2.6.20

Lukáš Masopust: Co může nabídnout průmyslová škola nadaným a inteligentním žákům?

Opět jsem se po čase setkal s tématem kam dát dítě na střední školu a proč. Někdy se zase tato myšlenka se tematizuje ve stylu, který typ školy je dobrý pro rozvoj člověka v měnící se době a absolvent kterého typu školy je nejlépe připraven na neustále se měnící svět. S bazální myšlenkou, že se člověk musí být schopen vzdělávat celý život, či že snad bude měnit svou profesi několikrát za život, souhlasím. Vidím to kolem sebe, například i u mladých lidí, kteří krátce po vstupu do “onoho” pracovního procesu (“onoho” proto, že nepodnikají, ale jen se nechají zaměstnat) zjistí, že chtějí dělat něco docela jiného. A tak například účetní přijde na to, že by ji bavilo být kadeřnicí apod. Co to vypovídá o našem vzdělávacím systému? Přinejmenším jde o plýtvání entusiasmem mladých lidí, kterým nedáme dostatečné možnosti se v něčem realizovat a zjistit tak, co je skutečně baví. Pak také vštěpujeme další generaci model: “Nejdříve něco vystuduj, a až budeš mít na to papír, můžeš si dělat, co chceš”. Třeba za každou cenu mít maturitu je také plýtvání. A ještě hůř – podporuje to vzdělání v diplomovém fetišismu, požadavek na to něco umět se stává až vedlejším. Tak se dostává vzdělání na chvost žebříčku hodnot a investice do něj se jeví zbytečná.

Dovolte mi ještě několik příkladů z mého okolí. Mám bývalou kolegyni, skvělou kamarádku, která je učitelkou na střední škole po celý svůj profesní život. A většinu toho, co teď učí, se naučila až v průběhu let po škole. Vystudovala ČVUT FEL. To však byla jiná doba, která považovala studium za něco cenného, co vyžaduje nějaké úsilí. Z toho vyplývá i další věc: Studium nemusí být vždy zábava. Díky této své zkušenosti je kolegyně zvyklá se vzdělávat celý život a její povědomí o světě není omezeno jen na techniku. Stejný model uplatňuje i můj děda, který si sám nainstaloval HbTV. Zeptal se mne jen na pár věcí týkajících se připojení k internetu a bylo.

Průmyslovka žákům prý zužuje obzory

Teď k myšlence, kterou jsem nastínil v nadpise. Setkávám se s názorem, že se mají žáci u nás co nejdéle vzdělávat všeobecně. To je v mnoha kruzích bráno jako synonymum preference gymnázií, byť pokud pomineme Prahu, prakticky se to týká jen asi 10 % žáků na středních školách. V Praze jde asi o 40 % populačního ročníku a zásadní vliv mají víceletá gymnázia. A také si hodně lidí myslí, že gymnázium je vhodné pro někoho, kdo má vícero zájmů a průmyslovka by jeho rozvoj zcela utlumila. Nechci vyloženě oponovat, neb problematiku nelze zjednodušit na kontrast modrých a bílých límečků, avšak dovolím si o tom mírně polemizovat.

Předně na získání všeobecných znalostí je tu základní škola. Tam se mám třeba dozvědět něco o lidské anatomii, abych se u lékaře domluvil, také něco o přírodě, fyzice, technice, hudbě, literatuře atd. A to nemluvím o výchovné složce, kterou má škola plnit jak ze sociálního pohledu, tak i nahradit případně selhávající rodinu. Základní škola má také objevit vzdělávací handicapy a naučit žáky s nimi pracovat. A co je také velmi důležité – tato škola by měla maximálně pomoci mladému občanovi přijít na to, co ho baví, v čem je dobrý, a naopak, co asi nebude jeho “šálek kávy”. Následné vzdělávání by pak mělo z tohoto vycházet. To však neznamená, že je něco špatného na tom, že si mladí žáci zkusí rok na nějaké škole a případně změní svůj názor a jdou studovat jinam. Toto rozhodnutí musí však vycházet z analýzy po projeveném úsilí, nikoliv ze zbabělé myšlenky, že pokud “ňuňánkovi” něco nejde, tak mu najdeme lehčí cestičku, ještě mu ji umeteme či seženeme doučovatele, který ho to nějak naučí nebo věci rovnou udělá za něj. Vidíte, jak rychle a snadno vyrábí příliš pečující maminky pro život nepřipravené jedince? Nejsou z nich pak jen zakřiknutí mamánci? Hovořím především o chlapcích, neb o dívkách v tomto směru nemám dost informací.

Sám jsem už psal o tom, že si dovedu představit střední školy polydisciplinárního zaměření, a tím by se smazal rozdíl mezi školou technickou, uměleckou, obchodní a všeobecnou. Výběr studijního oboru by nebyl tak ultimativní pro daného žáka, neb by si mohl leccos zkusit. Systém by ho v ideálním případě podpořil v tom si namíchat předměty, rozhodnout se, zda u nich zůstane, a více poznat, co chce opravdu studovat. V této situaci však v našem vzdělávacím systému nejsme.
A kdo tedy má jít studovat odbornou školu? A pro jaká IQ je určena? Pro jaké osobnosti? Vidím to takto: odborná škola, jako je třeba ta naše, poskytuje odborné vzdělání, které našim absolventům dává možnost už při studiu se dobře živit, mít praxi v oboru, rozvíjet se. Naši žáci a absolventi jsou žádaní v praxi a mnohé firmy, resp. jejich zaměstnanci, rádi investují svou energii do představení své práce mladým studentům průmyslových škol. Bývaly časy, a vidím to u svých starších kolegů i lidí z praxe, kdy technik nebyl sociálním lidoopem jako jsou dnes (a možná i po právu) vnímaní a stigmatizovaní mnozí IT odborníci. Proč tomu tak je, to je námět na sociologickou studii. Já jsem chtěl spíše poukázat na to, že zájmy člověka nemusí dobrá škola utlumit. Naopak může člověku dát možnost interdisciplinárního rozvoje, neb obory na průmyslovce jsou nastaveny tak, aby školy vyráběly profíky, nikoliv jen všechno zběžně nakously, jako je tomu třeba na gymnáziích. Z této zkušenosti pak někdy vychází mínění společnosti, že není průmyslovák sociálně kompetentní, což je věc spíš kolektivu, ve kterém se vyskytne, než typu školy.

Pochopitelně i z hlediska občanského a osobnostního rozvoje mohou školy průmyslové udělat hodně. A měly by to udělat. Někdy chybí v záplavě odborných předmětů zájem žáků například o občanskou nauku. To není však problém samotného předmětu, ale lidí, kteří ho učí. Je užitečné, pokud žáci uvidí svého učitele jinak, než jen jako odborníka na svůj předmět, ale uvidí, že se věnuje rozličným věcem. Já třeba tančím. Tak pochopí, že znalosti jsou součástí komplexní osobnosti s rozmanitými zájmy. Takoví učitelé, a týká se to i některých mých kolegů, vkládají do svých zadání myšlenky týkající se jiných než ryze technických témat. To je užitečné, protože nakonec i zákazník chce v praxi vyřešit pomocí techniky svůj problém, a ten může být rozličného původu.
I když k nám na školu chodí i jedinci s velmi širokým rozhledem, dnes jich je podstatně méně než dříve. Před cca 15 lety to bylo jinak, neb průmyslové školy měly možnost většího výběru lidí. Za mých dob byla kritéria pro přijetí podobná těm na gymnázia, byť akcentovaly fyziku a matematiku, a v důsledku toho byl ve třídách celkově lepší lidský „matroš“, a tudíž byly třídy charakterově rozmanitější. Nezatracujme tedy průmyslovky jako něco, co člověka “neposune dál” nebo to není vhodné pro ty, co chtějí jít dál studovat.

Ano, ti, co chtějí s technikou přijít do styku jen „uživatelsky“ (tento pojem nemám rád je asi tak přesný jako definice bramborového salátu z hlediska přísad, co do něj patří), tak nepůjdou poznávat, jak funguje to či ono v technice. Uvědomte si ale, že asi 80 % našich žáků pokračuje studiem dál, tedy průmyslovka není o tom, že by je nepřipravila na další studium. Drazí bílí límečkové, takto to bývalo, ale už není. Ano, výběr VŠ je po absolvování gymnázia jiný, ale mladí absolventi gymnázií jsou „odsouzeni“ k brigádám ve stylu pomocných sil všude možně a dalšímu studiu. A ještě poznámečka – i student odborné školy, třeba ČVUT FIT může školu nedodělat, neb mu už při studiu nabídnou v komerční sféře takové peníze, že mu to za to dostudování nestojí. Tím chci jen poukázat, že komerční sféra cení především to, co jedinec umí. Vzdělávací systém naopak uspokojuje poptávku společnosti (především rodičů) po diplomech a akcentuje potřebu školu “nějak” dodělat. Ale co pak? Co umí dotyčný? Ptal se ho někdy někdo?

Naše škola se snaží produkovat lidi, kteří mohou jít dále studovat a zároveň, pokud jsou dobří, si během studia slušně vydělat a rozvíjet se v tom. Stává se, že náš žák například po prvním ročníku zjistí, že zvolený obor pro něj není vhodný a nebaví ho. Tuto zkušenost však žák gymnázia nemá často jak získat, protože na gymnáziu je vedený k tomu, aby toho  co nejvíce povrchně poznal, zatímco na průmyslovce cílíme na to, aby žák prokazatelně něco uměl, co ho bude případně živit.
Díky již zmíněné poptávce po diplomech se nezřídka stává, že jako učitelé hlídáme, zda ten či onen nezapomněl, že má to či ono někdy dodat. Přitom za své vzdělání by měl nést odpovědnost především sám žák.

Průmyslovka má styk s praxí mnohem užší, a tedy naši žáci už během studia vidí, že odpovědnost k termínu a úkolu není jen školní archaickou doktrínou, ale životním faktem v železobetono-asfaltové džungli, kterou reálný svět je.

Pochopte, že to, co píší, se nemusí týkat všech škol. Vzdělávání je o lidech. O těch, co se chtějí něco naučit a o těch, co chtějí někoho něco naučit. A obě skupiny musí chtít a mít možnost v tom být dobří.

Proč potřebujeme na technické škole právě tvořivé žáky?

Technické obory nejsou pro ty méně schopné, ty s menším IQ než mají třeba studenti práv. Jsou pro ty, co se zajímají o svět kolem nás, pro tvořivé lidi. A čím více jich tam bude (učitelů, žáků), tak tím budou školy lepší, a tato země na tom bude lépe. Pojem ”zlaté české mozečky” znamená, že naši lidé umí tvořivě myslet, a k tomu je třeba velký rozhled a zároveň i odborné znalosti, aby to ten mozeček uměl realizovat.

Pamatuji z s FELu zadání semestrální práce ze zpracování signálů, kdy nám vyučující nahrál nahrávky různých nástrojů, a my jsme měli určit, jaký je tam nejvyšší tón. Znamenalo to, že si zjistíme více nejen o signálech, ale i o oktávách. Už nechal na nás, zda si najdeme primární text, nebo zavoláme přátelům, co na něco hrají. A toto zadání bylo správně, neb takový je svět. Hudebník chce po odborníkovi návrh zařízení, programu. A i ten hudebník musí být schopen se s ním domluvit. Toto zadání je v dnešní době vzácnější a někdy se proti učiteli může zvednout vlna nevole, neb to přesahuje rámec čistě technického zadání, a to žáky mate. Proč? Nemají ty studijní kompetence, aby se v tomto tématu zorientovali. To jsem však odbočil. O tom v jiném blogu.
Jsou dobrá i špatná gymnázia, a to platí i průmyslových školách, takže se prosím vyhněme paušální kategorizaci a dívejme se na to, co danému žákovi může ta škola dát. Také nezaměňujme odborné školy (učňáky) za průmyslovky.

Mladý člověk si musí věřit, dělat to, v čem má úspěch, což nemusí vždy být maturitní obor nebo ten technický či naopak humanitní.

Příklady z praxe: Žáci, co to vzali za správný konec

Video k obhajobě maturitní práce jednoho našeho žáka, který mi dovolil ho zveřejnit. Vše si dělal sám včetně stříhání videa:
drive.google.com/open?id=1zkseZLnRckLTp63_NSQs6MSDZqbVVjm3

Žáci naší školy se účastnili několikrát také soutěže Cansat. Níže uvádím pár videí několika posledních ročníků
www.youtube.com/channel/UCQ5RPfOCLPGIDU2E7vZS3eA

Převzato z autorova webu Blog kantora~ aneb život učitele v Čechách.

3 komentáře:

Eva Adamová řekl(a)...

"Vidím to kolem sebe, například i u mladých lidí, kteří krátce po vstupu do “onoho” pracovního procesu (“onoho” proto, že nepodnikají, ale jen se nechají zaměstnat) zjistí, že chtějí dělat něco docela jiného. A tak například účetní přijde na to, že by ji bavilo být kadeřnicí apod. Co to vypovídá o našem vzdělávacím systému? Přinejmenším jde o plýtvání entusiasmem mladých lidí, kterým nedáme dostatečné možnosti se v něčem realizovat a zjistit tak, co je skutečně baví."

Entuziasmem svých dětí nezřídka plýtvají rodiče. Dětí, kterým výchovný porace doporučuje učební obory, a přesto jdou na obor maturitní, který nezvládají, přibývá. A dětí, které by chtěly dělat něco jiného, ale rodiče si v nich realizují svoje neuskutečněné sny, také není málo. No a neustálým vysedáváním u sociálních sítí v případě děvčat a u her v případě chlapců příbývá takových těch "na řemeslo se nehodí, tak aby alespoň tu maturitu měl." A když vezmu konkrétně ty účetní a další podobné maturitní obory, kam míří i velmi slabí čverkaři, tak tam to není o tom, že ho to nebaví dělat, ale o tom, že to není schopen dělat.

Nicka Pytlik řekl(a)...

například účetní přijde na to, že by ji bavilo být kadeřnicí

Obdobně to mají i pytlici.
Až někdy po padesátém roku svého života si uvědomili, že se měli vyučit pořádnému řemeslu, aby po nich také něco hodnotného zůstalo.
V každém případě tu škola není od toho, aby z někoho něco vydolovávala. To si má každý v sobě objevovat sám. Říká se tomu sebe vědomí a sebe hodnocení. Hodně se po tom volá mezi experty. Škola má vytvářet mimo jiné i podmínky proto, aby si každý se svým nadšením a nadáním hospodařil, jak uzná za vhodné.

Unknown řekl(a)...

I když škola objeví a podpoří, tak hlavní slovo má vždy rodič.
A každý rok, v každé třídě, máme na průmyslovce nadšené zedníky a kuchaře, které rodiče donutili jít dělat něco úplně jiného, než co je baví.
Na gymnáziu to bylo snad ještě horší - řada žáků měla vyhraněné zájmy, dosahovala výrazných úspěchů ve vybrané oblasti a za zády měli hysterickou matinku, která vykřikovala, že dítě se přece "má čas ještě najít a v devatenácti nemůže rozumět tomu, co chce".
Nemá smysl přenášet odpovědnost za volbu oboru na školu, pokud škola nemůže rozhodovat. A i když to bude kacířská myšlenka, tak systém postupných testů, které by vyselektovaly žáky s manuální zručností a představivostí od nadějných vědců by zřejmě nebyly k zahození. Nemohlo by ovšem jít o jeden test za studium, ale o - dejme tomu - hodnocení každý rok.
A pak by se dalo říct rodičům například: "vaše dítě je úžasný výtvarník s velkým nadáním a VY jste ten, kdo mu zkazil budoucnost nástupem na IT průmyslovku."
Je ovšem otázkou, jestli bychom na to měli odvahu.

Okomentovat