16.2.20

Marek Adler: Česká společnost je rozmanitá, kniha No future vyznívá spíše jako pohled do pražské bubliny

Mezi lidmi, kteří veřejně hovoří a píší o školství, patří Bob Kartous mezi nejviditelnější. Jeho názory jsou mnohdy kontroverzní, radikální, což způsobuje, že má mnoho podporovatelů i odpůrců.


Od knihy jsem očekával, že by mohla být souhrnem jeho myšlenek a zároveň by je mohla zasadit do uceleného systému. V tom jsem se bohužel zklamal, protože i z této knihy mám pocit, že jde o sbírku různých útržků, které mají mnohdy užší, jindy vzdálenější vztah k vzdělávání. I když pro někoho může jít o šanci, jak různá témata od minulého režimu, přes globální oteplování po robotizaci propojit s realitou současného vzdělávacího systému. Stejně tak se lze seznámit se všemi možnými termíny typu "generace snowflakes", "rozhodovací paralýza" a mnohými dalšími, kterých je plný TED. Některé oslí můstky by to ještě chtělo vyztužit. Při třídění by kniha jistě patřila spíš do sociologie než do pedagogiky.

Nemohu se zbavit dojmu, že do vyznění knihy velmi výrazně promlouvá omezená realita autorova života, osobní zkušenosti jsou mnohdy povyšovány na obecné principy. Česká společnost je rozmanitá, kniha vyznívá spíše jako pohled do pražské bubliny, tedy do velmi úzké skupiny (vyšší) střední třídy, která intenzivně uvažuje o svém životě a vzdělání svých dětí. Obávám se, že velké části čtenářů bude připadat kniha jako souhrn všeho, co v posledních několika letech četli, viděli a slyšeli ve svém okolí o školství (Taleb, Harari, Nováčková, Gray, Mitra, Matějček, ...). Druhá část pak vůbec nebude tušit, do jakého světa to vstoupila, respektive ještě spíše knihu vůbec neotevře.

Pokud mělo jít o obsáhlý podnět k otevření diskuse či mnoha diskusí, pak byl za mne záměr splněn jen částečně. Autor totiž podává své názory jako fakta, v knize se moc neptá, spíše subjektivně odpovídá, vykládá, nabízí svůj pohled. Výrazně mi tím připomíná sbírku blogů jiné výrazné osobnosti kritizující české veřejné školství, Ondřeje Šteffla. Také jeho kniha K čemu samé jedničky? u mne svým vyzněním "absolutní pravdu mám já, howgh" rozhodně nepodporuje chuť k diskusi.

Přestože autor má určitě v mnohém pravdu a nabízí pohled na školství a jeho problémy v širší perspektivě, obávám se, že forma nabízející výčet negativních pohledů na současnou (nejen) českou společnost může vést u mnoha lidí (především těch, kteří jsou přímo v systému) spíš k zatvrzení se ve svých pozicích. Na druhou stranu možná měla být kniha manifestem několika procent společnosti, která se s knihou plně identifikují, bude jim mluvit z duše a může jim dát pocit, že v tom nejsou sami. Jak ale pak její hlavní myšlenky šířit dál?

Osobně považuji za nejcennější část knihy jejích posledních třicet stránek, na kterých autor představuje profil člověka budoucnosti. A v náznacích i to, jak podpořit rozvoj jeho jednotlivých kompetencí. A tady bych řekl, že by stálo za to říct po "A" také "B". Tedy jak tyto kompetence efektivně rozdílet, jak posunout současný český vzdělávací systém tímto směrem. Co je pro to třeba udělat? Třeba se dočkáme v další knize s optimističtějším názvem, než je No future.

Převzato s laskavým svolením autora z cbdb.cz, titulek redakce.


3 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

pohled do pražské bubliny

Kdo dnes nepoužívá slova jako bublina, sebereflexe, autonomie a podobně, jako kdyby se vůbec nevyslovil. Kde mají hrobeček kompetence, taxonomie a rozklíčovávání?

Jiri Janecek řekl(a)...

To hodnocení je adekvátní, akorát moc nechápu, proč si dal autor tu zbytečnou práci s hledáním něčeho pozitivního. Navíc to vypadá, že si k pochvale vybral tu nejplácavější část.

Přijde mi, že spousta lidí vidí, že naše školství se v posledních třiceti letech nezlepšilo. A tak naslouchají Kartousovi a jiným falešným prorokům.

Nicka Pytlik řekl(a)...

naše školství se v posledních třiceti letech nezlepšilo

Kdyby do něj nevrtalo kdejaké pako, tak se zase tak moc nezhoršilo.

Okomentovat