6.1.20

Lukáš Masopust: Česko – země pseudovzdělání XII – Škola, rodina a hodnotový rámec

Vyznáváme křesťanské hodnoty, že? Jaké to jsou? Kdo mi je poví? Hm?

Zajímavé to začne být, když se neshodují hodnoty v rodině s hodnotami školy. Jako třídní učitel se dostávám do absurdních situací. Studium na střední škole není povinné, ale pokud se dá žák na prezenční studium, předpokládá se, že bude do školy chodit. Měl by to být i názor rodičů. Právě tady ale nastává rozpor. Já měl ve škole docházku téměř 100%, ale zcela chápu jedince, kterým tento styl nevyhovuje. A tady to začíná. Rodič píše omluvenky, žák do školy nechodí. Je na mě, zda to omluvím. Vlastně musím. Naštěstí se mohu opřít o školní řád, přesto tu zůstává rozluka mezi školou a rodičem. Dá se tato rozluka nějak řešit? Existuje možnost mít individuální studijní plán, ale ten je pro školu nevýhodný a na škole našeho typu je třeba také absolvovat dílny a laboratoře.


Myslím si, že v případě neodůvodněné absence nad 25 % by měli rodiče vrátit přídavky na děti. Přátelé se mne při setkání ptají na práci stylem: “Co žáci? Nezlobí?”. Odvětím, že se žáky to je vcelku v klidu, horší je to s kolegy či někdy s rodiči. S rodiči mám dobré vztahy, avšak pokud rodič má názor, že škola je něco, co se má přežít, tak je tu problém. Dostal jsem do třídy nového žáka. Na předchozí škole měl problém s docházkou a světe div se, u nás také. Ve škole jsem ho už delší dobu neviděl, naléhání na rodiče, problém vyřešilo jen na krátkou dobu. Přesně v tomto případě bych aplikoval bič na rodiče. Z počátku by to chtělo nabídnout pomoc ve výchově, ale jinak bych byl přísný na rodiče. Slyšel jsem i případy, kdy sám rodič svou roli nezvládá, dává třeba i souhlas s ústavní péčí. To je však jiný případ.

Neznamená to, že se má ve všem žákům vyhovět. Krásně to bylo vidět, když nějací žáci využili techniky a založili falešný účet na nějaké sociální síti svému učiteli. Nedošlo jim, jak je to podlé, dokud jsme se jich nezeptali, jak by se to líbilo jim, kdyby jim toto někdo provedl. Najednou se divili. Zkrátka rovnost, o které jsem již psal, má být rovností na obě strany. Když mi žák napíše v nějakém anonymním dotazníku, že je něco “na hovno” či je ke mě podobně příkrý i osobně či formou nějaké kyberšikany, tak si myslím, že je na místě reagovat obdobně. Ano, u těch sociálních sítí je tu právní problém, ale pokud je na vysoké škole zvykem věci diskutovat a aktéři jsou známi, tak se něco podobného se dá dělat i ve škole střední. Uvedu ještě jiný příklad toho, co se nesmí. Za mých mladých let bylo zvykem, že když jsem udělal nepořádek já či celá třída, tak jsme to museli uklidit. Doma to bylo stejné. V dnešní době mám pocit, že to nařídit nemohu, žák má odpoledne třeba trénink nebo tak něco a já ho nemohu omezovat. Naštěstí asi rodiče žáků z mé třídy by mne podpořili. Něco zničím, opravím to. Na základce, kdo maloval po lavici a to byla dosti stará lavice, tak ji pak měl nabarvit. Nejen, že každá lavice byla malé umělecké dílo, ale také si ji žáci více považovali. Tedy když právo tak i odpovědnost za své činy. Nedivte se pak názoru a malé míře nadšení některých učitelů.

Můj kamarád, který mimo jiné učí na vysoké škole, zažil ještě něco. Slečny chodící na zkoušky či nějaké konzultace, nabídnou cokoli, aby zkoušku dostali či aby někdo za ně napsal seminární či jinou práci. Je to móda mít VŠ titul.

Když vyprávím kamarádům o učení, tak pak zjišťuji, že je to spíše odrazuje od toho jít učit.

Je škola pro rodičem partnerem ve výchově? Chtějí to tak? Setkal jsem se i s názorem: “My jsme to také museli přetrpět, tak on musí také.”. Pokud účelnost vzdělávání není u rodičů podstatná, jak má pak potomek poznat, že je dobré něco umět?

Převzato z Blogu kantora.

Žádné komentáře:

Okomentovat