22.2.19

Jana Karvaiová: Zamyšlení nad důvěrou

Dnešní zamyšlení bude o normálnosti (nenormálnosti) světa a důvěře. A kupodivu se dostanu i ke školství.


Sedím si u ranní kávy a brouzdám internetem, abych se probudila. A dnes jsem se probudila velice rychle. Možná až moc. Co mě tak probudilo? Byla to debata o tom, jak se máme či nemáme dotýkat dětí. Konkrétně – lze dítě ve škole hladit, posadit si na klín, obejmout? No jistě, že učitel nebude celé dny někoho hladit či objímat. Takové chování si máme nechat na chvíle, kdy je to většinou žádoucí. Např. při utišení plačícího žáčka nebo vystresované dívčiny. Ty děti často i samy žádají o podobný projev empatie a pochopení. Proč bychom jim měli něco tak samozřejmého, jako pohlazení nebo obejmutí odepřít. Učitel si většinou sám dokáže rozhodnout, zda dítě tento projev účasti přijme, zda ho potěší. Jenže já četla o strachu. O stížnostech. O možných soudních peripetiích. Ne, nedělejte to, kolegové, co kdyby.... V tu chvíli se mi zatmělo před očima. Čtu dobře? Nepřehlédla jsem nějaký důležitý detail? Jaké žaloby? Co se to stalo se světem kolem mě?

Musela jsem si všechno nechat projít hlavou. Pak jsem po celý den sledovala diskusi, která se kolem tématu rozpoutala. A nabyla jsem dojmu, že svět se zbláznil. Ne, lidi se zbláznili. Byla v tom atmosféra strachu. Dle některých příspěvků mohl člověk nabýt dojmu, že školy musí být doslova prošpikované úchyly. Byla v tom atmosféra, kterou jsem zažívala kdysi, před víc jak třiceti lety.

Teď se tu snažím sedět, už s chladnou hlavou a napsat své pocity a vše, co mě kolem toho problému napadá. Je to totiž o nedůvěře. O nedůvěře k učitelům. Absolutní nedůvěře. A také to bylo o sraženém sebevědomí a sebedůvěře mnoha mých kolegů. I když mě jejich názory doslova lezly na nervy, snažila jsem se celý den pochopit, proč tohle píší. Není zas tak nesnadné na to přijít. Jestliže se podíváme např. na školské předpisy, vidíme snahu o absolutní odpovědnost učitelů. Například za chování žáků. V tělocviku, o přestávkách, na školních akcích mimo školu. Jen to martyrium všech možných „sichr“ papírů. Které ve svém důsledku vám stejně budou na nic, pokud vás rodiče zažalují, že jste dítě nechali zchromit při šplhu na tyč. Nebo když dítě na výletě rozbije něco opravdu drahého (viz známá kauza s milionovou vázou). Učitelství je prostě práce jako každá jiná. Zajisté, že se zde mohou objevit i jedinci, kteří mají k odpovědnému chování daleko. Ale povětšinou je tomu naopak. Proč tedy potřebujeme obhajovat tak jednoduché chování, jako je utěšování dítěte i za pomocí tělesného kontaktu? Proč potřebujeme na to, že s dítětem jdeme do kabinetu udělat depistážní test, informovaný souhlas rodičů? Proč potřebujeme souhlas na všechno, proč se nám nedůvěřuje?

Jsme zahlceni stovkami předpisů, které snad ani nelze splnit. Musíme vyplňovat a podepisovat stohy papírů. V médiích jsme neustále na tapetě, co všechno musíme, nesmíme. Už se v tom začínáme ztrácet, už nikdo pomalu neví, jestli tohle se smí a tohle nesmí. Výklady kdejakého metodického pokynu jsou zcela protichůdné. A na konci je učitel, ředitel, který je odpovědný. Za tento velezmatek. Učitel, nebo ředitel, který se stále třese, kdo mu zase něco vyčte.

Mám ráda články a povídání o finském školství. Tam to je! Ta důvěra. Škole se dá důvěra, že se snaží dětem pomáhat. Když se dítě zraní o přestávce, když spadne z prolézačky na dvoře, kde nebyl dozor, nikdo to neřeší jako u nás. Zavolá se rodič, ten si dítě vyzvedne a jede s ním k lékaři. Tam se neřeší, kde byl učitel, jak dítě poučil, kolikrát ho poučil, kde je poučení zapsané, kde je poučení podepsané.... Každý nejspíš chápe, že učitel opravdu není osoba, která má zájem na přizabití dítěte. Že to není úchyl, který objímal Aničku, protože plakala, že se jí stýská po mamince. Že to není pedofil, když se objímal s žákyní devátého ročníku, která byla zoufalstvím bez sebe, že ji nechal kluk a on byl prostě první, koho potkala a měla šanci se mu vyplakat a očekávala vstřícnou reakci.

Měla by být důvěra v to, že učitel odhadne, jak se má k dítěti chovat. Zda je např. objetí nebo pohlazení na místě nebo zda si to dítě nepřeje. A když to i udělá a dítě projeví odmítavou reakci, není nic snazšího než se hned dítěti omluvit s tím, že jste to mysleli dobře, ale teď už chápete, že Natálka o pohlazení nestojí. Je to tak jednoduché. Je to instinktivní chování. Je zcela přirozené. Netrestejme učitele za to, že nebyli schopní zabránit rvačce na záchodě nebo i ve třídě. Učitel není superman, který musí vždy a za každých okolností odhadnout veškeré situace. Učitel je člověk, který si ani omylem nepřeje mít zraněné dítě, nešťastné dítě.

Dejme učitelům důvěru. Je to dle mého názoru velice potřebná věc. Která nestojí ani korunu navíc ze státního rozpočtu. Dejme mu důvěru i v tom, jak učí, co učí. Dodejme jim důvěru i tím, že se jich budeme ptát na zkušenosti. Že se s nimi budou vyšší orgány radit při tvorbě legislativy, při tvorbě výstupů, nových vzdělávacích programů a dalších věcech, souvisejících se školstvím Dnešní školství kolabuje právě nejvíc kvůli naprosté nedůvěře v lidi, kteří mají učit žáky a studenty. Mnoho lidí odešlo (především muži) neboť spousta věcí je naoktrojovaná jak Bible. Mnoho pedagogů začíná být unaveno věčným „bytím ve střehu“, kdo si zas na ně za co půjde stěžovat. Bojí se toho mladí adepti pedagogiky, kteří ještě ani nezačali ve školách pracovat.

Nevím, zda se tento můj článek dostane do rukou těch výše. Pokud ano, pak končím větou: lidé, důvěřujte nám.

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

4 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Milá paní Jano, děkuji Vám za tento článek. Nejsem sice pedagog, ale vzdělávání mě velmi zajímá a s pedagogy pracuji v rámci projektu na podporu vzdělávání. Podporuji Vaši výzvu k důvěře v učitele a přeji našemu světu, aby se tyto velezmatky rozplynuly a normální lidství s normálním přístupem k dotykům učitelů směrem k dětem zvítězilo.
Petra Kamelandrová

Nicka Pytlik řekl(a)...

Svět se nám doopravdy změnil. Překotně. To se učiteli vytkne, že se na nebohá dítka zamračil. Chudáci děti... Nebo se usmívá. Až moc. Co tím sleduje? Hele, teď se culí mlsně! Bez emoce se to taky nemá. Z učitele musí vyzařovat pohoda, vřelost, zájem o oprávněné vzdělávací potřeby dítěte.
Tým profesora Rýdla se už v roce 2009 při tvorbě profesního standardu kvality učitele zabýval otázkou očního kontaktu. To se pak pytlici ani neměli co divit, když bylo při řešení jejich nekvality poukazováno na stížnosti rodičů, že se ti pytlici při tělocviku na žákyně dívají nějak divně. Nejspíš to civění čouhalo z pytliků jak z penálu užovka.
Je to potíž s tou důvěrou. Pytlici především už dávno nevěří svým žákům. Zítra mají rok do důchodu, a za ta léta vědí proč. Takže se za pytliky lze dostavovat nejméně ve dvojici.
Pokud ale jde o vzájemné posílení důvěry, mohlo by se začít zrušením dozorů na chodbách a zrušením povinnosti zápisů v třídních knihách stran poučení žáků o bezpečném chování v době státních svátků a prázdnin.
Jen s tím fyzickým kontaktem by byli pytlici velmi opatrní. Za maximum považují pochvalné poklepání na ramenní kloub žáka ukazovákem nedominantní ruky.
V každém případě si budou pamatovat nadosmrtě, jak se s nimi na maturitním večírku loučila jedna žákyně. Plačíc až usedavě objala pytliky se slovy, když já vás tak nemám ráda...

Josef Soukal řekl(a)...

Pohlazení a podobné aktivity si dovedu představit u hodných kantorek-maminek na prvním stupni, ale v případě mužů, zejména stárnoucích, by asi vyvolalo velké pozdvižení, i kdyby si o to žák či žákyně řekli. Nehledě na to, že - jak naznačuje i NP - jeden by v pozadí tušil mobil, na který se celý výjev tajně nahrává.
Jinak má ovšem paní Jana pravdu. V případě stížnosti ve školství platí "všechno, co uděláte nebo řeknete, může být použito proti vám". A když vás nejrůznější autority poučují o tom, že třeba ironie prostě v žádném případě do výuky nepatří, cítíte se jak žáček v marietereziánské škole. Prostě některé přirozené součásti života v žádném případě do školy nepatří, stejně jak tam naopak patří absurdity typu poučení o chování žáků o prázdninách.

P. Vršecký řekl(a)...

Jaká důvěra nebo nedůvěra? Vrchnosti jste naprosto šumák, stejně jako opravdová úroveň vzdělání v republice. Všechny ty kraviny jsou jen způsob, jak si někteří zcela postradatelní lidé zkouší obhájit svou, pohříchu jen domnělou, nepostradatelnost. Znám to z jiné oblasti státní správy a přes určitá specifika je to všude o tom samém.

Okomentovat