8.4.19

Markéta Illová: Proč se neptáme dětí na jejich názor?

Pojmy jako nejlepší zájem dítěte, právo dítěte, Úmluva o právech dítěte, Evropský soud pro lidská práva a řada dalších manter, kterými se někteří v oblasti školství ohánějí, slouží jako strašáky pro všechny, kteří by se rozhodli „nepáchat“ dobro a jít jinou cestou, než tito „odborníci“. Přitom stačí projít nálezy Ústavního soudu ČR a pochopit, že náš zájem nemusí být nutně nejlepším zájmem dítěte. Že to může být jen naše zbožné přání, naše urputná snaha o blaho tam, kde méně je někdy více. Proč se neptáme dětí, proč patent na nejlepší zájem dítěte by měli mít dospělí, byť jsou to jeho zákonní zástupci nebo kolizní opatrovníci? Proč se dětí ptáme jen v momentě, kdy chystáme jídlo, kupujeme mu nové hračky a oblečení? Proč se ho neptáme, jestli chce tu či onu péči, proč se neptáme, jaký má na to názor? Protože bychom možná byli překvapeni, jakou odpověď bychom dostali.


Žalostné je ale to, že se neptají ani ti kompetentní. Proč přesouvat dítě ze školy, kde se mu líbí, je spokojené, do školy, kde být nechce. Proč se neptáme, jestli dítě s mentálním postižením uplatní tu němčinu, když sotva komunikuje v mateřském jazyce. Proč nereagujeme na záchvaty dítěte s PAS v hlučném přelidněném prostředí tím, že ho přesuneme do něj přiměřeného speciálního prostředí s vyškolenými odborníky? I takové dítě dokáže přesně říct, co chce.

Nálezy Ústavního soudu IV ÚS 3900/14 (jednání o změně příjmení) mluví jasně:

V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení § 867 odst. 2 o. z., podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z toho důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem.

Další nález Ústavního soudu (jednání o střídavé péči) obsahuje toto:

U přání dítěte Ústavní soud konstatuje, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Stejně tak není možné, aby přání dítěte bylo zjišťováno nevhodnými otázkami typu "U koho bys chtěl(a) bydlet?"; přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. zejména formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), a ideálně v neformálním prostředí (tj. nikoliv v soudní síni, ale například v kanceláři soudce či jinde). V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že čím starší dítě je, tím větší má jeho názor váhu. Řečeno jinak, názor tříletého dítěte má daleko menší váhu než stanovisko patnáctiletého teenagera. U mladších dětí, zejména těch v předškolním věku, musí obecný soud hodnotit jejich názor s přihlédnutím k jejich věku a rozumové vyspělosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), bod 54].

Nález pokračuje:

Rozumová a emocionální vyspělost dítěte je rozhodná i při posouzení související otázky, kdo má přání dítěte zjišťovat - tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce. Ústavní soud si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v § 867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně považuje dosažení 12 let za nejzazší možnou hranici a konstatuje, že dostatečnou rozumovou a emocionální vyspělost, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem, je nutné posuzovat případ od případu (nelze například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem), přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let. Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem [srov. rozsudek ESLP ve věci Havelka a další proti České republice ze dne 21. 6. 2007 č. 23499/06, bod 62 (kde bylo nezletilým 11, 12 a 13 let); nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167), body 51-53 (kde byla nezletilá žákyní 4. třídy ZŠ); či nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; kde bylo nezletilé 15 let)]. U dětí mladšího věku zpravidla postačí zjistit jejich názor prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka; i v těchto případech ale platí, že znalecký posudek ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí není víc než zákon, a obecné soudy musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz § 26 odst. 4 zákona o rodině a § 907 odst. 2 a 3 nového občanského zákoníku)].

Vzhledem k tomu je tedy na slunce jasné, že ptát se dětí musíme, protože nám jde o jejich blaho a o nejlepší zájem dítěte. Aby nám jednou nevyčetly, že jsme nestáli o jejich názor, když nám vyprávěly, co se jim ve škole stalo, co je baví, co je trápí a co by chtěly změnit. To je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat. Jen mě mrzí, že když jejich názory hájíme, jsme doslova utlučeni „odborníky“, kteří tvrdí, že jsou to oni, kdo tomu rozumí a my tomu nerozumíme a vyhrožují stížnostmi všude. Proč? Zeptali se dětí, udělali si průzkum, šli do terénu? Ne, hodili nás všechny do hluboké prudké vody, do obrovských vodopádů, sebrali všechny záchranné prvky a řekli – plavte a běda, pokud se utopíte! Ještě vás zažalujeme!

Já se dětí ptám. A co vy?

P.S.: Podotýkám, že s inkluzí mám jak kladnou, tak zápornou zkušenost. Učím děti se SVP, kterým inkluze určitě pomohla a prospěla a vedle toho mám posudky lékaře (zranění od žáka s PAS), usnesení Policie ČR (skutek prokázán, odloženo pro věk) a krabici zápisů, deníků AP, mých záznamů a dalších dokumentů.




4 komentáře:

Jana Karvaiová řekl(a)...

Výborně

Tomáš Barták řekl(a)...

Zatvrzelé zastávání "inkluze za každou cenu" nás pod vedením KV, JZ, KL-Š a dalších dovedlo tam, kde jsme. Následky zbrklých politických a neodborných rozhodnutí nesou na svých bedrech všichni žáci (i ti intaktní) a jejich učitelé a rodiče. A výsledky? Jen málokdy uspokojující a efektivní. Hlavně že se někteří (častěji některé) navzájem poplácávají po ramenou. Kdo ponese zodpovědnost? Ale hlavně: KDO PONESE NÁSLEDKY?

poste.restante řekl(a)...

Kdo ponese zodpovědnost?
- No, jako vždy u politických rozhodnutí, založených na amatérismu a ideologii.
Takže NIKDO.

A kdo ponese následky?
- Přece my všichni.
Jen někteří o něco víc. Obvykle ti nevinní.
A někteří vůbec. Obvykle ti, kteří to vše způsobili.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Fanatik vždycky ví naprosto přesně, co je pro všechny okolo to nejlepší.
Je načase se dětí zeptat, jestli vůbec chtějí chodit do školy. Povinně...

Okomentovat