16.4.19

Pavel Himl: Společenská role vzdělání a školy se mění

Škola by měla být místem, kde získáváme porozumění složité realitě, které poskytuje prostor pro kritickou pedagogickou práci a které vzdoruje tlakům na podřízení vzdělávání momentálním politickým a ekonomickým zájmům.

O učitelských platech se toho už napsalo a namluvilo dost. Přes dílčí posuny a sliby nikdo ve školství příliš nevěří, že do roku 2021 se hrubý plat v regionálním školství zvedne na 45 tisíc. Na výplatní pásky vždycky dojde nějak méně, než jsou ministerské průměry. A to nemluvíme o tom, že plat vysokoškolského učitele s doktorátem může být také lehce přes 20 tisíc.

Jsou země, kde učitelé kvůli platům nestávkují a jejich spokojenost i školství samo jsou na dobré úrovni. Představme si, že by k nim patřila i Česká republika. Co by bylo či mělo být ještě jinak? Z mnoha stran slýcháme, že platy nejsou samospásné (což ovšem často říkají ti, kteří si druhé úvazky brát nemusí). A že prestiž a vážnost ve společnosti se penězi měřit nedá.

K porovnání se nabízejí – a zároveň se mu vzpírají – soudci a lékaři. Všechno společensky důležité profese s vysokoškolským vzděláním. Důležitá je samozřejmě i práce prodavačky, pošťačky nebo knihovnice. Do školy ale musíme na dlouhou dobu všichni a formuje nás, ať chceme nebo ne. Odpovězme si každý sám, koho uznáváme, komu důvěřujeme více – učiteli, nebo lékaři?

Jsem rád, že je kolem nás stále více příkladů škol včetně těch vysokých a lidí, kteří jim dávají smysl jako místu poznávání a porozumění dnešnímu často nesrozumitelnému světu. Tím se hned dostáváme k prvnímu problému: Vznášíme na školu požadavek, aby dětem, ale tak nějak i společnosti zjednala jasno v tom, v čem sami jasno nemáme, co je předmětem odborných, politických a světonázorových sporů.

Co bychom v tomto ohledu mohli od školy chtít, je zprostředkovat umění takový spor vést, otevřenost, kritičnost a snad trochu toho humanismu. Ale proměnit to všechno ve vzdělávací obsah, aby to nebyly osnovy, poznámky diktované do sešitu nebo bezduché memorování skript, to je neskutečná tvůrčí nálož, kterou navíc od učitelů a učitelek očekáváme po několik hodin denně. A ještě chceme, aby zaujali, nepřenášeli své problémy do práce, komunikovali s veřejností, vyhrávali Zlaté Ámose, dělali excelentní výzkum. Kdo by nevyhořel?

K tomu všemu mají učitelé vzdělání a další vzdělávání. Pro něj musejí mít i materiální podmínky, až po jejichž splnění pak můžeme vznášet další požadavky. Učitelé by po mém soudu měli mít i samostatnost, sebevědomí a autonomii. V prostředí, kdy každý kolem nejlíp ví, co by měly školy dělat či jakou pracovní sílu produkovat, a kdy se škola často stává projekční plochou společenských frustrací, je nesmírně důležité, aby ředitelé, rektoři a ministři svým vyučujícím vytvářeli prostor pro náročnou a kritickou pedagogickou práci a aby odblokovávali tlaky na podřízení vzdělávání momentálním politickým a ekonomickým zájmům.

Školy ani jejich vedoucí představitelé nemají z titulu své společenské nezastupitelnosti patent na jednu pozici, jeden názor, na zjednodušení za jedním účelem. V evropské tradici dokonce není ani jisté, zda nás mají připravovat na technologické či jiné předstižení druhých, jak lze mít někdy dojem třeba ze škol asijských, dávaných nám za příklad. Unikum škol spočívá v tvůrčím, ale zároveň kritickém přístupu, v možnosti podívat se na komplexitu naší conditio humana z odstupu a s vědomím souvislostí.

Uvědomil jsem si to nedávno, když má univerzita přistupovala k mezinárodnímu projektu vývoje umělé inteligence: nejde jen o to běžet bezhlavě vpřed, ale i o to mít takříkajíc jedno oko vzadu či stranou, ptát se, kam běžíme, co tam vezmeme z naší přítomnosti a minulosti a kdo z toho bude mít prospěch. V tom, a nikoliv v dodávání jazykových a „měkkých“ dovedností pro „tvrdé“ hospodářství mají na školách všech stupňů nezastupitelné místo ti zdánliví „služebníci neužiteční“ – etické, sociální, filosofické a historické disciplíny. S globálními a demografickými proměnami populace bude jejich role spíš narůstat.

Nechci hájit odtrženost školy od života, ten je v ní ostatně přítomen nejen v – politicky ustavené – struktuře a zadání, ale i ve všech jejích aktérech. Je možné, že se společenská role školy a vzdělání pro utváření lidských a občanských kvalit (z)mění a je třeba o ní veřejně diskutovat. Co ale chci hájit, je nezávislost školy a vyučujících na aktuálních mocenských vlivech, ale i společenských či mediálních „nutnostech“.

Ve srovnání s justicí či medicínou je učitelskou matérií fakticky veškerá naše existence ve hmotném, duchovním i sociálním rozměru. To, co zprostředkovává, učitel či učitelka vlastně neustále znovu vytváří v dynamickém vztahu s druhými (žáky, studenty, kolegy, veřejností). Je to odpovědnost dost velká na to, aby učitelé a učitelky měli náš respekt, podporu a autonomii. A samozřejmě důstojné platy jako lékaři a soudci.

Převzato z Deníku Referendum.

Foto: ZŠ Holasice.


Žádné komentáře:

Okomentovat