24.8.18

Tomáš Janík: Nedělní pedagogické krasořeči: tentokrát o alternativách v reakci na odcizení

Pocit odcizení, sociálního chladu a nepřiměřeného tlaku na výkon pro výkon... To jsou příčiny rostoucího zájmu o pedagogické alternativy včera, dnes a možná i zítra. Rozvíjí se „pedagogika záchrany“ a vynalézá se flexischooling...


Téma pro tuto krasořeč čerpám z historické paralely. Zdá se (mi), že dnes je tomu podobně jako kdysi, i když samozřejmě trochu jinak. Reformní / alternativní pedagogické směry jsou v současnosti na vzestupu – stejně jako byly na počátku 20. století. A vypadá to, že mají i společný výchozí bod. Je jím pocit odcizení, sociálního chladu a neživotnosti byrokratizovaného školského systému v kombinaci s orientací na výkon pro výkon a efektivitu v ekonomizující se oblasti veřejného zájmu, jíž vzdělávání (kdysi) bylo.

Ale pěkně popořádku od začátku, jedno po druhém.

Nepřiměřená autoritativnost, přílišné lpění na tradičních výukových metodách, pohlavková didaktika, mechanické způsoby učení – to vše a ještě mnohé další bylo škole vytýkáno na přelomu 19. a 20. století. Nehumánnost – tímto slovem lze vystihnout kritiku školy, která se jevila jako odvrácená od dítěte a člověka vůbec. Výtky jsou podkládány údaji o narůstajícím počtu dětských sebevražd zapříčiněných tyranií školy. Leitmotivem kritiky je přetěžování dětí, na pedagogických kongresech se začínají ozývat lékaři a požadují, aby ve školách byly respektovány zásady (psycho)hygieny apod. Kritizována jsou zejména tehdejší gymnázia.

Kritika školy ústí do odezvy v podobě reformně pedagogického hnutí, jehož programem je hledání nové / lepší verze školy, výchovy a vzdělávání a jejich prostřednictvím též společnosti a života. Poptávka po nové škole sílí, mj. vlivem proměny způsobu života. Takzvaná „reforma života“ jako program počátku 20. století je reakcí na odcizení, jemuž lidé čelí v měnící se společnosti, která se modernizuje, institucionalizuje, racionalizuje apod., což vede k pocitu vykořenění a k obtížím při hledání smyslu života.

Jak vidno, reforma života má také svůj pedagogický rozměr. V nových výchovných a vzdělávacích koncepcích je dán obratem k dítěti, k životu, k přírodě a ke společenství a je nesen aktivizujícími a činnostními výukovými postupy nabízejícími prostor pro autonomii (svobodu, samostatnost, sebeřízení) učících se.

V přenesení do současnosti nezbývá než položit si otázku, zda dnešní zájem o pedagogické alternativy není opět reakcí na odcizení, na sociální (dnes navíc digitální) chlad, na přesmíru byrokratizované provozování škol, na tlak na výkon a jeho výkaznictví, na efektivizaci vzdělávání stále výrazněji ovládaného rukou trhu apod. A že je také reakcí na změnu životního stylu – o tom žádná.

Odezvy jsou tedy dost možná podobné. Kdysi, stejně jako dnes dochází k tomu, že vedle vzdělávání ve škole – pokud se problematizuje – posiluje vzdělávání, které je se školou spjato volněji, popř. se vymezuje do podoby odškolštění a odškolnění (unschooling).

Vyvést děti ze školy, která se zproblematizovala, a převést je do vzdělávání mimo školu (typicky domácího) se zdá být pochopitelným, a vlastně nezbytným opatřením v krizové situaci. Na nějaký způsob se zde ozývá motiv „záchrany“, díky němuž se reformní / alternativní pedagogice dostává sluchu a může se realizovat v praxi, jak postřehl E. Skiera (in Kasper, T. et al. (2008). Německé a české reformně pedagogické vzdělávací a výchovné koncepty – analýzy, komparace. Liberec: TUL, s. 46).

Faktem nicméně zůstává, že mnoho rodin cestu „odškolnění“ z různých důvodů nechce nebo nemůže následovat a sní o něčem na pomezí. O něčem mezi světem školy a světem mimoškolního (event. domácího) vzdělávání. Těší se, že někdo přijde s vynálezem, který oba světy propojí a půjde vstříc ideálu a duchu doby, jímž je pružnost neboli flexibilita. Něco takového by se muselo nazývat flexi... ...schooling. A jako by se stalo.

S myšlenkou flexischoolingu přichází v 70. letech 20. stol. R. Meighan, který si všímá, že rodiny praktikující domácí vzdělávání a školy nemusí být nutně v opozici. Naopak, jde o to vybudovat pružné vztahy a vytěžovat to nejlepší z obou světů. Mají se vzájemně otevírat a flexibilizovat tak, aby umožnily zohledňovat měnící se podmínky života společnosti, rodin i jednotlivců, jehož reforma je podle všeho opět na pořadu dne.

Převzato z autorova blogu na iDNES.cz

1 komentář:

Nicka Pytlik řekl(a)...

zohledňovat měnící se podmínky života společnosti, rodin i jednotlivců, jehož reforma je podle všeho opět na pořadu dne

To je asi to nejhorší, co nás mohlo potkat. Reforma života společnosti, kterou si sami snujeme, jako kdyby toho, co se na nás valí tak nějak samo sebou, nebylo dost. Sucho, povodně...
Před reformou z kuchyně pomatenců nás uchrání jen revoluce. A to zrušení povinné školní docházky, totiž.

Okomentovat