5.2.20

Jiří Klabal: Jak vychovat vítěze bez toho, že by existovali poražení?

Povedou snahy o přeměnu českého školství k úspěchu, nebo k průměrnosti? Jsou výsledky a známky pro dnešní děti traumatizující? Je společnost, která vědomě brzdí své elity, zdravá? Zamyšlení nad současnými výchovnými trendy...

„Z trenéra nesmí nikdy vyzařovat větší touha po vítězství než z hráče. Takové dítě nemá perspektivu být úspěšné,“ řekl mi v rozhovoru o současných výchovných trendech dlouholetý licencovaný trenér mládeže. Jelikož sám také občas objíždím mládežnické turnaje, uvědomil jsem si, že má absolutní pravdu. Analogicky se však to stejné dá říct i o vztahu učitel-žák v českých školách, kde je často jediným, komu záleží na výsledku, právě pedagog.

Ze značné části českých dětí dnes skutečně nevyzařuje přirozená touha po úspěchu, jako tomu bylo před lety, kdy jsme ještě sklízeli sportovní či edukační úspěchy. Hokejoví junioři mají teď čerstvě za sebou patnáctý neúspěšný pokus přivézt z mistrovství světa do 20 let medaili. Jejich fotbalové protějšky se na loňský závěrečný turnaj mistrovství Evropy jedenadvacítek vůbec nekvalifikovaly. A čeští žáci v mezinárodních srovnávacích testech dlouhodobě stagnují.

Žijeme totiž v podivné době. Najednou jsme se rozhodli, že budeme děti chránit před porážkou ne tím, že je naučíme vyhrávat, tvrději a lépe pracovat, poctivěji se učit, ale tak, že v mládežnických kategoriích odstraníme výsledky. Z alternativního školství se ozývají hlasy, že bychom měli ve školách zrušit známky, protože soutěžení je pro děti traumatizující. Jak ale vychováte vítěze bez toho, že by existovali poražení? Tak jako nám výsledky dávají zpětnou vazbu, kde mají sportovci rezervy, tak ukazují známky rodičům, jak jsou na tom jejich děti s vědomostmi, které od nich škola přirozeně očekává. Třebaže to nemusí být vždy zrovna příjemná zjištění. Místo abychom vyčnívající lídry sportovních kolektivů a školních tříd dávali na odiv jako osobnosti hodné následování, snažíme se je stáhnout zpět do průměru.

Veřejným prostorem rezonuje debata o zrušení víceletých gymnázií. Údajně segregují společnost, protože je navštěvují výhradně děti pocházející z rodin s vyšším socioekonomickým statusem. Žáci gymnázií prý navíc nejsou ani chytří, ale pouze zaměření na výkon. Ale copak je na tom něco špatně? Po nás dospělých snad zaměstnavatelé nepožadují zejména výkon? Je snad v českém státním školství nějaké gymnázium předem uzavřeno jedinému žákovi? Takže místo toho, abychom slabší žáky motivovali k činnosti, vnukli jim potřebu zvýšit úsilí a dotáhnout se na závodníka v čele, proměníme systém tak, aby na ně ani na lídry nebylo vidět.

Chci-li stačit nejlepším, musím trénovat dvakrát tolik co oni, a ne se jim snažit podrážet nohy. Progres gymnazisty navráceného do základního školství se logicky zpomalí, to je, jako bychom nejlepšího střelce ligy poslali rozvíjet se do nižší soutěže. Likvidace víceletých gymnázií, odstranění výsledků a známek, odkládáni srovnávacích testů a všechny další nivelizační kroky zaručeně nepovedou k úspěchu, nýbrž k průměrnosti. Ale na stadiony přece nechodíme proto, že chceme vidět průměrné hráče. Nebo snad ano? Společnost, která vědomě brzdí své elity, nemůže být zdravá.
Reformní pedagogika se snaží spálit všechny staré osvědčené výchovné principy, ohýbat léty prověřené, neměnné pravdy a na jejich popelu vystavět svůj naivní krásný nový svět. Dnešnímu dítěti je odmalička vštěpováno, jak je výjimečné, úžasné a jedinečné, že okolní svět je tu proto, aby naplňoval jeho potřeby a přizpůsoboval se mu. Z mládežnických turnajů mizí rozhodčí. Vnucená formální autorita je dnes nežádoucí. Trenér, křičící na hráče, aby z nich dostal lepší výkon, je považován za despotu. Učitel, nazve-li propadajícího žáka líným či hloupým, si koleduje o inspekci. Probíhá ideologická destrukce autorit. „Doba se změnila. Změnila se i komunikace mezi dětmi a rodiči, mezi rodiči a učiteli. Přísnost by ale měla být v každém věku a v každé společnosti. Určitá pravidla mezi dítětem, hráčem a rodiči být musí. Bez pravidel nejde nic dělat tak, aby to fungovalo. Padá respekt rodičů vůči trenérům, padá respekt žáků vůči učitelům, padá respekt člověka k člověku,“ dodává k tématu trefně zkušený kouč.

Nejúspěšnější čeští sportovci posledních dekád založili svůj úspěch výhradně na nadstandardním tréninkovém úsilí. Dnešní děti sice chtějí být jako oni, přejí si stejně jako jejich vzory viset na zdech dětských pokojů, málokdy jsou však ochotny úspěchu cokoliv obětovat. Těžko by to ovšem mohly umět, když jim my, rodiče, odmala uměle odstraňujeme z cesty překážky. Přirozeně soutěživým dětem vtloukáme do hlavy, že na výsledku ve sportu ani ve škole nezáleží. Vadí nám tréninkový dril, protože sport by měl být hlavně zábava. Protestujeme proti domácím úkolům, jež naše děti neúměrně zatěžují. Tajíme výsledky, aby naše dítě nepoznalo porážku, rušíme známky, aby nezažilo zklamání. Přísný učitel je zpátečník, tvrdý trenér tyran.

Dobrý rodič učí své dítě porvat se o svoji šanci, zabojovat o každou minutu na hřišti, umožní mu zažít porážku i vymáchat se v bahně, protože tak je to nejen ve sportu, ale i v životě.

Ne, děti bychom neměli pořád jen chválit. Tak se vítězové nevychovávají...

Převzato z blogu autora na iDNES.cz.

2 komentáře:

Vít Tomis řekl(a)...

Články J. Klabala stojí za přečtení.

Jana Wallis řekl(a)...

Články J. Klabala nestojí za přečtení.

Okomentovat