22.8.18

Bloger "Táta Parťák": Jak se děti učí, když si hrají

Je tátou dvou dětí. Když si uvědomil, že svým přístupem k tehdy tříletému synovi směřuje k opakovaným konfliktům, začal pátrat po důvodech a způsobech, jak se k dětem stavět jinak. Přál si interakci bez poražených při současném zachování vlastních hranic. A tak se inspiroval myšlenkami respektujícího rodičovství a pustil se do těžkého odlupování slupek zažitých výchovných vzorců založených na kontrole a rodičovské nadvládě nad dětmi.




Na stejných myšlenkách začal stavět svůj blog Táta Parťák. ”Děti se učí nápodobou a hrou. Jsou to také lidé, kteří si nezaslouží o nic méně úcty a respektu než dospělí.” Je také čerstvým členem iniciativy Svoboda Učení - s ní prosazuje myšlenky dobrovolnosti ve vzdělávání a předávání zodpovědnosti za vzdělávání dětem.

K TEDx se dostal přes legendární přednášku Kena Robinsona o tom, jak školy zabíjí v dětech kreativitu. Sám by se chtěl podělit také o závěry, ke kterým došel díky hraní edukativní hry Minecraft s dětmi.

This talk was given at a TEDx event using the TED conference format but independently organized by a local community. Learn more at www.ted.com/tedx.

11 komentářů:

poste.restante řekl(a)...

To nám ten TEDx pěkně upadá.

Zdeněk Sotolář řekl(a)...

Zato experti na vzdělávání se množí jako houby po dešti.

Jiri Janecek řekl(a)...

Ono to bývalo lepší, poste.restante? Mne vždycky přišlo, že tam vždy nějaký mimoň šíří fantasmagorie z Marsu...

Nicka Pytlik řekl(a)...

pustil se do těžkého odlupování slupek zažitých výchovných vzorců založených na kontrole a rodičovské nadvládě nad dětmi

Odlupovací vizionáři nabudou časem přesvědčení, že sami mají odloupáno až na dřeň, a že je nutno odloupat i ostatní. Osvětou osvítit i ty, kteří ještě neprohlédli náležitě. Naštěstí pro ně, najdou vděčných posluchačů a následovníků přehršel.
Pytlici to vidí tak, že co nevidět budou ještě nedávno tolik žádané televizní relace všech možných žánrů o vaření vystřídány pořady o výchově a vzdělávání. Pytlici se začínají těšit. Osbornící na vzdělání, konzultanti a auditoří v přímém přenosu.
Čím dál tím víc rodičů vynakládá nemálo úsilí a času, aby vstřebali všechny dostupné zdroje o tom, jak dovést svoje dítka tam, kam je dovést třeba, aniž by si dítka všimla, že jsou vedena. Rodiče, vybaveni soustavným studiem, účastí na besedách, přednáškách a seminářích, nastoupí na svoje dětičky, které se v na tomto světě teprvá rozkoukávají potřebného vzdělání a zkušeností nemaje. To, co se pak odehrává, považují pytlici za obzvlášť pokleslou a zavrženíhodnou manipulaci dospělého s ditětem. Je to takové... snad až odporné.
Rodiče, opojeni výsledky svého moderního pojetí výchovy, si v tom zahledění se do sebe ani nevšimnou, jak jejich učenlivé dítě záhy a úspěšně manipuluje s nimi. A když to náhodou nejde s těmi rodiči po dobrém, třísknou sebou o zem a desítky minut vřískají na celé kolo. Po zbytek života pak už jen rodiče upevňují nově zažívané výchovné vzorce založene na nadvládě dětí nad rodiči.
Dobře jim tak.

poste.restante řekl(a)...

Ono to bývalo lepší?
Ale občas jo. Když člověk nepřistupuje k prezentovaným myšlenkám bez předpojatosti, najdou se tam i zajímaví lidé, se zajímavými názory.
Poslední dobou je to ale samá "svobodná výchova", "svoboda učení", "nové metody".
Stává se z toho "hlásná trouba".
Jenže já si myslím, že pravda se hledá v dialogu, někdy i v konfrontaci. V monologu nikdy.

Zdeněk Sotolář řekl(a)...

Pamatuji na jedno vystoupení, kdy americká kolegyně objevila, že pilné děti dosahují lepších výsledků (volně parafrázuji).

Táta Parťák řekl(a)...

Všem pytlíkům i jiným bych rád podotkl, že to, co popisují, tak já, ani rodiče s podobným přístupem, kteří dovedli děti až do dospělosti nezažívají. Ano, najdou se i tací, kteří si respektující přístup pletou s bezbřehou svobodou, kteří se nechají od dětí třeba i bít a respekt je pouze jednostranný, a pak přirozeně i sklízí ovoce takového přístupu. Možná píšete právě o nich. Já to tak ale nemám. Respekt má být vzájemný, a dle mého ho lze naučit děti pouze tím, že je sám budu respektovat, ale za současného držení svých hranic - čímž je zase naučím hledat a držet jejich vlastní hranice. Jiní si zase pletou respekt s poslušností. Respekt ale není bezbřehá svoboda, ani poslušnost. Je ale těžké najít tu rovnováhu, protože nás většinou vychovali autoritativně, příkazy a zákázy, a pokud to chceme dělat jinak, tak volíme často rezignaci a právě tu bezbřehou svobodu, protože jsme neměli vzory, od kterých se to naučit jinak. A tohle je i kámen úrazu nepochopení respektujícího přístupu k dětem. Lidé nechápou, protože je to cizí, a sami neměli vzory, které by jim potvrdily, že to funguje. Raději budou sami opakovat to, co jako děti tak nesnášeli, a to dokonce včetně fyzických trestů.
Někdo tu psal o potřebě diskuze. Tak jo, diskutujme. Zatím tu ale nacházím spíš jen ad hominem argumenty, a bezobsažné výkřiky do tmy. Pokud máte někdo něco věcného, tak sem s tím.

Nicka Pytlik řekl(a)...

bezobsažné výkřiky do tmy

Mnozí spasitelé světa jsou až tak oslněni svým vlastním svěžím světlem, že vše ostatní jim připadá jako zatuchlá tma. Pro pytliky je ale naprosto zásadní, jakým způsobem dítě reaguje na příkaz STŮJ! Vše ostatní je tak nějak podružné.
Při výchově dítěte doporučují pytlici přidržeti se pravidel, která korespondují s výchovou štěněte. V každém případě parťáci a další odborníci na výchovu halasně a nejlépe v záři reflektorů objevují to, co v přírodě funguje už miliony let. Dětem splývá rozdíl a tedy i hranice mezi hrou a provozem.
Tak ještě drobné zamyšlení. Je vřískající a o zem sebou třískající dítě výsledkem autoritativní, a nebo svobodné výchovy?
A s fyzickým trestáním rodičů jejich dětmi, popřípadě učitelů žáky pytlici nesouhlasí zásadně.

Táta Parťák řekl(a)...

Vše ostatní mi jako výkřiky do tmy nepřipadá. Výkřiky do tmy jsou pro mě věty typu: "To nám ten TEDx pěkně upadá." nebo "Zato experti na vzdělávání se množí jako houby po dešti." - nenacházím způsobm, jak po tomto rozvíjet smysluplnou diskuzi.
Ani na té výchově štěněte se všichni lidé neshodnou. Ale chci věřit tomu, že lidi nejsou psi, a že jsou od nich v mnohém odlišní (třeba nečůrají na každý roh, apod.). Takže tomuto příměru moc nerozumím. Držením se výchovy štěněte z dítěte vychovám (do jisté míry) psa. Raději je tedy budu vést jako lidi, aby z nich lidé vyrostli.
Jsem rád, že se shodneme na tom fyzickém netrestání.
Vřískající dítě je dítě, kterému se něco nelíbí, a které zatím nenašlo jiný způsob, jak vyjádřit svoji nevoli, a ještě není dostatečně zralé na ovládnutí vlastních emocí. Neshledávám na tom ale nic odsouzeníhodného. Navíc tohle pro mě nemá s výchovou nic společného. Pokud to dítě kolem sebe při tom ještě někoho tříská, tak tam už se ptám po násilném vzoru, od kterého to mohlo okoukat (což beru jako možnost, ne nutně nutnost). Jakous takous formou násilného vymezení v ranném dětství jsme prošli snad všichni, než jsme narazili na hranice okolí. Učíme se z větší části nápodobou, takže ti, kterým to násilí bylo výchovně opláceno to podle mě vydrží déle, než ti, kterým byly hranice vystaveny nenásilně. Ke svobodné výchově se mi moc vyjadřovat nechce, protože tu nezastávám. Svoboda mých dětí končí tam, kde začíná svoboda moje a naopak. Tady se možná neshodujeme na termínech, možná i na definicích. Tím je ta diskuze přirozeně těžší, protože si pod tím dost možná představujeme každý něco jiného.

Táta Parťák řekl(a)...

Dává mi větší smysl bavit se o konkrétních příkladech, než se hádat o tom, zda TEDx upadá, zda odborních na vzdělávání rostou jako houby po dešti nebo diskuzi nad abstraktními pojmy typu "svobodná výchova", kterou si představuje každý trošku jinak, a pak přirozeně docházíme i k odlišným závěrům, když se nedokážeme shodnout ani na definicích a předpokladech.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Takže tomuto příměru moc nerozumím.

Lidé skutečně nejsou psi. Ale čím blíž k početí, tím jsou si bližší. Mláďata obecně vykazují nemálo shodných znaků. Dobře vedený pes, který má místo ve svojí smečce, je sebevědomý a vyrovnaný. Běžná věc.
Pořiďte si štěně.

Okomentovat