27.6.20

Ondřej Vaculík: Dějepis nás učí

Někdy v roce 1920 psali učitelé tehdejšímu ministru školství Gustavu Habrmanovi: „Pane ministře, chceme vás ujistiti, že na nás, učitele, se můžete spolehnouti. Víme, co máme učiti, velkých reforem netřeba, pouze nutno zajistiti dosažitelnost vzdělání i pro dítka z chudých rodin.“



Z glosy na webu Českého rozhlasu Plus vybíráme:

Dneska školská reforma stíhá reformu, ale učitelé vinou všech těch reforem už nejen asi nevědí, co mají učit, ale možná ani čí jsou. Studenti z matematiky jednou musí povinně maturovat, pak zase ne (asi naštěstí), také českého jazyka má být více, nebo méně; Vrchlického a Nerudu se mají ještě učit, nebo už ne, a má smysl žáky trápit větným rozborem, když dveře do světa jim otevírá angličtina?

Požaduje se, aby škola vedla děti k praktickému uplatnění v moderní době, tedy počítačová a fiskální gramotnost, komunikační zdatnost a tak dále. Jde o to, aby patnáctiletý člověk uměl obstojně plavat v moderním, civilizačním proudu a neutopil se v jeho haraburdí.

Podle mého jsou ale tři nejdůležitější předměty, na které zbývá nejméně vyučovacích hodin. A to je dějepis, pak základy křesťanství a také trochu té filosofie, alespoň antické.


Autor je spisovatel a komunální politik.





1 komentář:

Silvie A. řekl(a)...

dějepis, pak základy křesťanství

Vražedná kombinace, pro křesťany. Je to všechno STRAŠNĚ zajímavé, ale některým žáčkům (časem nejspíš všem) docvakne, že by se mohli podívat na dějiny křesťanství. Prvních 500 let je nejšťavnatějších.
Křesťané budou pro srandu králíkům.

Okomentovat