28.3.19

Jaroslav Mašek: Na Spomocníkovi se zajímavými lidmi o technologiích a vzdělávání – díl 3.: Ondřej Neumajer

Rozhovory se zajímavými lidmi o technologiích a vzdělávání, tentokrát s Ondřejem Neumajerem.




Z přepisu rozhovoru na RVP.cz vybíráme:

Je nějaký zahraniční vzdělávací projekt nebo aktivita, kterou byste rád viděl v České republice, a chybí nám tady?

Asi se nejedná o konkrétní projekt. Já mám pocit, že v Česku zásadně chybí širší nápaditá nabídka podpory učitelům, ředitelům a školám. Tím nemyslím víc prezenčních seminářů, kam učitelé chodí, ale něco na způsob projektu, který tady u nás provozuje Nadace manželů Kellnerových – Pomáháme školám k úspěchu, tedy to, kdy je daná intervence namířena přímo na podporu ve třídě, tam, kde učitel pracuje. Toto může být třeba formou nějakého peer-review, párové výuky, kdy učitelé spolupracují a učí oba dva, dopředu se na tom domlouvají. Může to být mentoring, může to být i uvádějící učitel v tom období, kdy tam přijde nový učitel po fakultě. Ideálně nám tady chybí, kdyby tohle zajišťoval stát a každý učitel mohl tyto formy rozvoje využívat. I když i moderně pojaté jednorázové vzdělávání by neuškodilo a určitě je užitečné.

Již zmíněná ISTE nabízí seminář pro učitele o tom, jak porozumět fenoménu umělé inteligence a jak ji využít ve výuce. Oni to mají jako online seminář, ale i tak je to věc, která je v českém systému zatím nevídaná. Já pracuji v akreditační komisi pro DVPP Ministerstva školství a zatím jsem takovýto seminář na toto téma, tedy na téma umělé inteligence, jak ovlivňuje vzdělávání a co konkrétně mají učitele dělat, aby se s tím tématem seznámili a uměli ho využít ve výuce, tady u nás nikde neviděl. To je jeden z mých tipů, co by se tady mohlo uplatnit.

Jaké aplikace a technologie vy sám dnes nejčastěji používáte, ať už při práci nebo v osobním životě?

Jelikož jsem profesí učitel a jsem i vystudovaný učitel, tak se snažím samozřejmě používat nástroje, které bych mohl jednoduše doporučovat i ostatním učitelům. Úmyslně se nepouštím do něčeho, co by mi sice vyhovovalo, ale bylo by to v podmínkách českých, tedy v podmínkách extrémně podfinancovaných škol, problematické nebo nepřenositelné. V tohle asi nebudu úplně vyčuhovat nebo nebudu inspirativní. Já doma používám úplně nejběžnější operační systémy – Windows, Android, iOS, protože prostě potřebuji mít přehled, jak všechny ty hlavní platformy fungují.

Hodně se snažím používat právě open source nebo služby, které jsou zdarma, protože pak mohu na seminářích a setkávání s učiteli doporučovat něco, co oni mohou hned druhý den ve své škole využít, protože si nemusí nějak složitě zajišťovat licenci. Asi všichni znají G Suite od Googlu nebo Office365 od Microsoftu, čili ty dva hlavní cloudové balíky nástrojů. Používám Thunderbird, Operu, Chrome prohlížeč, Irfanview, VLC. To jsou všechno asi běžné nástroje. Možná méně běžné je, že se držím takového staršího nástroje, který se nikdy nedostal, nebo mám pocit, že se mu nepodařilo prorazit do mainstreamu, a to je RSS čtečka. Já konkrétně používám online čtečku The Old Reader, ještě teda v kombinaci s Google Alerts službou, a díky tomu sleduji ty problematiky, které mě zajímají, zejména vzdělávání, a mám nejnovější informace na jednom místě. To je skvělá technologie, která se úplně neuplatnila plošně, ale vlastně pořád funguje. A samozřejmě všechno mám propojené na mobilu, respektive mobil mám propojený s tabletem a notebookem, to je asi dneska běžné.

Účty na sociálních sítích mám, ale většinou je používám jenom pasivně, aktivně jsem používal Google+, který shodou okolností tento rok končí, tam ještě budu muset vymyslet nějakou náhradu. Částečně používám LinkedIn a pak mám samozřejmě svoje webové stránky na adrese ondrej.neumajer.cz, ale to jsou stránky poměrně spartánské, protože já je používám především jako archiv svých článků, čili primárně pro mě. Běží to teda na Wordpressu a teď jsem koukal, že tam mám asi 200 článků. Není tam moc bohatá grafika, jde mi spíš o to, abych věděl, co jsem všechno napsal, a zároveň to měl někde online archivováno.

Chtěl bych se ještě na chvilku vrátit k vaší roli poradce pro realizaci Strategie digitálního vzdělávání. Co je na té práci pro vás nejzajímavější? A co vás na ní nejvíc baví?

Ono to je na takové delší povídání. Já jsem se tady do té role konzultanta dostal omylem, protože jsem dřív pracoval pro státní instituce a na posledních dvou pracovištích se mi stalo to, že jsme vytvořili nějakou instituci, která začala nabourávat zavedené pořádky, a v obou případech bylo následně dané pracoviště po zásluze, za odměnu zrušeno. Takže jsem si řekl, že potřetí už to dělat nebudu a začal jsem nabízet své služby spíše veřejně, mimo státní sféru, tj. neziskovým organizacím a vzdělávacím institucím v oblasti vzdělávání. O to byl docela zájem, časem se přidaly různé krajské organizace, univerzitní pracoviště a pak jsem v roce 2013 dostal nabídku od tehdejšího náměstka ministra připravit pro ministerstvo koncepci České republiky v oblasti digitálních technologií, což jsme dělali v takovém malém týmu, který se nám podařilo dát dohromady.

Nám šlo především o to, aby to byl participativní, demokratický proces, do kterého jsme zaangažovali spoustu lidí, kteří se tou problematikou zabývají. Udělali jsme asi šest prezenčních workshopů, do toho jsme rozvinuli online diskusi, do které mohl přispívat kdokoli, oslavili jsme hlavní aktéry ve vzdělávání, které to zajímá a z toho vznikla Strategie digitálního vzdělávání České republiky do roku 2020. V roce 2014 ji schválila vláda a od té doby ji pomáhám pro ministerstvo realizovat. Já jsem se k tomu dostal takhle, spíše až možná trošku náhodou, nikoli po rovině tradičního postupu. A díky tomu se teď věnuji vzdělávací politice, nejenom digitálním technologiím. Ty jsou její součástí, ale zlákaly mě ty přesahy. To myslím, že je takový obsahový, nechci říct odklon, ale usměrnění. Všechno by tam samozřejmě mělo být.

To máme i v Učiteli naživo. To se mi líbí, že si primárně pořád musíme říkat cíle, proč to děláme. A my to děláme proto, protože chceme zlepšit učení dětí ve školách. A k tomu bychom měli směřovat. Abych měl komplexnější pohled na problematiku vzdělávání, tak jsem prošel velkým množstvím rolí v tom systému, od vedoucího skautského oddílu, přes učitele, zástupce ředitele na základní škole, dělal jsem výzkumného pracovníka, učitele na vysoké škole, lektora učitelů. V posledních letech jsem se hodně angažoval v nových formátech, jako jsou školská rada, různé školské komise na obci, místní akční plány, tam jsem členem realizačního týmu.

To jsou hrozně zajímavé pohledy. Vždycky každý pohled je novým úhlem pohledu na stále stejnou věc a zjišťuji, že právě tohle je to, co mě na tom baví, protože když člověk jde jenom jedním tím směrem, tak vždycky sice dospěje k expertnosti a patrně v tom oboru bude jeden z nejlepších, pokud si to drží dlouhodobě, ale málo spolu mluvíme s těmi dalšími lidmi a to myslím, že je jeden z hlavních problémů vzdělávacího sektoru, že my potřebujeme víc komunikovat a respektovat i ty pohledy jiné. A proto asi nejspíš se tady v tom cítím dobře, že mám možnost to konfrontovat s dalšími lidmi, kteří na to mají jiný náhled. A to sbližování těch názorů beru tak, že to jeden z mých úkolů.



1 komentář:

Eva Adamová řekl(a)...

Ještě před deseti lety jsem Neumajera jakž takž brala. Dneska už je bohužel natolik odtržen od praxe a neschopen posoudit reálné možnosti škol, učitelů a firem zabývajících se vývojem výukových aplikací, že je na postu poradce pro digitální strategii spíš nebezpečným elementem než že by tam byl bůhvíjakým přínosem.

Okomentovat