12.11.18

Bořivoj Brdička: Sledovat či nesledovat žáky online?

Zamyšlení nad tím, jak nasměrovat – či spíše nenasměrovat – výchovu směrem k digitálním kompetencím žáků v souvislosti s kontrolou toho, co se svými přístroji (a nejen s nimi) dělají.

Můj názor na minimalizaci rizik spojených s využitím technologií generací Z je známý. Je plně ve shodě např. s doporučením ISTE, jež jasně říká, že se nesmíme koncentrovat na to, co se dělat nemá, ale na to, co se dělat má (viz Co je In a co Out podle ISTE). Správnou cestou je postupné budování osobní zodpovědnosti dětí za to, co dělají online. Nejdůležitějším cílem pak pochopení, že digitální přístroje mohou být skvělým pomocníkem pro osobní růst.

Dobře vím, že dosáhnout ideálního stavu výchovy v oblasti digitálních kompetencí je velice nesnadné. Nejjednodušším řešením problémů proto bohužel často bývá rezignace spojená s restrikcemi, tj. zákazem počítače či mobilu doma, či dokonce znemožnění využívání vlastních zařízení v prostorách celé školy. (Pozor, výjimkou jsou situace, kdy se jedná o nápravu již vzniklé závislosti.)

Potíž je v tom, že si mnoho pedagogů vůbec neumí představit, jak by mohlo vypadat podnětné prostředí, v němž žáci pracují na výukových aktivitách prostřednictvím svých vlastních přístrojů ve škole i mimo ni. Cesta k využití digitálních zařízení v módu 1 : 1 bude ještě poměrně dost složitá, je jedno, zda se bude jednat o vlastní přístroje (BYOD) či přístroje školní. Tak jako tak bude škola, která se na ni vydá, řešit nesnadné dilema – sledovat či nesledovat žáky, k čemu přístroje používají? Technicky i právně je to snazší u přístrojů zapůjčených školou, u vlastního zařízení je třeba se spoléhat na ochotu uživatele používat nějaký software. Možná by v některých případech mohlo stačit sledování žáků v rámci školního systému řízení výuky.

Máme-li k dispozici dostatek dat, o tom, co žák dělá, můžeme je analyzovat a mnohem dokonaleji víme, jak na tom ten který žák co do základních znalostí je (viz Generace 3: Průběžné hodnocení výukových výsledků). S ukládáním žákovských dat je však spojeno velké dilema. Co všechno ukládat a jak ta data zabezpečit.

V jednodušších případech se ukládají skutečně jen výsledky výukové činnosti (např. viz Khan Academy). Obrovsky lákavá je však představa, co všechno by se dalo zjistit, kdyby se ukládalo úplně vše, co žák dělá – jaké stránky navštívil, co stahuje z internetu či co píše na klávesnici. Jen si to zkuste představit! Mohli bychom se dozvědět nejen to, jak žák udělal cvičení z matematiky, či zda se podíval na zadané video. Dozvěděli bychom se taky, jak dlouho v noci hrál určitou hru, zda stahuje nelegální obsah (filmy, hudbu apod.), co vkládá na sociální sítě, kde se pohyboval.
Výsledky této analýzy mohou být velmi užitečné. Umožňují totiž odhalit zneužití digitálního zařízení ke kyberútoku (šikaně), inklinaci k terorizmu, nebo naopak sebevražedné sklony oběti útoku. Nástroje, které podobné sledování realizují, si nezadají se schopností národních bezpečnostních služeb, jež ovšem sledují přenos dat v rámci celého internetu. Zvládají to dnes jen stroje vybavené hlubokým učením, které je třeba vytrénovat v rozpoznávání kritických jevů (určitých slov či obrázků).



Celý článek na spomocnik.rvp.cz.

1 komentář:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Cesta k využití digitálních zařízení v módu 1 : 1 bude ještě poměrně dost složitá

Je-li to cílem, pak patrně ano. U pytliků nikdo svoje zařízení ve výuce nepoužívá, jakkoli může, protože žádná omezení se v tomto smyslu nekonají. Ojediněle snad mobil pro nějaký ten foto, audio či video záznam něčeho.

Okomentovat