17.2.20

Lukáš Bůžek: Zmatek kolem známek, aneb k čemu je žákům ve třídě GPS?

Ne, čtenáři, nebojte se, nechystám vás (a sebe) nudit vyprávěním o zavádění informačních technologií do tříd. Řeč bude skutečně o známkách. Ale na tu GPS nakonec také dojde.

Nedávno nám totiž skončilo pololetí a s ním přišlo i vysvědčení. Většinou na něm tradičně najdeme známky. Jindy, především v případě alternativních škol, si naopak přečteme slovní hodnocení. A právě sporem „známek“ a „slov“ začneme. Co je lepší? Podle jakých kritérií se máme rozhodnout?

Argumenty zastánců slovního hodnocení se zdají být oprávněné a podložené. Dobře je shrnuje Markéta Dvořáková v učebnici Pedagogika pro učitele (Markéta Dvořáková, Hodnocení ve vyučování, v: Alena Vališová, Hana Kasíková a kol., Pedagogika pro učitele, Grada 2007, str. 243-259). Orientace na známku je podle ní jednou z příčin ztráty původního smyslu vyučování – orientace na rozvoj poznání. Známkování ve výuce má mnoho negativních dopadů:

  • Odvádí žáka od podstaty učení,
  • Přirozenou vnitřní motivaci žáka nahrazuje vnější motivací,
  • Vede k vyhýbání se neúspěchu nejrůznějšími prostředky,
  • Zakládá předpoklady k vytváření negativních morálních vlastností,
  • Sociálně diferencuje třídu až k nežádoucím projevům v sociálních vztazích,
  • Vede až ke zdravotním potížím dětí.

Slovní hodnocení naproti tomu podle Dvořákové dokáže vyjádřit jedinečnost každého žáka, ocenit výsledky vyučování ve vztahu k jeho individuálním schopnostem a učebním podmínkám. Znamená konkrétní popisné hodnocení na základě obsahu vyučování, kterým se vyjádří splnění daných cílů.

Jestliže mají známky prokazatelný negativní vliv na žáky, proč není slovní hodnocení, které se ve všech ohledech jeví jako lepší, využíváno častěji? Proč se mu učitelé, rodiče a často i žáci brání? Jsme my, učitelé, kteří přes znalost těchto faktů dál známkujeme, nelidové a neprofesionálové, kteří nerespektují individualitu žáků a kterým nezáleží na jejich blahu a učebním pokroku?

Abychom na tuto otázku mohli odpovědět, podívejme se na konkrétní příklad slovního hodnocení. Podle Dvořákové by slovní forma hodnocení na vysvědčení mohla vypadat například takto:

Jana se zapojila do školní práce, Jano, pracujeme spolu již půl roku, ... v diktátech se dopouští drobných chyb z nepozornosti, věřím ti, Jano, když se budeš na práci soustředit, podaří se ti napsat diktát i zcela bez chyby.
Uvádí i jiné příklady:

...v českém jazyce jsi zvládl čtení slabik i jednotlivých slov, zejména v poslední době jsi udělal pokrok...
...pamětní příklady zvládáš s menšími nepřesnostmi, lehčí slovní úlohy také vyřešíš, ale zaměříme se proto na něj v dalších cvičeních, brzy i toto zvládneš bez chyb...
... zbytečné pravopisné chyby odstraníš, když nebudeš pracovat tak rychle, zato pečlivěji. Uvidíš, že se zlepší i tvoje písmo...

Čtenář se jistě dovtípí, jaká je první nesnáz, se kterou se běžný učitel pracující ve státní škole, a to i ten, který uzná výhody slovního hodnocení, setká. Běžně musí takový učitel v pololetí ohodnotit kolem 100-150 žáků. Předpokládejme, že vypracováním hodnocení pro každého žáka (a zdůrazňuji, že podle autorů toto hodnocení musí být individuální, tj. pro každého jiné), stráví 10 minut. Není problém si spočítat celkový čas takto strávený. To je také důvod, proč si slovní hodnocení mohou dovolit spíše alternativní školy, kde je poměr počtů žáků na učitele o řád nižší.

Nicméně i takovouto technickou nesnáz by nadšený učitel jistě rád překonal, pokud by efekt jeho práce stál za to. Stojí za to?

Podíváme-li se na naše ukázky, vidíme, že mnohé negativní dopady, které byly trnem v oku kritikům známkování, jsou slovním hodnocením skutečně odstraněny. Těžko si můžeme představit, že by učitel na jeho základě sestavoval žebříček třídy a vzájemně žáky porovnával, nebo že by se „hrdá“ maminka kamarádkám v cukrárně místo samými jedničkami nadšeně chlubila, že se její Janička „dopouští drobných chyb z nepřesnosti“. Jana samotná se nebude jevit ani lepší, ani horší než ostatní spolužáci, a určitě si za takovéto vysvědčení v té samé cukrárně nepořídí zmrzlinu (což by mohla, kdyby měla samé jedničky).

Vciťme se ale především do kůže Jany. Předpokládejme, že se jedná o „naše“ dítě – tedy o hrdého, samostatného a vnitřně motivovaného žáka. Co asi proběhne takovému dítěti hlavou při přečtení tohoto textu? Sám si představuji zhruba toto: „Drahá paní učitelko, co dělám dobře a co špatně, to vím sama, to tady nemusíš dlouze rozpitvávat a plýtvat papírem. To, že to spolu budeme probírat, je sice dobře, ale konec konců je to tvoje práce. A vůbec, kdo si myslíš, že jsi, když mě tady povzbuzuješ jak závodního koně na stadionu? Já mám svůj vlastní motor a přesně vím, co je pro mě nejlepší.“

Přeloženo do „dospělého“ jazyka: vědomí toho, co žák dělá dobře a co špatně, je otázka autoevaluace, kterou se zde nezabýváme. Způsob nápravy, který má být podle definice naznačen ve slovním hodnocení, by tam klidně ani být nemusel: říci žákovi, aby pracoval pečlivěji, je zhruba to samé, jako říci neúspěšnému komikovi, aby byl vtipnější. A nakonec vnější motivace v podobě „jedničkového cukru“ je zde nahrazena stejně tak vnější motivací „učitele - fanouška u silnice“. Jana by jistě výše napsané myšlenky neřekla nahlas, protože je dobře vychovaná. Nicméně by si podle mého názoru toto vysvědčení ani žádné jiné podobné již víckrát nepřečetla.

Zdá se tedy, že jsme v patové situaci. Na jedné straně jsou zde známky se spoustou objektivně uznaných negativních efektů, a na straně druhé slovní hodnocení, které je technicky prakticky nerealizovatelné a jehož hodnota je z hlediska učení žáka více než pochybná.

Existuje cesta ven?

V této souvislosti mě napadá anekdota o manželském páru, který se vášnivě přel o to, jaké si koupí auto – jestli velké rodinné nebo malého sporťáka, aby se nakonec shodli na tom, že to bude - to červené. V celé naší debatě se totiž zabýváme „barvou“, jakou má naše hodnocení mít: jestli má být ústní nebo písemné, jestli má být slovní nebo jestli to mají být známky, body, procenta, čísla či písmena, jestli to mají být usměváčci či mračouni, kolečka nebo hvězdičky, která mají být zelená, červená či snad růžová, atd.

Ne, že by na barvě nezáleželo (já mám také červené auto). Zapomínáme se však ptát – právě jako náš manželský pár – k čemu přesně má hodnocení sloužit, tedy jakou má mít funkci. Dokud si tuto otázku nezodpovíme, nemá smysl si klást žádné další.

A zde se dostáváme k výše slibovanému GPS. Výuka se totiž v mnoha ohledech podobá navigaci, a učitel navigátorovi. Spustíme-li navigaci na mobilním telefonu, první, co musíme zadat, je cíl. Stejně tak je tomu s učením – aby mělo učení vůbec smysl, musíme vědět, kam směřujeme. Typ hodnocení, jehož funkcí je nám dát informaci, zdali a do jaké míry jsme dosáhli cíle, se nazývá „sumativní hodnocení“.

Další, co navigace musí zjistit, aby nás do tohoto cíle dovedla, je naše poloha a následně nám musí ukázat směr, kterým se máme vydat. Hodnocení, jehož účelem je určit „naši polohu“, tedy stav našich znalostí, a směrovat nás k cíli, se nazývá formativní hodnocení.

Sumativní hodnocení bývá anglicky označováno jako „assessment of learning“, neboli „hodnocení (koho, čeho) učení“. Pro formativní hodnocení bývá používán ekvivalent „assessment for learning“, „hodnocení pro učení“. Formativním hodnocením proto nazýváme takovou zpětnou vazbu učitele, která umožní a podpoří další učení žáka.

Pojďme se na tyto dva typy hodnocení podívat zblízka a posoudit, jakou „barvu“ mohou mít, tedy jaké formy mohou nabýt.

Sumativní (cílové) hodnocení má za úkol ukázat žákovi, jestli dosáhl cíle. Je zcela lhostejné, jestli za tímto účelem použijeme kolečka, čtverečky, slova, nebo třeba známky. Daleko podstatnější je to, aby každý z těchto symbolů měl jednoznačný pozitivní obsah, který je s tímto cílem konkrétně svázán. Pro příklad není třeba chodit daleko – zůstanu ve svém oboru jazykového vzdělávání. Většina z nás bude znát jazykové úrovně definované Společným evropským referenčním rámcem pro jazyky, které jsou A1 – C2. Žák, který dosáhl kterékoliv z těchto úrovní přesně ví, co umí, a to ve všech aspektech zvládnutí jazyka (například v rámci úrovně B1 je přesně definováno, jaká kritéria musí splňovat neformální email hodnocený stupněm 3, atd.). Jestliže je podmínka pozitivního obsahu známky splněna, klidně se na ni žák může orientovat a ani trochu jej to neodvede od smyslu učení – žák přesně ví, co musí umět, aby dané známky dosáhl.

Přesná představa o tom, jaké jsou cíle učení, je pro žáky zásadní. Každý žák, aby se učil samostatně a aby vůbec mohl být vnitřně motivován, musí být seznámen se standardy, jejichž dosažení se od něj očekává. Tento fakt je osvobozující pro všechny strany: žák si může sám vybrat priority a cíle, kterých chce dosáhnout: možná chce dospět do úrovně 1 (nebo čtyř usměváčků nebo něčeho jiného) v algebře, ale již tolik nestojí o podobnou úroveň v zeměpise v oblasti znalostí hospodářství rozvojových zemí. Toto rozhodnutí je totiž pouze a jenom na žákovi, učiteli nepřísluší (stát a učitel by měli definovat pouze minimální očekávané výstupy).

Důležitější než sumativní hodnocení z hlediska učení žáka je však hodnocení formativní. Právě tento typ zpětné vazby dává žákovi informaci o tom, co umí a směruje ho k dalšímu učení. Právě zde se nachází centrální role učitele-navigátora.

Podle zakladatele konceptu formativního hodnocení Dylana Wiliama musí formativní zpětná vazba vykazovat především tyto znaky:

  • Musí obsahovat recept pro budoucí činnost. Žák použije tuto informaci tak, aby zlepšil svůj výkon.
  • Musí stimulovat myšlení a nesmí vyvolávat emoční reakce jakéhokoliv typu. Pochvala je jistě nedílnou součástí učebního procesu, musí však podle Wiliama být vzácná, nepředvídaná, konkrétní a hlavně upřímná.
  • A nakonec to nejdůležitější: zpětná vazba je formativní jedině tehdy, pokud žák dostane v rámci výuky prostor, aby na vylepšení svého výkonu pracoval. Co se děje mimo hodinu, můžeme ovlivnit pouze velmi omezeně a už vůbec nemáme kontrolu nad kvalitou žákovy práce.

Zatímco u sumativního hodnocení jsme připouštěli známky nebo stupně, ve formativním hodnocení tento způsob použít nelze. Výzkumy totiž jednoznačně ukazují, že známka zastavuje učení. (viz Dylan Wiliam, Embedded Formative Assessment, Solution Tree, 2018, str. 146) To však neznamená, že musíme nutně použít slovní hodnocení – existuje velká škála dalších možností, které naplňují výše zmíněná kritéria.

Posuďme výše uvedený příklad slovního hodnocení z učebnice Pedagogika pro učitele ve světle našich úvah. Vidíme, že se jedná o sumativní, to jest cílové, hodnocení. Takovéto hodnocení Janu, přes všechnu snahu, neposune vpřed. Sumativní hodnocení je totiž sumativní hodnocení – jeho funkce je jiná než směrování a posouvání. Jana klidně mohla na vysvědčení dostat známky, efekt by byl stejný. Vysvědčení si odnese domů, zahodí aktovku, užije si prázdnin a bude mít úplně jiné starosti.

Je ale možné, že její učitel je učitel-navigátor. V tom případě Jana přesně ví, co se za symboly na vysvědčení – ať už jsou to slova, známky, nebo hvězdičky – skrývá a jakou cestu v musela podniknout, aby svých cílů dosáhla. To podstatné (z hlediska učení) se totiž nestane na prázdninách, ale již se událo ve škole. Její učitel ji seznámil s cíli. Jana se rozhodla, jaké úrovně v tom kterém předmětu a té které dovednosti chce dosáhnout, a on jí jako správný navigátor neustále dával formativní zpětnou vazbu o tom, co právě umí a co má dělat pro to, aby cílů dosáhla. A co je nejdůležitější - společně na tom v rámci výuky pracovali.

Milí rodiče, pokud chcete u svých dětí vidět skvělé výkony a markantní posuny, hledejte pro ně učitele-navigátora. Hledejte takového učitele, který ukazuje žákům, jaké jsou jejich společné cíle, seznamuje je s kritérii, která jsou na ně kladena, umožňuje jim rozpoznat a posoudit kvalitní práci a rozlišit ji od průměrné, a který především své žáky správnými prostředky k těmto cílům dovede. Pochopte, že v každé z těchto situací bude váš učitel-navigátor používat jiný typ hodnocení. A zapomeňte prosím na bezduchý spor „slov“ a „známek“.

10 komentářů:

E.Kocourek řekl(a)...

Týý vole, to jsou teda rady! Hledejte učitele, který blablabla! ////

Pro ty rodiče, kteří míní žít (a děti posílat do škol) na Zemi, a nikoli na Marsu, mám jinou radu: nehledejte učitele, ale hledejte školu. Protože jakmile se jednou rozhodnete pro konkrétní školu, na hledání učitele můžete zapomenout. Škola vám (a vašemu potomkovi) přidělí toho, kterého má. ////

Pokud budete trvat na formativním hodnocení, nejspíš ho i dostanete. Učitelé budou pod tlakem ze strany ředitele, aby ta módní formativní hodnocení poskytovali, ať už si o nich (ti učitelé) myslí cokoli. Je to módní a cpe to ČŠI, a na to ředitelé slyší. ////

Pokud, rodičové, ale chcete opravdu dosáhnout onoho účinku, který si od formativního hodnocení slibujete, jděte na to JINAK. Netlačte na pilu a nenuťte učitele do věcí, které je vytáčejí. Dejte učiteli vaši e-mailovou adresu a chovejte se tak, aby získal přesvědčení, že s jeho informacemi opravdu pracujete. Pokládejte učiteli rozumné otázky. Nepřipomínejte učiteli nesmysly, které ho iritují. ////

Něco exotičtějšího: spojte se, páni rodičové, s ostatními rodiči ve třídě, a vypracujte a řediteli školy předejte společné stanovisko rodičů, že nestojíte o dodržování zásad GDPR ve zveřejňování studijních výsledků. Žáci samozřejmě vědí, jak si který žák tom kterém předmětu stojí - možná tyto informace budou užitečné i pro vás. Že premiant třídy Frantík vyřeší většinu úkolů do týdne a za jedna, zatímco polovině ostatních to trvá dva týdny. A vašemu Pepíkovi to trvá týdny tři. Třeba usoudíte, že by bylo dobře se Pepíka občas zeptat, zda už má hotovo. A pokud nemá, proč na úkolu nepracuje právě teď. ////

Jana Karvaiová řekl(a)...

Soouhlasím s článkem. Málo kdo ví,co je formativní hodnocení. Poradny ho vyžadují co nejvíce,ale zároveň vlastně samy neví, co to je. Formativní hodnocení je fajn. Je to o pevném nastavení pravidel, zbytečném nechválení, odpovědnosti za práci a nastavení směřování k cíli. Takže to není jen o tom ,že hodnotíme jen posun k lepšímu, jak si to někteří představují.

Pavel PEŠAT řekl(a)...

Určitě by bylo lepší, kdyby učitelé psali slovní hodnocení místo sepisování jiných, často nesmyslných lejster. Ovšem autor by si měl současně uvědomit několik dalších skutečností. Sepisování slovního hodnocení je časově náročnější a postrádám v jeho příspěvku návrhy, kde by se mělo ušetřit. Dále, pokud jsem měl příležitost číst vzorky komunikace učitelů s rodiči, je to někdy z jazykového, stylistického i věcného hlediska průser na obou stranách a v mnoha případech by to určitě nevedlo ke zvýšení vážnosti ucitelskeho stavu.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Lékař si za slovo "Schopen" naúčtuje přinejmenším stokorunu.
A to je zdejší zdravotnictví také bezplatné.

mirek vaněk řekl(a)...

Hezký článek. který vystihuje a vysvětluje problém. Ale klouže po povrchu. Fotmativní hodnocení je hezké v 15 člené třídě a už méně ve 30 člené třídě. Zrovna tak 150 žáků má moýná učitel předmětů s vyšší dotací hodin a malými třídami. 21h úvazku cca po 2h týdně(některé výchovy a předměty na SŠ mají i 1h) je to asi 10 tříd při slušné zaplněnosti cca 250 - 300 žáků. Tam rád uvidím, kdo zvládne každému psát slovní hodnocení na tělo. A hlavně kdo to bude číst, když bude mít na vysvědčení cca 12 odstavců - za každý předmět jeden. To nezvládne přečíst mnohý učeň a ani jeho rodiče.

Realita je trochu rozmanitější a jiná než se mnozí domnívají.

Lenka Pokorná řekl(a)...

Slovní hodnocení bych zavedla na prvním stupni, kde hodnocení známkami v situaci, kdy všichni až do třetí třídy na většině škol stejně dosávají jedničky, až na budoucí propadlíky, kteří dostávají nekompromisně dvojky, ztratilo smysl. Tam se totiž známky postupně proměnily z činitele hodnotícího na motivačního. Tam se bohužel v průběhu posledních 15 let udál ten největší průšvih. A pravdou je, že když pak najednou dítě na druhém stupni na ty jedničky nemá, hledá motivaci ve dvojce či trojce už velmi těžce. Na druhý stupeň a střední školy bych ale slovní hodnocení netahala, protože číst ve výše zmíněných 12 odstavcích v podstatě pořád to samé dokola to by umořilo i vola. Na druhé stupni známkují už i v tom tolik opěvovaném Finsku.

Mirka S. řekl(a)...

Hlavně má autor pravdu v tom, že pokud s žákem pracuji průběžně a průběžně mu vysvětluji, co udělal špatně, nemám žádný důvod sepisovat romány na vysvědčení.
A další věc: pokud tato vysvědčení dostaneme na SŠ, je tam jasně vidět, že učitel má pár frází, často docela stupidních, které prostě našudlí všem. Možná v různém pořadí nebo tu a tam obmění větu, ale ve své podstatě stejných. Vypovídací hodnota nula. Nevím, jestli je mé dítě pomalejší, netuším, co ho baví nebo co mu doopravdy jde, protože tytéž věty mají všichni kolem. A jen na okraj: u známky je vždy definováno, za jakou úroveň znalostí a vyjadřování je. Nemůžu k ní dodat žádné "ale". Pokud ji udělím, musím si ji i obhájit a nemohu za ní dodat nějaký konejšivý blábol, o kterém předem vím, že je zcela k ničemu...

Ivo Mádr řekl(a)...

Souhlasím s Mirkem Vaňkem - 93 žáků na matematiku, 55 žáků dějepis a 15 žáků ICT. To je kniha o 150 stránkách za pololetí a každá strana jiná, šitá na míru. Za rok má tato kniha 300 stránek a za 4 roky 1200 stránek. Vždyť takové množství stránek nevytvoří ani ti nejlepší světoví autoři románů. Připočteme k tomu běžnou inkluzi po česku + obyčejnou školskou byrokracii, dohledy, suply za nemocné kantory, ....Je obyčejný český učitel nadčlověkem? Paní Karvaiová, dáte to? To nemůže fyzicky ani psychicky vydržet kantor po dobu 40 let. To už nebude učitel "vyhořelý", ale učitel mrtvý, v lepším případě invalidní.

Knut Klapka řekl(a)...

Přesně tak, pánové. Pokud za sebe sečtu žáky a předměty, činilo by to plus minus 180 hodnocení každé pololetí. Samozřejmě na základě 180 průběžných a individuálních prací s žáky, jak jinak. Brnkačka.
Ovšem zase, pane Mádre, mrtvý učitel - dobrý učitel. Zejména jedná-li se o fosilního frontálníka, který ne a ne pochopit trapnou skutečnost, že celý život učil špatně a žákům soustavně škodil, a tudíž by měl podle zdravých a pokrokových pedagogických sil už dávno hnít na pracovním úřadě.

Zuzka Růžičková řekl(a)...

Pan Lukáš umí docela hezky a čtivě psát. A tady moje pochvala končí.
1. Jak už je v textu psáno, slovní hodnocení na velké škole se 30 dětmi ve třídě, kde má učitel např.150 žáků ( jako třeba já), je na hození si mašle.
2. Aby si dítě samo vybralo, do jaké úrovně dojde, je možné v cizím jazyku. V matematice nabalujeme, jedeme po spirále nahoru. Vybecháš kus ( rozhodneš se vykašlat na zlomky) a jsi v průšvihů na dalších pět let.
3.Pochvala musí být vzácná - prý dle zakladatele form.uč. Dylana Wiliama. Kdo to je, že určuje, kolikrát má učitel pochválit dítě za dobré výsledky? Miluju chválení žáků i svých dětí a oni jsou za něj vděční. Chválíme málo!
4.A že známka zastavuje učení?? Co to je za výzkum. Tady spíš chybí kritické myšlení. Pokud je autor učitel, přece na spoustě svých žáků musí vidět, že to vůbec není pravda.Alespoň ne obecná..
5.Hledani ucitele- navigátora je z říše snů. To si může dovolit jen ten, kdo je těžce za vodou a svému dítku může dopřát individuální výuku jedním soukromým učitelem. A to bude pěkně drahé. Všichni ostatní hledají dobré školy, které mají výsledky a nechají metody na samotných kantorech.

Okomentovat