17.6.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 2

Škola je pro učitele místo bez nudy. Čas tam utíká rychle a jeden silný zážitek střídá druhý. Neskákejte padákem ani z mostu - běžte učit. Má to zajímavý a jedinečný smysl - i když vám vzroste spotřeba meduňkového čaje a možná i vína...


„CRRRR!” Zvonění má místní základní škola fakt intenzivní a přesné. Danek bude ve své třídě včas i přes vylité kakao mladšího Janka a i přes zatoulaný manželův klíč od auta. Horší je to se mnou. Svou školu stihnu nejdříve za pět osm a to už může mezi pedagogy nastat panika, zda se mi něco nepřihodilo a zda mne nebude třeba ve třídě nahradit. Do toho se vesměs nikdy nikomu nechce. Taky mne může hledat ředitelka nebo její zástupce za účelem vyřízení něčeho neodkladného. Ale je určitá naděje, že mne nikdo ještě postrádat nebude! Třeba budou ve sborovně řešit šíření vší nebo chybějící svačiny Bohdanky a mně se ještě podaří proklouznout – letělo mi hlavou. Mohla bych taky zavolat, že se opozdím, ovšem výuku stihnu. Ale už jsem tento týden jednou ráno volala, že nestíhám a do dalšího nepříjemného telefonu se mi tolik nechtělo... Jedu bez volání, rozhodla jsem se. A povzbudila muže, ať vyrazí ke školskému zařízení číslo 3.

„Dobrý den, paní učitelko!” zdraví mne radostně malý opozdilý žáček, těšící se z toho, že nekráčí tak pozdě do školy sám, nýbrž dokonce s učitelkou! „Dobrý den,” zašeptám. Potřebuji, aby o mně pár metrů ještě nikdo nevěděl. Už si začínám připadat skoro vítězně. Když tu z protější třídy vykráčí ředitelka. „Dobrý den!” pozdravíme se. „Pavlo, klíč od skladu pomůcek, který máte na starost, předáte kolegyni Blance, která bývá v práci dřív než vy,” dozvím se. „Když bude potřeba učitelům ze skladu něco vydat a vy budete ve škole, klíč si vyzvednete u kolegyně a zase jí ho vrátíte. Do skladu budete moci vstupovat vždy mezi 7.45 až 8 hod. a pak cca od dvou do půl třetí, ať nerušíte významnou práci školního asistenta v sousedním kabinetě. Netušíte, jak on to má náročné! Děti se mu tam otvírají, potřebuje klid...” Přestavuji si svých 24 druháčků, jak se mi také otvírají, hlavně o přestávkách. Ale za křiku a pobíhání ostatních a máme na otvírání třeba jen deset minut. Tedy pokud si odpustím WC. Ale možná ještě všemu potřebnému nerozumím. Jsem každopádně ráda, že vpadnu do třídy. Zde již sedí připravená asistentka a tři řady dětí.

Asistentka mi předává omluvenky na papírcích a hlásí, že Josífek už dostal uklidňující lék Ritalin, že Gábinku mám pustit po druhé hodině k zubaři a že Janička nemůže najít jednu tenisku od úboru na tělocvik. Péťa křičí, že se mu vylilo pití do aktovky a Daneček do toho volá, že nemá pití žádné. Po chvilce se podaří, že se společně pozdravíme. „Dobrý den, děti!” „Dobrý den, paní učitelko!” (Kolegyně děti učila, že ji každý den žáci mají zdravit „Dobrý den, krásná paní učitelko”, čímž se snaží sama sebe po ránu povzbudit.) Domluvím s asistentkou hrubou organizaci první hodiny a předám jí připravené materiály pro dvě děti se speciálními vzdělávacími potřebami.

S žáčky rozvířím pravidelnou úvodní diskuzi o jejich dobrých a špatných zážitcích z předchozího dne a z noci. Dozvím se, že jeden tatínek se opil, k čemuž se přidají další dvě děti – že prý jejich tatínek se taky nedávno opil a jednoho musel soused dovézt v táčkách. Musíme si vysvětlit význam slova táčky, neb dvě holčičky znají jen natáčky. Dále se žáčci svěřují, že se někde narodila koťata a že jedna maminka bourala do stojícího auta. Tatínek na ni prý křičel, že se nenaučí řídit ani do důchodu, maminka plakala a moje žákyně Ivanka ji prý utěšovala. Povídala jí prý: „Mami, to nevadí, když nebudeš řídit, nikdo neumí všecko – a já tě budu mít ráda i tak.” Ivanku chválím, že se snažila maminku potěšit a směřuji k zahájení výuky.

Začínáme se společně věnovat aktuálnímu textu v čítance, když se otevírají dveře a v nich stojí paní ředitelka. Žádá o vydání dvou dětí k nějakému výslechu v ředitelně. Děti tedy s ředitelkou odcházejí, aby se po chvíli vrátily uplakané... A prý nesmí nic říct. Pokračujeme tedy, jak jen se dá, v práci s textem, zatímco asistentka se dvěma svěřenci skládá na koberci slova do vět. Tu se otevírají dveře podruhé a vchází zástupce ředitele, aby mne informoval, že děti budou průběžně celý týden odcházet na fyzioterapeutické vyšetření ke školní fyzioterapeutce, aby byly v co nejlepší kondici, načež odvádí další dva žáky. S několika aktivitami doputujeme k přestávce, kdy se dovídám, že na fyzioterapii musí povinně i celý učitelský sbor, protože paní ředitelka chce mít zaměstnance v dobrém fyzickém stavu. Vítám se s ženami z poradny.

Ženám zaliju kávu a utíkám vystřídat hodnou paní uklízečku, která za mne vzala dozor na chodbě. Pozoruji, že v rohu chodby začíná zvracet jakýsi chlapec. Není již šance stihnout WC o patro výš, tak jej alespoň vedu k tomu, ať nezvrací na stěnu. Dětské diváky posílám pryč. To se již blíží paní uklízečka s kyblíkem a s hadrami, vzácná to žena. S pokorou začíná stírat za mizerný plat dnes již druhé zvratky. „To je v klidu,” hlásí. „Větší problém mám s hovny na zdi... Ale vydržet se musí všecko, že, Pavlínko?” mile se na mne nad zvratky usměje. Koukám na tu obětavou ženu a přijde mi, kam se na ni hrabou mnozí lidé s tituly. Doufám, že se dostane do nebe...

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat