14.5.20

Jaroslav Mašek: Největší chyby učitelů v online výuce

Jaké jsou největší chyby, které dělají učitelé v online výuce? Odpověď hledá autor ve svých vlastních chybách a zamýšlí se též nad způsoby, jak se z těchto chyb poučit.

„Jaké jsou podle vás největší chyby, které dělají učitelé?“ ptal se Thom H Gibson v roce 2017 svých čtenářů na portále Edutopia. Aby sám dokázal na tuto otázku odpovědět, musel se nejdříve zamyslet nad spoustou chyb, které udělal během své praxe. (1)

Napadlo mě položit vám v souvislosti s online výukou stejnou otázku: jaké jsou podle vás největší chyby, které dělají učitelé v online výuce?

Mám-li být sám schopen na ni odpovědět, musím, stejně jako Thom H Gibson, začít u sebe, zamyslet se nad svými chybami a hledat způsoby, jak se z nich poučit a pro příště se jich vyvarovat.

1. Myslí si, jak to dělají dobře

Připravil jsem si prostředí v Teamsech, naplánoval události na setkávání online, připravil úkoly pro žáky a vymyslel, jak budeme po celou dobu komunikovat. Dodržel jsem snad všechny zásady online pedagogiky a říkal si, jak to dělám dobře. Ale dělal jsem to skutečně dobře? Dnes vím, že ne. Chyběl mi někdo ze školy, kolega či kolegyně, se kterou bych mohl svou online výuku pravidelně rozebrat, jak to popisuje Radka Nedbalová v našem rozhovoru Na Spomocníkovi. A největší chybou bylo, že jsem takovou pomoc ani nehledal.

2. Očekávají zapojení všech žáků

Také jsem očekával, že se online výuky zúčastní všichni mí žáci. A to jak té synchronní, tak především té asynchronní. To se nestalo. Na pravidelná online setkání přicházela pravidelně asi čtvrtina žáků, na ta nepravidelná většinou jen jednotlivci. V Teamsech v asynchronním režimu to bylo lepší, nikdy se ale v žádné skupině nezapojili úplně všichni. Nezjišťoval jsem na úplném počátku, jak je na tom kdo s internetem a jaké má možnosti. Bral jsem to připojení jako samozřejmost. A když se vrátím k bodu 1, myslel jsem si, že když svým žákům nabídnu dostatečně personalizované aktivity s vlastním výběrem obsahu a formy, bude to pro ně natolik zajímavé, že do toho půjdou všichni. Mýlil jsem se. A většina těch, co se zapojili, to vzala jen jako další povinnost, kterou musí splnit. Chybou bylo nejen mé přílišné očekávání a zkreslená představa atraktivnosti nabízených témat, ale i to, že jsem jejich cíl a smysl žákům málo vysvětloval.

3. Učí stejným způsobem jako v prezenční výuce

V předmětu anglický jazyk jsem svou prezenční výuku pouze přenesl do té online. Vysvětloval jsem stejně, jako to dělám ve třídě, nabízel žákům další materiály pro jejich samostudium, zadával úkoly nejen z učebnice, ale také z různých jiných zdrojů. Snažil jsem se přicházet s různorodými aktivitami, aby si každý našel něco, co mu bude dávat smysl.

Když si to zpětně uvědomím, tato online výuka nebyla stejná jako ta ve třídě. Byla ještě horší. Ve třídě často pracujeme ve dvojicích, skupinách, pohybujeme se po třídě, komunikujeme napříč třídou, jinak řečeno snažíme se naši angličtinu trošku rozpohybovat. Nic z toho tady neproběhlo. Žádná online aktivita, ve které by žáci spolu ve skupinách komunikovali, mě nenapadla. Určitě by se přitom dala vymyslet a zrealizovat. A to ani nemluvím o dalších formách, jako je týmová či projektová výuka. Na ty bohužel také nedošlo. Pořád ale není pozdě.

4. Nenechají žáky převzít plnou kontrolu

Všechno jsem vymyslel, připravil a zrealizoval. Od vzdělávacího prostředí přes obsah, komunikaci až k zadání úkolů a jejich hodnocení. Nic z toho jsem nenechal udělat žáky. Chtěl jsem mít sám nad vším kontrolu. Neuvědomil jsem si, podobně jako Thom H Gibson, že čím více svobody svým žákům dám, aby sami sebe řídili, tím více budou brát tuto zodpovědnost vážně. Často v souvislosti se vzděláváním skloňujeme slovo personalizace. Personalizace ale mimo jiné znamená svěřovat více zodpovědnosti.

Jednu zodpovědnost by však mí žáci přece jen převzít měli. Zodpovědnost za své chování a činy. A tu ode mne dostanou. Budou se moci sami ohodnotit za svůj přístup a práci v době uzavření škol. A to jak slovně, tak ve formě známky, a tímto hodnocením navrhnout svou výslednou známku na vysvědčení.

5. Zapomínají na reflexi a sebereflexi

Tento text je vlastně takovou mou sebereflexí. Jen přichází trochu pozdě. Nepřítomnost reflexe a sebereflexe asi nejvíce souvisí s prvním bodem. Když si totiž myslíte, jak dobře věci děláte, na reflexi či sebereflexi moc nemyslíte. Ta by ovšem měla být pravidelná. Vzájemný mentoring s kolegou či kolegyní je něco, co nutně potřebuji nejen já, ale věřím, že i ostatní učitelé. A to nejen v této době, ale v průběhu celé učitelské praxe.

Pokusíte se i vy o vlastní sebereflexi při odpovědi na výše uvedenou otázku?

Zdroje

1. GIBSON, Thom H. 6 of the Biggest Mistakes Teachers Make. Edutopia [online]. 17. 2. 2017 [cit. 2020-05-02]. Dostupné z: https://www.edutopia.org/discussion/6-biggest-mistakes-teachers-make.

Článek je převzat z Učitelského spomocníka na adrese spomocnik.rvp.cz.

Tento článek je zařazen do seriálu Online vzdělávání.

Ostatní články seriálu:

Převzato z RVP.cz pod licencí Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně-Nezpracovávejte 3.0 Česká republika (CC BY-NC-ND 3.0 CZ).

MAŠEK, Jaroslav. Největší chyby učitelů v online výuce. Metodický portál: Články [online]. 13. 05. 2020, [cit. 2020-05-14]. Dostupný z WWW: https://spomocnik.rvp.cz/clanek/22499/NEJVETSI-CHYBY-UCITELU-V-ONLINE-VYUCE.html. ISSN 1802-4785.

4 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

tímto hodnocením navrhnout svou výslednou známku na vysvědčení

A tu pak také samozřejmě dostanou!
Když už se tedy pořád ještě známkuje...

mirek vaněk řekl(a)...

To opravdu existuje reálný učitel, který tyto chyby, zde uvedené předpokládá?

Ygrain řekl(a)...

"čím více svobody svým žákům dám, aby sami sebe řídili, tím více budou brát tuto zodpovědnost vážně"


Málem jsem si poprskala obrazovku čajem. Čím více svobody, tím více času na hraní LoLka a WoWka, nikoli na řízení práce.

Osobně vnímám jako největší problém nastavení rozumné úrovně požadavků - všichni studenti svorně úpějí, že musejí dělat víc, než když chodí ve škole, protože spoustu toho, co teď musejí nachystat a nastudovat, ve škole prostě odposlechnou. Látku, kterou dříve dělali 2-3 týdny, teď mají zpracovat za týden, atd.

Silvie A. řekl(a)...

Vzájemný mentoring s kolegou či kolegyní je něco, co nutně potřebuji

Nemožné, případně možné jen na jakési hodně abstraktní úrovni.
Kdysi ve firmě jsme řešili poměr schopností šéfa a podřízeného, a tehdy jsme došli k závěru, že šéf by měl umět VŠECHNO, co chce od podřízeného, ale případně by to mohl umět dělat ne tak rychle jako ten podřízený.

Ale teď na škole je to úplně jinak. Schválně vynechám ředitele a zástupce - jejich schopnosti s mými se ZCELA míjí. Stačí se podívat na předmětovou komisi ODBORNÉHO předmětu (v jazycích je to jiné). Já ani vzdáleně neumím to, co šéf PK, a obráceně šéf PK (ani žádný jiný člen PK) ani vzdáleně neumí to, co umím já.
Tak co bychom si mentorovali?

Okomentovat