9.2.20

Ondřej Koželuh: Báseň „O inkluzi“

(druhý pokus s literárními žánry hodím do poezie, přičemž můj jediný vzor je Jára Cimrman, podle čehož to také bude vypadat (viz dokonalý rým a akustická konstanta), nečekejte Shakespearovský sonet 😊)

Jak tak koukám na svou třídu, nechce se mi tomu věřit.
Co já že tu dělat budu? V přežití snad soutěžit?
Dvě procenta voličů chtěla by tu inkluzi,
„To je ale hloupý nápad!“ říká hrabě Sárközi.
Prý to někde funguje, slyšíme jenom legendy.
Kolik nám tu jen přibylo papírové agendy?
Ono by to možná šlo, mít tak dobré podmínky.
Na to ale český stát kašlal shora dycynky.
Tak tu stojím před tabulí, rozhlížím se kolem,
mě si asi někdo spletl s tuplovaným volem!
Třicet dětí v lavicích obsypaných asistenty,
když chci s někým někdy mluvit, musím mazat do fronty.
Kam jsme to jen rozum dali, co je tohle za fóry?
Diagnózy, výhody a poruchy a úlevy.
Tak Vám, paní Valachová, každý vřele děkuje,
madam jedna sluníčková, za tyhlety galeje.
Úšklebek mi na tváři, dýja dýja dá,
pomalu se rozšiřuje, dýja dýja dá,
vždyť to tady připomíná, dýja dýja dá,
píseň Mládka Ivana, dýja dýja dá.
Tak si se mnou zazpívejte, všichni, kdo též trpíte,
náladu si tak zlepšíte, před zítřejším repete:
ADHD, PlPP, LMO a SPC,
Polovina mojí třídy žere mi tu KFC.
OMJ šel do PPP pro papír na úlevy,
PAS má s kolektivem trvalejší problémy.
ADD furt čumí z okna, co já s tím jen udělám?
Kam se hrabe Chocholoušek, místy už to nezvládám!
Dyslexie, dysgrafie, dystopie, diskoška,
dyspraxie, dysbalance, dysfunkční neziskovka.
Deset deka, dvacet deka, morbidní obezita,
podle kroků na chodbě ministerská vizita.
Já rád játra, ty rád játra, bezlepková dieta!
Klika cvakla, dvéře letí, hloubková to kontrola.
„Tak nám, pane učiteli, ukažte, co umíte!“
A mně myslí hnedle chodí: „Vy tak něco umíte!“
Otáčím se ke své třídě: „Předveďte, co umíte!“
Jedno dítě inspektorům povídá: „Co čumíte?“
„To je ovšem zklamání, milý pane učiteli,
Vás budeme konfrontovat vašemu řediteli!“
To se mi to pěkně sype, systém říká: „Zničím tě!“
Já se ale jen tak nevzdám, rukou mávnu: „Prosimtě!“
Tak nám končí inkluzivní báseň vskutku veselá,
jediný dnes její úkol byl, aby pobavila.
Spěte sladce, kolegové, zítra máme kyselo,
to se nám to v tomhle státě všechno pěkně lalala.

Příští týden si napíšeme závěrečnou práci pěkně s APA citací 😊

Žádné komentáře:

Okomentovat