1.4.20

Václav Maněna: Děláte to blbě. Všichni!

Hodně učitelek a učitelů ještě před pár týdny vůbec nemělo ani tušení o tom, co je online výuka. Někteří dodnes doufají, že to “nějak přečkají” a později se vše vrátí do starých kolejí. Jiní vidí nové možnosti a začínají se “na internetu” docela zabydlovat (klobouk dolů teda!). Většina učitelů ale více či méně dobrovolně začala tvořit vzdělávací obsah, který se dostává různými cestami “ven”. Někdo točí videa a záměrně je zveřejňuje na YouTubu, někdo dá zadání “do Bakalářů” nebo ho pošle e-mailem. Když má “štěstí”, zveřejní ho za něj (často právem) vytočený rodič “na fejsbůku”. Tento text jsem napsal hlavně pro ty, kteří se perou s technikou a začínají publikovat materiály. A taky pro jejich rodiny. Existuje totiž jedna věc, o které se moc nemluví a na kterou možná nejste vůbec připraveni. A přitom vás dokáže srazit na kolena snadněji než všechny technické problémy dohromady. Komentáře.

Znám to dobře sám, takže nemusím chodit nikam daleko: několik hodin nebo dnů se piplám (vím, není to ten nejpřiléhavější výraz) s videem, textem, výukovou pomůckou nebo zkrátka něčím, co dělám hlavně pro ostatní a snažím se, aby byl výsledek co nejlepší. Žena a všichni ostatní kolem mě chodí po špičkách, ostatní důležitá práce stojí. Nemám čas ani si v klidu dát kafe. Když to potom naprosto vyčerpaný “naláduju na jůtůb” nebo pošlu do všech těch facebookových skupin (s vědomím toho, že v některých určitě někoho nadzvihnu a dozvím se, jaký jsem blb), cítím chvíli úlevu (že se tomu svému veledílu už nemusím věnovat) a zároveň strach. Hlavou se mi honí:
  • Nenaštvu někoho?
  • Pomůže to někomu nebo to byla zbytečná práce?
  • Poznají, že tahle věta je vtip?
  • Tak neměl bych tam ještě radši dát smajlíka? On ne každý zná Cimrmana že...
  • Není možné, že jsem třeba něco někomu ukradl?
  • Je tam správně “mně” nebo “mě”?
  • A milion (sakra píše se milion nebo milión? milijón?) jiných věcí.
Vždycky se najde někdo, kdo by to udělal líp. Většinou ale nemá čas to udělat líp. Zato má čas vám napsat do komentářů, jak to děláte blbě. A problém je, že vás to může strašně moc bolet, nezávisle na tom, jestli ten člověk má pravdu nebo jestli vám chtěl ublížit (většinou si myslím, že nechce). Další (a možná horší) problém je, že jeden špatný komentář dokáže spolehlivě překazit radost z padesáti pochvalných, pokud na to nejste “trénovaní”. A kopat do učitelek a učitelů, kteří se v tom teď vážně plácají, je tak snadné. Kdysi jsem slyšel nebo četl úžasnou větu, že zla není na světě víc než dobra, ale je víc slyšet. Strašně rád bych vám dal nějakou chytrou radu a pofoukal všechny bolístky, které jste už možná nasbírali, ale mám jen jedinou: nenechte se otrávit. A možná ještě jednu: sami víte, že písemný projev je něco úplně jiného než rozhovor tváří v tvář. To je jeden z důvodů, proč nesnáším e-maily. Ten člověk to kolikrát ani nemyslí zle, ale zkrátka to nějak nešťastně napsal nebo jste to nešťastně pochopili. Vy na to pak nějak jinak nešťastně zareagujete...
Tak ještě jednou, nenechte se odradit. Myslím, že to docela přesně vystihl Andy Warhol: “Don't pay any attention to what they write about you. Just measure it in inches.” Volně by se to dalo přeložit jako nestarejte se o to, co o vás píšou, ale spíš kolik toho o vás píšou. Mám ověřeno, že to funguje hodně dobře.
Jen aby bylo jasno, nemyslím, si že všichni učitelé jsou skvělí. A jestli si myslíte, že ty negativní komentáře píšou jen rodiče, tak to teda ne.

Jak mi vzorně pomohl pan Wagner, se kterým často nesouhlasím

Než to pěkně zakončíme, dám vám ještě jeden příklad z mého života. Kdo mě zná, tak ví, že často nesouhlasím s panem Jankem Wagnerem. Bylo by dost pokrytecké to neříct, jenom abych vypadal hezky. Kdo mě nezná, tak to neví, protože jsem mu myslím jenom jednou napsal takový bezvýznamný komentář pod příspěvek na Facebooku. Nedávno vyšel ve facebookové skupině pedagogicke.info článek, který byl podle mého názoru trochu mimo, ale takhle jsem to psát nechtěl. A už vůbec jsem nechtěl pošlapat snahu autora, kterému dal určitě hodně práce. Takže jsem pod článek napsal komentář, že já mám trochu jiný názor a kdyby se chtěl někdo seznámit s jiným přístupem než popisuje ten článek, že si může přečíst můj text (zkrátka můj pohled na věc, který je podle mě správnější). Odkaz na ten text jsem dal do komentáře taky. Pan Wagner se mě zeptal, jestli ten můj text může zveřejnit na svém webu, aby to bylo vyvážené. Tento neskutečně pozitivní přístup mi dodal odvahu k dalším textům, děkuji.

Největší paka jsou tělocvikáři

Můj vztah k tělesné výchově (slyšíte? “výchově”, fakt to není matematika) je jasný: nikdy jsem neskočil přes kozu, ve třetí třídě jsem nedostal odznak zdatnosti (nedohodil jsem granátem) a kotoul vzad jsem si opravil z pětky na čtyři mínus. A jestli si myslíte, že to teď jen přeháním, aby byl text čtivější, tak opravdu ne. Není to ani žádná rádoby intelektuální póza. Prostě jsem na většinu aktivit nepoužitelný a vím to. Přestal jsem se tím trápit teprve před pár lety. Když jsem se rozmýšlel, na jakou vysokou školu se přihlásím, měl jsem hlavní kritérium aby tam nebyl tělocvik (což tehdy splňovala jako jedna z mála Vysoká škola pedagogická v Hradci Králové). Zažil jsem skvělé tělocvikáře i klasické “míčohlavy”, zažil jsem úžasnou radost z pohybu díky učitelům, kteří to se mnou nevzdali, a taky takové to klasické zesměšňování, kvůli kterému je lehké začít tělocvikáře nenávidět.
Teď je mi tělocvikářů v první řadě líto. Dělat si z nich legraci kvůli nesmyslným úkolům, kterými nyní často zásobují děti “na dálku”, je hodně laciné. Je pravda, že zadání těch úkolů není jen nesmyslné, ale někdy je až směšné. Jindy je zase vidět, že vůbec nemají ani páru o tom, jak náročné úkoly dětem zadávají. Vede to spíš k tomu, že si možná rodiče řeknou “fajn, tak ať nám dá pětku, to přežijeme” (to “nám” jsem nenapsal náhodou). Ale často je za tím spíš strach a snaha vyhovět vedení (které má zase třeba strach ze zřizovatele a rodičů). To je dost špatná kombinace, ze které dobré zadání úkolu nejspíš nevzejde. Přitom je dnes tolik možností!

Jak to teda máme dělat?

Protože jsem chtěl tělocvikářům nějak pomoci, šel jsem nejdřív hledat inspiraci na YouTube. Měl jsem obrovské štěstí, protože to video na mě vyskočilo samo! Vůbec tu školu neznám, neznám ani tělocvikářky, ale to co jsem viděl nemohu dostat z hlavy. Takhle to má vypadat!



Co všechno je na videu skvělé (a můžete se poučit i inspirovat):

  • Video je zábavné a krátké. Víte, jak dlouho udrží dítě pozornost? Jasně že to víte, jste učitelé. Jen je snadné na to pod tím tlakem zapomenout.
  • Učitelky cvičí v rouškách. Jasně, v první řadě jdou příkladem. Ale také je to známka empatie, protože si samy na vlastní kůži mohou zkusit, jak jsou aktivity náročné a přizpůsobí tomu tempo. Je to podobné, jako když třeba matikář píše na tabuli a vysvětluje látku: psaní ho automaticky zpomalí a děti mají větší šanci látku pochopit.
  • Učitelky používají pomůcky, které mají žáci doma. Takže žádné “to nezvládnu”, “na to nemám počítač/míč/stopky” a podobně.
  • Ukazují aktivitu, do které mohou děti zapojit rodiče nebo sourozence a bude to zábava.
  • Je to sestava pro radost, ne povinný úkol.
  • Tvůrci videa vzorně dodržují autorský zákon.
  • Je vidět, jak si to učitelky užívají. Tu radost se jim nejspíš podaří předat.

Škola má vypnuté komentáře u videí, což docela chápu. Je to rozhodně jedna z možností a vůbec ji nezatracuji. A vlastně i díky tomu vznikl tento text, protože bych ho jinak ve zkrácené podobě napsal jako komentář pod videem.

1 komentář:

Josef Soukal řekl(a)...

Přidám pár tipů z "bubliny" mých známých, kteří to podle mne dělají dobře. vše jsou to nové aktivity:

Clash of Skills HOME - "domácí tréninky" Heleny Novotné a jejích dětí:
https://www.youtube.com/results?sp=mAEB&search_query=clash+of+skills+home

Videa věnovaná práci s hlasem, která vytváří herec Petr Pochop ve spolupráci s Marií Hodinářovou: https://www.youtube.com/results?search_query=petr+pochop

Učení s plyšáky (a už také četba na pokračování), jež pro jiné děti připravuje páťačka Adélka Podholová:
https://www.youtube.com/channel/UCX4dlMa-zY1-b0wPZMzPqyg

Okomentovat