25.2.20

Lucie Kocurová: Špatné chování je volání o pomoc

Neposlouchají, odmlouvají, mluví sprostě, křičí, vybuchují. Děti s náročným chováním jsou postrachem mnoha českých učitelů. Jeden takový žák dokáže rozložit hodinu a narušit celkovou atmosféru ve třídě. Mnozí pedagogové už také zjistili, že nadávky, výhrůžky ani tresty nefungují. Jak si s tím ale poradit? Norská psycholožka Kaja Johannessenová, která nedávno přijela do Prahy na pozvání ČOSIV (České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání), se specializuje právě na práci s dětmi a mladistvými potýkajícími se se závažnými problémy s chováním.

Z rozhovoru v deníku Lidové noviny vybíráme:

LN Existují podle vás „zlobivé děti“?

Určitě existují děti, které se ve škole neprojevují žádoucím způsobem. Neposlouchají dospělé; pokud je něco rozruší, tak kopou, plivou, křičí nadávky, anebo se naopak odpojují, s nikým nemluví a ztrácejí kontakt se světem kolem sebe. Já ale věřím, že to není tím, že by ty děti byly nějaké „zlobivé“nebo „vadné“. Chovají se špatně, protože se jinak chovat neumějí. Chování je funkčním projevem emocí. Takže pokud dítě například ve škole neposlouchá instrukce, nepracuje, vyrušuje ostatní, zkusme to brát nikoliv jako projev jeho špatné povahy a naschvál vůči učiteli, ale jako volání o pomoc.(...)

LN Jak se s tím učitel může vypořádat?

Vím, že to s těmito dětmi není snadné. Ale dospělí jsou dospělí a měli by se umět ovládnout lépe než dítě. Měli bychom se naučit způsoby, jak s těmito dětmi zacházet a jak jim pomoci.

Samozřejmě to není jednoduché, protože když se v emocích rozpustí dítě, vyvolá to silné pocity i v nás dospělých. I nás zaplaví kortizol a chce se nám utéct nebo útočit. Neexistuje žádná jednoduchá cesta, jak se s tím vypořádat, a doporučit se dá hlavně toto: zkuste u dítěte rozpoznat náznaky toho, že se blíží „záchvat“, a zastavte ho dřív, než se rozjede. Čím dřív zasáhneme, tím víc nástrojů máme k dispozici. Když vidíme, že dítě začíná být neklidné, začíná trochu zlobit, máme jako dospělí šanci s ním pracovat. Jakmile se rozjede a my nastoupíme se zákazy a tresty, celá situace eskaluje a my už pak nemáme mnoho možností. Afektivní oblouk, když se rozjede, už se prakticky nedá zastavit.

LN Učitelé si v poslední době často stěžují, že dětí s nejrůznějšími poruchami chování přibývá. Čím by to podle vás mohlo být?

Pokud přibývá kázeňských problémů u dětí, pak bych skoro řekla, že tedy v systému přibylo něčeho, co je způsobuje. Z toho, co zatím víme o mozku, vyplývá, že existují okolnosti, s nimiž je pro děti těžké se vypořádat. V Norsku i v ČR jdou děti do školy v šesti letech. Je ale otázkou, jak ty školy vypadají. Rozšířená představa je, že dítě, aby se učilo, musí v klidu sedět u stolu a poslouchat. Tohle ale vyhovuje jen menšině dětí, většina šestiletých potřebuje hodně pohybu. Je dokázáno, že tam, kde se po dětech vyžaduje víc sezení, bývá také víc kázeňských problémů než v systému, kde se můžou hodně hýbat, běhat, trávit přestávky aktivně.(...)

LN Jaké možnosti mají učitelé v Norsku, když ve třídě pracují s obtížně zvladatelným dítětem?

Mají k dispozici pedagogické a psychologické služby. Pokud má nějaké dítě ve třídě problém, je možné si je zavolat. Oni přijedou, nějakou dobu to dítě pozorují a pak navrhnou intervence. Poradí učiteli, jak se v některých situacích zachovat, na co si dát pozor, jaký přístup zvolit. Některému dítěti by třeba prospěl asistent – a toto je způsob, jak ho může získat. Pokud máme v běžné třídě o 25 dětech jedno až dvě děti, které podle názoru pedagogicko-psychologické služby mohou mít prospěch z asistenta, pak ta třída získá člověka na plný úvazek.

14 komentářů:

E.Kocourek řekl(a)...

dětí s nejrůznějšími poruchami chování přibývá. Čím by to podle vás mohlo být?

Pokud totálně zblblá společnost ZAKÁŽE sama sobě používat ty nejúčinnější prostředky (rákoska), neměla by se pak divit následkům. ////

tresty nefungují

Lež jak věž. Skutečné tresty nikdo nesmí použít. Zde se za trest vydává "ty ty ty, ještě stokrát to uděláš a budeme se na tebe možná zlobit!" ////

my už pak nemáme mnoho možností

Jo. Nemáme. Protože nějací blbečkové a/nebo škůdci je zakázali používat. ////

Pro českou společnost: komu není rady, tomu není pomoci. ////

Eva Adamová řekl(a)...

Důležité je přečíst si následující otázku a odpověď na ni. A poté si to srovnat s tím, jak to funguje u nás.

"LN Jaké možnosti mají učitelé v Norsku, když ve třídě pracují s obtížně zvladatelným dítětem?

Mají k dispozici pedagogické a psychologické služby. Pokud má nějaké dítě ve třídě problém, je možné si je zavolat. Oni přijedou, nějakou dobu to dítě pozorují a pak navrhnou intervence. Poradí učiteli, jak se v některých situacích zachovat, na co si dát pozor, jaký přístup zvolit. Některému dítěti by třeba prospěl asistent – a toto je způsob, jak ho může získat. Pokud máme v běžné třídě o 25 dětech jedno až dvě děti, které podle názoru pedagogicko-psychologické služby mohou mít prospěch z asistenta, pak ta třída získá člověka na plný úvazek."

Jana Karvaiová řekl(a)...

To my totiž víme. Ale co s tím? Psycholog ve škole není. na klinika se čekají ti měsíce. Potom možná terapie nejméně půl roku. A mezi tím dítě ve škole, které,i když jste chápaví, tak dělá vylomeniny dál Nemůže se od toho oprostit. A já nemůžu třídě nahlas vysvětlit: víte, on je dítě ulice, byl v gangu a to,co tady předvádí, je vlastně ještě v pohodě.

Nicka Pytlik řekl(a)...

nepracuje, vyrušuje ostatní, zkusme to brát... jako volání o pomoc

A ví se něco o příčinách toho volání? Děje se těm nevadným dětem nějaké příkoří?
Pytlici si vzpomínají, že když je v dětství napadlo volat ve škole o pomoc třeba v zeměpise, tak jim vyučující, shodou okolností ředitel školy, skoro utrhl ucho.

pokud je něco rozruší, tak kopou, plivou, křičí nadávky

Prevencí tedy je takové děti ničím nerozrušit a ve všem jim vycházet vstříc, tak jak na to byly dposud zvyklé z domova. Ať to stojí, co to stojí. Klidně i na úkor jiných dětí, které takové vzorce chování nemají.
A jak k tomu ty nevolající děti přijdou? No, jejich problém. Nakonec mohou být rády, že je za tu jejich necitlivou náturu nikdo nevede k odpovědnosti.

Chovají se špatně, protože se jinak chovat neumějí.

A což je tedy tomu dobrému chování prostě naučit...
Dost ohavný pokus od troublých pytliků. Vždyť by to bylo proti přirozenosti už tak dost strádajících dítek.

dětí s nejrůznějšími poruchami chování přibývá. Čím by to podle vás mohlo být?
Rozšířená představa je, že dítě, aby se učilo, musí v klidu sedět u stolu a poslouchat.


A příčina je na světě!
Pytlici dovozují, že v mateřské škole jsou tedy děti vesměs v pořádku.
A úplně se zdráhají domyslet, jak musí vypadat jejich psychika, když dětství proseděli ve škole s rukama za zády. Při tělocviku prostná a kotouly na povel.

Jiří Klabal řekl(a)...

Přiznáme dětem, které takto nevhodně "volají o pomoc", i právo likvidovat všechno ve svém okolí? Budeme tolerovat, že se údajně "jinak chovat neumějí"?

No, oni by se to velmi rychle naučili, kdyby nežili v tomhle změkčilém systému a kdybychom mohli využít všechny výchovné prostředky.

Kdo chce psa bít, zakázal si použít hůl.

Jiří Klabal řekl(a)...

Vzpomínám si, jak kdysi v Dětském domově jedno "dítě" v noci znásilnilo jiné "dítě" stejného pohlaví. Psychologové a terapeuti se mohli přetrhnout, kdo dřív nabídne agresorovi PODPORU a POMOC, zatímco oběti si nikdo ani nevšiml.

Značné mi to připomíná principy současných vzdělávacích proudů...

Nicka Pytlik řekl(a)...

Pytlici nepřejí žádnému z těch, kteří ustavičně a vehementně omlouvají chování agresorů, aby se obětí stal také někdo z jejich blízkých...

Jiří Klabal řekl(a)...

Já ovšem znám desítky náctiletých agresorů, jimž byla místo řádné výchovy po celé jejich dospívání nabízena PODPORA a s nimiž by se žádná psycholožka nebo snad terapeutka skutečně nechtěla setkat po setmění v parku... Pak by možná přehodnotily svůj ochranitelský postoj.

Zuzka Růžičková řekl(a)...

Ano, je možné,že dítě svým zlobenim volá o pomoc.Ale mně se nechce čas trávit jeho zachraňováním. Já mám vymezený čas na to, naučit těch zbylých nevolajicich klidnych 30 dětí přemýšlet, spočítat rovnice nebo povrch krychle. Na to ať jsou v systému jiní borci záchranáři. Já jsem matikář.

Unknown řekl(a)...

No ještě chvilku mohla mudrovat, a snad by i přišla na to, že když "dítě volá o pomoc", je nejlepší svěřit je speciálním pedagogům. A to nejlépe ve speciální škole. Bude to tak nejlepší pro všechny..

Jana Karvaiová řekl(a)...

Když si čtu zahraniční zkušenosti a hlavně možnosti, připadám si jako člověk vytažený z hladomorny, kterému dali čuchnout k plnému talíři a pak mu ho dali za sklo s tím, že se může jen dívat.

Jiri Janecek řekl(a)...

"Špatné chování je volání o pomoc."

Škoda, že těmito knížecími radami se neřídí pan Komárek při moderování diskuzí na České škole...

Unknown řekl(a)...

Všechno je super, ale v Norsku nějak rychle pozapomněli na takové malé Breiviky.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Nezapomněli.
Počítají pro ně s pěknými ubytovnavmi, až se plně rozvine jejich potenciál.

Okomentovat