12.3.20

Ondřej Neumajer: O jedné nepovedené reformě školství

Když v živém přenosu na začátku školního roku 2010 ve světoznámé show Oprah Winfreyové zakladatel Facebooku a miliardář Mark Zuckerberg oznamoval, že na zlepšení školství v Newarku věnuje sto milionů dolarů, vypadalo to na možnost udělat excelentní zkušenost, jak lze při dostatku financí postupovat a pozvednout tak systém školství v celém jednom městě. Mnozí doufali ve vznik případové studie, která by byla inspirací pro další města. Zuckenberg podmínil poskytnutí své velkorysé finanční nabídky tím, že Newark musí získat stejně vysokou částku ještě z jiných zdrojů. Peněz tedy mělo být vskutku hodně a zdálo se, že úspěch je téměř zajištěn. Chyba lávky.


Kniha, kterou bych rád čtenářům přiblížil vyšla v brněnském nakladatelství Host a nese název Výhra? s podtitulem Kdo (a co) ovládá americké školy. Oproti jiným knihám, které o snahách reformovat nějaký vzdělávací systém vycházejí, jde tato tak trochu proti proudu. Není psána odborníkem na školství a není o úspěchu, ale o deziluzi a zmaření jedné obrovské šance.

Když jsem hledal českou obdobu snahy, kterou svojí knihou autorka Dale Russakoffová projevuje, nemohla mi na mysl nepřijít Jana Hrubá. Ta odhodlaně již několik desetiletí vydává Učitelské listy a trpělivě shromažďuje texty popisující porevoluční historii snah o reformu českého školství. Je to moc zajímavé a poučné čtení, přesto je vzdáleno stylu, který používá Russakoffová, dřívější investigativní novinářka deníků Washington Post a New York Post. Ta zachycuje příběh tak, že má čtenář pocit, jako by byl přímo v centru dění. Přesto si dovede držet jistý odstup a jen výjimečně a spíše až ke konci knihy se dostává k nějakému vlastnímu hodnocení. Knihu lze číst tak trochu jako detektivku s tím, že teprve postupně začíná čtenáři docházet, že označení reformátor je minimálně v případě tohoto příběhu vnímáno problematicky a místy až hanlivě. Ač se v knize téměř všichni protagonisté shodnou na tom, že změna zaběhlého systému je nutná, žádná výhra avizovaná v názvu knihy se nekoná.

Reálie o Newarku říkají, že se jedná o největší město státu New Jersey, ležící jihozápadně, pouhých 13 kilometrů od New Yorku za řekou Hudson. Newark má o něco více než čtvrt milionu obyvatel a v knihou zachyceném období let 2009 až 2014 také jedny z nejhorších veřejných škol v USA.

Mladý miliardář má plán přistupovat ke školství stejně, jako ke své firmě, proto trvá na principech mu blízkých a známých z manažerského prostředí. Snaží se například prosadit, aby v případě úspěchu žáků dostal každý učitel další polovinu platu jako bonus za výkon. V byznysovém prostředí internetových gigantů, jako je Facebook, asi nic neobvyklého, ale ani ve výkonově zaměřených Spojených státech, kde je jediným měřítkem úspěch žáků ve standardizovaných testech, se nejedná o něco běžného. Tato snaha ostře kontrastuje s popisem učitelek, které do příběhu autorka zasadila. Ty, které jsou považovány za nejlepší, mají zájem učit v okrsku s jednou z nejhorších pověstí v USA jen díky nezměrné vnitřní motivaci pomáhat dětem, které zažívají v prostředí Newarku situace pro našince těžko představitelné. Kromě obrovské negramotnosti žáků newarských veřejných škol je tento svět zatížen dlouhodobými dopady rasizmu a nerovnosti, které ještě prohlubují špatně zvolené federální politiky a ekonomické změny. Přímo před školami dochází pravidelně k boji gangů, které často ústí v násilnou smrt. V jedné scéně autorka popisuje, jak ani fotografie vchodu do školní budovy potřísněného krví zaslaná na radnici nemá bez přímé intervence politiků žádný dopad na zvýšení počtu policistů v okolí školy či na jiná preventivní opatření.

Ačkoli je kniha svědectvím o neúspěchu, resp. právě proto, může mít pro současné dění v českém vzdělávání význam. Na mnoha příkladech, v kontextu a s podrobnostmi dokládá, že ač téměř všichni, ať už stáli na kterékoliv straně, to mysleli dobře, dobrý výsledek se nedostavil. Podmínky jsou v USA jiné nežli v Česku, některé principy jsou ale všudypřítomné. Příliš uspěchaná, shora dolů řízená reforma bez dostatečné komunikace se všemi aktéry ve vzdělávání evidentně uspět nemůže. To nám ostatně dokládají i četné reformy, kterým se svých cílů dosáhnout podařilo.

Za jednoho z největších nepřátel změn jsou v knize označeny odbory, které jakožto zarytí obránci starého systému znemožňují systémové změny. Věkový automat v USA ze zákona určuje, že při snižování stavů musí ředitel školy propouštět služebně nejmladší učitele bez možnosti zohlednit jakékoliv jiné kritérium. Značná část Zuckerbergových peněz tak putuje na vyplácení nekvalitních učitelů, kteří sedí doma a berou peníze, aby je ve školách mohly nahradit učitelé lepší. Při čtení těchto bizarních scén si člověk říká, že efektivita často kritizovaných evropských měkkých fondů vlastně zas tak špatná není.

Hlavní političtí protagonisté v knize díky filantropům sice získají vysokou finanční sumu, ale na začátku vůbec netuší, jak ji mohou efektivně pro svůj cíl využít. Teprve za pochodu hledají odborníky, kteří by jim pomohli. Jako vhodný plán jim přijde proměnit co nejvíce veřejných škol na školy charterové, tedy provozované jako školy soukromé, kde odbory nemají svůj vliv.

Charterové školy jsou v USA vnímány jako školy, které mají lepší výsledky nežli školy veřejné. Jenže tyto statistiky ovlivňuje důležitá skutečnost, že do nich dochází méně problematických dětí. Například výběrová kritéria při přihlašování do škol u charterových škol zvýhodňují ty děti, které pocházejí z rodin, které o studium hodně stojí. Postupnou přeměnou škol na charterové by sice mohlo vznikat více kvalitnějších škol, ale zároveň zbývající veřejné, bez potřebných změn zůstávaly stále méně kvalitní.

Z reformy škol se stalo sledované politické téma, které k moci vyzdvihlo charismaticky působící politiky, kteří ale jako manažeři změn komplexního a složitého vzdělávacího systému zklamávají. Jejich představa, že charterové školy budou působit jako motivace pro ostatní veřejné školy, které se tím změní se ukazuje lichá. A jak se na mnoha stránkách knihy zdá, není to pouze kvůli kvalitě učitelů a pomocného personálu ve školách, ale především kvůli systému, který veřejným školám znemožňuje zásadnější změny a ani školní superintendentka (vrchní školní autorita) s tím není schopna nic udělat.

Za jeden z největších problémů lze označit povahu převratných změn, do kterých nejsou zapojeni ti, kteří v novém světa pak musí žít. Newark si najímá odborníky, mnozí ale nejsou napojeni na místní komunitu. Rozhodnutí školských rad složených ze zástupců místních obyvatel mají pouze doporučující charakter, rozhodnutí učiněná na vyšších místech nejsou lidem vhodnou formou zprostředkovávána a mnohdy ani komunikována.

Kniha přináší množství reálií, které jsou pro českého čtenáře bezesporu zajímavé, ale občas také obtížně pochopitelné. Až fascinující je nekritické respektování standardizovaných testů jako univerzálního způsobu měření výsledků vzdělávání žáků. Vše je poměřováno právě těmito výsledky a vše se točí na opatřeních, jak tyto výsledky zlepšit. To pak kontrastuje s příklady škol a nejoddanějších učitelů, kteří do podpory svých žáků dávají skutečně vše, od doučování, přes dovážení problémových dětí do školy vlastním automobilem až po podporu jejich rodičů v nelehkých podmínkách všudypřítomné chudoby. Jinými slovy vysoká míra individualizace při malformované snaze měřit všem dětem stejným metrem a podle stejných parametrů, bez ohledu na podmínky a prostředí, ve kterých vyrůstají.

Zuckenbergův manažerský přístup postavený na finančních pobídkách je jedním z hlavních směrů motivací pro učitele prosazovanou reformátory. Je to o to více zarážející, že na setkáních s učiteli se ti nejlepší vyjadřují tak, že daleko více preferují dobrého ředitele školy, který je podporuje a pomáhá jim, aby se stali lepšími pedagogy. Mají totiž předchozí zkušenosti s řediteli, kteří byli přinejlepším neschopní, přinejhorším své podřízení šikanovali. Na školách, kde je vstřícné vedení, se pak tito zkušení učitelé cítí jako v ráji. To je v knize podpořeno výzkumy, které dokládají, že neexistuje úměra mezi vysokým platem učitelů a výsledky studentů. Přesto snahy reformátorů a sponzorů reformy tímto směrem míří.

Pro našince z postsocialistické střední Evropy pak zní bizarně i výše mezd reformátorů, která v některých případech dosahuje astronomických výší 1000 dolarů na den práce odborníka. Náklady na reformní konzultanty se v Newarku vyšplhaly k 21 milionům dolarů. A i zde výše odměn nekoresponduje s výsledky. Podle autorky právě takto nastavené financování u mnohých reformátorů upřednostňuje osobní prospěch, zájmy na tom, aby se v takto nastaveném trendu pokračovalo bez ohledu na fakticky dosažené výsledky ve školách.

V době, kdy ministerstvo školství připravuje klíčový dokument Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030 se mi chce napsat, že by se tato kniha měla stát povinnou četbou všech zapojených úředníků a přizvaných odborníků. Ačkoli mám pocit, že současné přesvědčení o tom, co při reformách funguje a zároveň je podloženo výzkumy se daří sdílet, z minulosti víme, že stačí jeden sebestředný a dostatečně neschopný ministr, aby celou situaci změnil a kormidlo vzdělávací politiky otočil úplně jinam. Proto je budování sdíleného společného povědomí odborné veřejnosti velmi důležité.

Kniha je opatřena rejstříkem a rozsáhlým poznámkovým aparátem, který odkazuje na reálné dokumenty a články vysvětlující poznámky. Publikaci bych doporučil spíše čtenářům, kteří se reformními snahami zabývají a mají v této oblasti jistou zkušenost. Kvalifikovaným nadhledem mohou některé problematické body, na které investigativní novinářka nepoukazuje anebo je z nějakých důvodů opomíjí, sami vytušit a být tak k některým zjednodušením více kritičtí. Právě kvůli těmto vadám na kráse jsem podvědomě čtení knihy sám dlouho dobu odkládal (kniha vyšla v roce 2016), což zpětně hodnotím jako chybu. Čtenářům, kteří mají zájem o přímočařeji zprostředkovanou reformu vedoucí k úspěchu mohu doporučit například knihu Bena Levina Celoplošné zlepšení vzdělávacího systému.

RUSSAKOFFOVÁ, D. Výhra? Kdo (a co) ovládá americké školy. Brno: Host, 2016. 309 stran. 978-80-7491-791-2

Převzato z webu autora Ondřej.Neumajer.cz pod licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 4.0 Unported.

7 komentářů:

Silvie A. řekl(a)...

označení reformátor je minimálně v případě tohoto příběhu vnímáno problematicky a místy až hanlivě

Doporučuji převzít i pro české prostředí.

si člověk říká, že efektivita často kritizovaných evropských měkkých fondů vlastně zas tak špatná není

Aha. Nejsem člověk.

stačí jeden sebestředný a dostatečně neschopný ministr, aby celou situaci změnil a kormidlo vzdělávací politiky otočil úplně jinam

Tím spíš, že v české společnosti neexistuje shoda na tom, která situace je dobrá a která špatná a kam (zda?) by se školství mělo pohybovat.

mirek vaněk řekl(a)...

Zajímavý článek a zajímavá kniha.

Jak kdyby z šeského prostředí vypadla. Jen tam chybí školští experti. Ale z článku vyplývá, že problémy amerických škol jsou podobné našim. Je to logické, 30 let se snaží naši školští politici české školství přiblížit americkému, mnohdy nekriticky.
Že by ale pomohl při sestavování Strategie 30+ to si nemyslím. Tam hrají roli jiné(politické, podnikatelské a ideologické) zájmy než snaha opravdu zlepšit české školství.

Vladimír Stanzel řekl(a)...

"To je v knize podpořeno výzkumy, které dokládají, že neexistuje úměra mezi vysokým platem učitelů a výsledky studentů." - tohoto se jistě rádi chytí politici a podnikatelé ve vzdělávání - proč by pak vlastně měli platit učitelům víc? Škoda ale, že je jinak zajímavý článek místy odfláknutý stylizačně i pravopisně. Chudák "Zuckenberg"...

Jana Karvaiová řekl(a)...

Velmi děkuji za tento příspěvek.
Myslím, že celkový souhrn koresponduje s tím, co mnozí víme, protože je to otázkou hlavně intuice. Je dobře, že to někdo podpořil i souhrnem nezpochybnitelných faktů.
i já chápu a vím, že nejdůležitější je vnitřní motivace než plat. Ne, nebijte mě. Je to tak. Jen to NEPREDIKUJE řádné nezaplacení učitelů. ochota a nadšení a samozřejmě i opravdová profesionalita - to je důležité,což vidíme v hutí dobrovolnických lékařů, sester, duchovních a dalších lidí, věnujících se charitě a dobrovolničení. V tom je síla. jenže my jsme zaměstnanci a máme právo být řádně zaplaceni. Plus dodat nám dobré podmínky pro práci. Což se ukazuje např. dnes, kdy kdejaký trouba píše o učení na dálku aniž by tušil, jaké podmínky pro to jsou na jednotlivých školách. Například u nás ve škole ještě stále ne všichni máme služební PC sami pro sebe.
Již v rámci dnes již neexistujícího UPS jsme psali otevřeně o tom, že učitelů se nikdo na nic neptá. A když už, jsme jen záštitou ,alibi, ve skutečnosti se na naše názory nehledí. A to se děje stále dokola. je to tragické a bude, dokud se to nezmění.
Bohužel tomu nahrává i určitá roztříštěnost pedagogické veřejnosti, kdy se neumíme sjednotit, překonat žabomyší války o prdu a za ty nej myšlenky nebojujeme stejně.

Josef Soukal řekl(a)...

Vím, že jsem to tady už několikrát psal, ale opakuji: Návrh strategie je velmi nedostatečný a bude třeba ho ho dopracovat a také předělat, má-li mít nějaký pozitivní přínos. Velmi pochybuji o tom, že by to dokázal stávající tým a stávající vedení ministerstva.

krtek řekl(a)...

"Ačkoli mám pocit, že současné přesvědčení o tom, co při reformách funguje a zároveň je podloženo výzkumy se daří sdílet, z minulosti víme, že stačí jeden sebestředný a dostatečně neschopný ministr, aby celou situaci změnil a kormidlo vzdělávací politiky otočil úplně jinam. "
Kromě toho, že chybějící čárka znesnadňuje pochopení, mne zajímá: co při reformách funguje a je podloženo výzkumy? Já jsem nikde žádné výzkumy, kromě pár grafů typu, co se učitelům/rodičům/veřejnosti líbí/nelíbí, co zjistila/nezjistila inspekce, neviděl. Je nějaký opravdový výzkum ve školství? A co při reformách funguje?

Nowak řekl(a)...

Je škoda, že u nás nemáme investigativní novináře, kteří by rozebrali naši školskou reformu. Nemyslím tím pochopitelně pí Kvačkovou či p. Feřteka.
A nemyslím si, že vše zkazil jeden neschopný ministr školství (ani několik takových). To by bylo moc jednoduché - asi jako proč se nám nevydařil socialismus.

Okomentovat