jsem se přes učitelskou šatnu do třídy a cestou mne zaujala kolegyně, která běhala tam a zpátky. „Chceš s něčím pomoci, Veru?“ zeptala jsem se. „Noo, hledám boty. Vyzula jsem se ráno někde a nikde ty boty teď nejsou...,“ reagovala Veronika. „Hmm, kde ses tak mohla vyzout...,“ zadumala jsem se. „Noo, myslela jsem, že ve sborovně...ale tu jsem celou prošla a boty jsem nikde nenašla,“ pokrčila Veronika rameny. „Možná ti je paní uklízečka uklidila?“ přemýšlela jsem. „Jdu se ještě taky mrknout do té sborovny a pomohu ti hledat dál...někde budou...,“ volala jsem na ni už za chůze. Odemkla jsem sborovnu. Přestože byly ještě tři minuty do zvonění na hodinu, nikdo tu nebyl. Stoly zdobily povětšinou hezké hrnečky se zbytky čaje a kávy a mezi tím se povalovala pestrá lejstra. Oběhla jsem sborovnu třikrát dokola - jak pes rajon, pootvírala větší šuplíky – ale nic připomínajícího boty jsem neobjevila. „Pane Bože, ať se ty boty najdou!“ zvedla jsem hlavu k nebi a zároveň k vysokému stropu naší obří sborovny. A pak jsem uviděla boty. Houpaly se u stropu, pověšené na garnýži a připomínaly ananas. Skočila jsem pro Veroniku. “Mám je možná,“ dala jsem jí naději. O pár sekund později jsme ke stropu sborovny hleděly dvě. „Jo, to jsou ony...a může za to určitě ředitelka. Pořád na mne: „Ukliďte si ty boty, ukliďte si ty boty...“ a teď je jistě nechala školníkovi dát na garnýž. Ale já se jí na to tady za ty peníze mohu vys...!“ rozzuřila se Veronika, hbitě za pomocí žebříku z kumbálu boty sundala a vyběhla třískajíc žebříkem ze sborovny.

Bylo chvíli po zvonění a slyšela jsem, že ve Verunčině třídě to lítá. V mé třídě zatím asistentka s dětmi opakovala písmena. Plynule jsem se zapojila do děje: „ A zkusíme na písmenko, které paní asistentka teď zvedla, tvořit dvojslabičná slova...a trojslabičná...” Jelikož se urputně hlásí Péťa, dám mu šanci : „Copak, Péťo?” pohlédnu na něj. „Vdechl jsem špendlík, paní učitelko,” volá Péťa a vypadá při tom normálně. V hlavě mi běží rychlý scénář: Pokud to je pravda, musím okamžitě mobilem zavolat záchranku do třídy. Pokud ovšem blafuje - jak to Péťa umí - je to jeden z jeho nejlepších blafů a nic se neděje... Musím se pokusit rychle zjistit pravdu a rychle jednat..."Péťo, to je vážná věc,” spustím na něj a zároveň vytahuju telefon a chystám volání 155. „Musíš mi říct pravdu - jak se to stalo?” intenzívně se na něj zahledím. „Noo, vzal jsem si o přestávce špendlík z nástěnky a zapíchl ho do tužky. A teď jsem si dal tužku k puse a nadechl se, když jste chtěla ta slova - a špendlík mi vletěl to krku a píchá...” Už na nic nečekám. Pokud mi dají zaplatit zbytečný výjezd - tak ať.. Příběh ale působí věrohodně, i když je Péťa velký komediant. Po chvíli záchranáři odváží Péťu a za dvě hodiny se dovídám, že mu byl vyoperován špendlík z trávicí trubice. Lékař se vyjadřuje, že kdyby se špendlík zapíchl do dýchací trubice, Péťovi by už nepomohl nikdo...Příběh měl naštěstí šťastný konec a po pár dnech kaší přišel Péťa zas mezi nás. Obrázky na nástěnky jsem se snažila dlouho upevňovat lepící gumou - ať případné vášnivé špendlíkáře neuvádím do pokušení.

Vyrážíme se po tom všem s dětmi provětrat - projdeme se po okolí a uděláme na pískovišti soutěž. „Mám zauzlované boty,” hlásí Angela a mně už z těch dnešních bot začíná přecházet zrak. Snad mne nečeká i sen o botách! Ale hlavně, když se nikdo nebude živit špendlíky - pomyslím si - a jsem vděčná, že řeším jen boty. „Ukaž,” - beru první botu a na asi třetím uzlu si úspěšně lámu nehet. Ještě jich mám ale devět - tak se nevzdávám a pokračuji. Za chvilku jsou boty rozuzlovány. „Sekl se mi zip u kotníkáčů,” oznamuje Alenka a já už se musím smát. Pomalu vyprostím podšívku ze zipu, boty zapneme a konečně vyrážíme na vycházku.

„Co to ti psi dělají, paní učitelko?” táže se zvídavý Vojta, když míjíme dva pářící se psy. „Hodně spolu kamarádí,” odpovídám přiměřeně jeho věku a kolem hřbitova a kostela míříme k lavičkám a pískovišti. „Proč ten člověk tam visí?” zaujme Martínku dřevěná podobizna Ježíše na velkém kříži před kostelem. Skoro všechny děti se zastaví a koukají, kdo kde visí. „To není ,Martínko, živý člověk, to je jen dřevo, soška, buď v pohodě,” uklidňuju děvčátko. „Kdysi byl podle knihy Bible nevinný Boží syn pověšený na takový kříž za hříchy světa - za všechny špatné věci všech lidí - moje i tvoje - ale pak ho Bůh z toho kříže vzal a vzkřísil - a dneska nemá žádnou bolavou ránu a je mu dobře, bydlí v nebi, kamarádí s těmi, kteří v něj věří a připravuje jim v nebíčku místo,” stručně podávám vysvětlení podle toho, co jsem četla a slyšela. Děti obcházejí kříž dokola a Vojtu zaujme, že Ježíš není moc oblečený. „Noo, jednak asi nebyla tehdy moc zima a dost ho lidi trápili, tak mu oblečení pobrali..,” vysvětluji. Gabinka se rozpláče: „Chudák...,” vzlyká. Obejmu ji. Lumír s Danem o něčem chvilku diskutují, a pak se obrátí ke mně: ”A on měl anipreksii jako naše segry?” „Myslíte asi anorexii, že,” reaguji.." Ne, to neměl, lidi si ho tak hubeného prostě představují...,”dodávám a pomalu děti směřuji k cílovému pískovišti. Fany ještě zaujmou Ježíšovy vlasy: „Řeknu taťkovi, že nemusí k holiči, když tam tak nerad chodí. Že i Ježíš měl vlasy jako holky..” „No, to se neví, jaké měl Ježíš doopravdy vlasy, Fany, ale taťka myslím k holiči nemusí, když nechce. Ty mu můžeš třeba ráno plést copánky, co?” usměju se na ni a ona pak na mně. Po chvíli usedáme na pískovišti a nastává domluvená soutěž o nejoriginálnější minihrádek. A myslím na to, že ty děti jsou fakt kouzelné a být s nimi má smysl, i když je to kolikrát veliká makačka a obří zodpovědnost. Stojí mi to za to...

S první stavbou se přihlásí Fany s Maruškou. Písek mají všude, stavěly celým tělem. „Tak ukažte, holky,” koukám na jejich výtvor. „Kde máte dveře, děvčátka?” ..marně pátrám, kudy do hradu vstoupit. „Jéé,” dá si Fany písčitou ruku na pusu a mi je jasné, že zapomněly. S Maruškou to ovšem ani nehne. „Oni mají vstup z podzemí, paní učitelko, zkuste si to...tudy vlezte..,” vede mne k nějaké hromadě písku asi o metr dál a je očividné, že vrcholně improvizuje, ovšem oceňuju to. „ Dobře, později to když tak zkusím,” reaguji a přesouvám se k dílu Tondy s Lumírem. Hrádek mi na první pohled připomíná planetárium a tak mne napadne se otázat, zda tam náhodou nedávno nebyli na výletě. „Joo, byli jsme tam oba společně, naše mamky spolu kamarádí,” dostane se mi odpovědi. „A bylo to tam super, že?” položím při pohledu na vydařené pískové planetárium nejspíš docela řečnickou otázku. „Bombáá to byla, paní učitelko, dívali jsme se dalekohledem velkým jak vy na nebe,” křičí nadšeně Lumír a já je musím za originální výtvor pochválit. Prohlédnu ještě několik staveb a po váhání vyhlásím vítěze a ocením první tři místa. Nakonec jsem nechala vyhrát Klárku s Gábinkou, které postavily hrad jako fitcentrum a provedly mne několika vypracovanými stanovišti k posílení nejrůznějších svalů. Taky bych si měla jít zas někdy zacvičit - uzavřu si pobyt na pískovišti, shromáždím děti a po vytřepání písku z obuvi, kalhot a rukávů míříme ke škole.

„Paní učitelko, mne to tady svědí pořád a mám tam nějaké zvíře,” šeptne mi do ucha o přestávce Lumír a drží se v rozkroku. „Ajajaj, tak kdopak nám tě chce sníst, Lumírku? Snad to nebude nějaký medvěd,” špásuju, ale obávám se nejhoršího. Několik klíšťat už jsem žákům od jara do podzimu vytáhla, ale z penisu by to byla premiéra..."Pojď, skočíme do kabinetu,” pobízím ho a už rovnou beru s sebou peroxid ze skříňky a pinzetu z kosmetické tašky. Budeme se tam muset zamknout, běží mi hlavou, jestli nás někdo načapá se svlečeným pinďou, budeme mít o slávu postaráno. Ještě bych s ním mohla jít na wc - ale to je ještě horší alternativa - když tam někdo vpálí...Cestou požádám kolegyni, ať mi přihlídne ostatní děti, kdybych se po zvonění zdržela a domluvíme se, že budou kreslit tužkou vybraný hmyz. V mé hlavě nakonec vyhraje jako místo s velkým M opuštěná nářaďovna u staré tělocvičny a Lumírek se po vyzvání začíná nesměle obnažovat. Ještě mám naději, že jde třeba jen o kopřivku, že Lumču něco kouslo a odletělo...jenže - je to tam. Je to příkladné klíště, alespoň je ale přisáté ne přímo na penisu, nýbrž tak půl centimetru nad ním a pro nás dva s Lumírem právě nastává akční chvilka. Klíště zakápnu peroxidem a opatrně s ním po chvilce viklám. Naštěstí se brzy pustí. Cítím se vítězně - jednak, že se podařila dobrá věc, jednak, že nás nikdo nevyrušil. Ještě jednou na ranku stříknu peroxid a v euforii je mi jedno, že jsem dávku zmnohonásobila a okoupala jsem chlapci nejen celé přirození, ale i část slipů. Naštěstí je teplo...Zamíříme do třídy a já už s dětmi e-mailem informuji o proběhlé operaci rodiče Lumíra a nabádám je ke sledování ranky. Jsem ráda, že se pracovní den chýlí ke konci-a doufám, že potkám když tak už jen nějaké neškodné zvíře...

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat