23.6.20

Lucie Fialová: Děti učíme tím, jací jsme

Když těsně po revoluci v roce 1989 začal Milan Appel řídit Centrum volného času v Lužánkách, všech svých 29 zaměstnanců osobně znal. Postupně z jednoho domu v brněnském parku vyrostlo největší zařízení svého druhu v republice, kterým týdně projde přes deset tisíc dětí a dospělých. Stovky členů se vystřídaly také v jeho oddíle Vlčata, který vedl 38 let. Dnes je v lužáneckém centru školitelem. Za dlouhodobý přínos vzdělávání byl letos uveden do Auly slávy v rámci Ceny Eduína udělované za pedagogické inovace.


Z rozhovoru v deníku Lidové noviny vybíráme:

LN Zájmové kroužky a oddíly praskají ve švech, kdežto do školy chodí české děti nejméně rády z celé Evropy. Čím by se mohly školy inspirovat od neformálního vzdělávání?

Naše obrovská výhoda proti škole je, že děláme jen s dětmi, které chtějí. Nemusíme je moc získávat, stačí je neodradit. Máme štěstí, že nemusíme překonávat takový ten odpor, který často vzniká už v říjnu první třídy. Máme větší klid na práci, nejsme pod takovým tlakem rodičů jako školy, takže si můžeme zvolit nejen formy a nástroje, které používáme, ale hlavně tempo. A můžeme ho přizpůsobovat skupině, se kterou pracujeme.

Inspirací pro školy by mohly být věkově smíšené kolektivy, to je družinový systém od pravěku a funguje to tak ve všech oddílech. Nebo to, že se na výchově dětí podílí souběžně více pedagogů – to je v základním školství často chápáno jako ohrožení, učitelé nechtějí mít druhého dospělého ve třídě, ale na našich kroužcích jsou běžně dva vychovatelé a je to koncert: společně vymýšlejí, spolupracují, doplňují se. Jeden něco vysvětluje a druhý pracuje s těmi, kterým to jde pomaleji, nebo naopak vymýšlí program pro ty, kdo jsou dál.(...)

LN Pracujete s dětmi třicet let. Jsou dnes jiné?

Děcka jsou pořád stejná jako byla, když jsem začínal, a dokonce si myslím, že jsou stejná jako jsem byl já, když jsem byl malý. Změnila se jen doba. V 70. letech jsme se sešli ráno na nádraží, koupili jsme si za čtyři koruny lístek a jeli jsme, kam nám to za ty čtyři koruny vyšlo. Vystoupili jsme, někam došli, uvařili jsme si pytlíkovou polívku a děcka byla nadšená. Dnes je těžší dostat je na akci, kvůli větší konkurenci, ale když už tam jsou, tak pořád chtějí zažít dobrodružství a romantiku, vevnitř jsou konstruovaná úplně stejně jako jejich předchůdci před dvaceti třiceti lety.

LN Vážně nejsou jiní? Říká se, že jsou mnohem drzejší.

Já bych spíš řekl, že mají menší úctu k autoritám. Protože si mohou ověřit, že ne všechno, co jim tvrdí, je pravda. Dneska i třicátníci občas potřebují od svých dětí, aby jim spravili něco na počítači nebo vysvětlili appku. Děti jsou chytřejší než střední generace, to dřív nebývalo. Uvnitř jsou ale pořád stejné – chtějí být úspěšné, milované, chtějí mít kamarády, nechtějí být vyčleněné z party, to jsou všechno věci, které se vůbec nemění.

Žádné komentáře:

Okomentovat