16.12.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 18

Vesměs všichni už zase po roce vytáhli zimní bundy a čepice a děti i někteří dospělí se těší na Vánoce.

„Paní učitelko, já to nechápu, jak to ten Ježíšek stihne pokaždé dát všechno pod stromek, každý rok ho hlídám a vždycky mne přetrumfne,“ rozjímá Jiřík. „Mu stačí jenom dvě vteřiny,“ s jistotou v hlase se na něj obrací Michal, „je přece zázračný, to není normální člověk.“

Chytám se a proberu se třídou smysl Vánoc-narození Ježíška – Božího Syna i jeho obětování se za hříchy světa a zmrtvýchvstání, které znamená vítězství života nad smrtí a dětem sděluji, že Ježíš je duch a zvládne, co lidé sami nemůžou. „Třeba se přemístí v prostoru rychleji než letadlo. Nebo zázračně někoho obdaruje, ovšem o Vánocích se jedná o spolupráci s rodiči a dalšími,“ vysvětluji, což děti přijímají v pohodě.

Zatímco školáci i o přestávce přemýšlejí, co vše dalšího může Ježíš zvládnout a běhají za mnou se všemožnými dotazy, vbíhá mi skoro do náruče kolegyně Maruš a naříká, že se jejím žáčkům naprosto nevydařili sněhuláčci z ponožek, které hodlala prodávat na školním vánočním jarmarku – a že už na vše kašle a bere na jarmark flašku a bude prodávat štamprle s upletenými miničepičkami. „Je to zajímavý nápad, mohla bys mít docela úspěch,“ snažím se kolegyni povzbudit a začíná mi vrtat hlavou, co vlastně bude prodávat naše třída.

Zazvoní a zahájím tedy hodinu vlastivědy. „Děti, zavřu oči a zapíchnu někam do mapy prst – a vy mi pak o tom místě budete s mapou povídat. Ve kterém kraji zvolené místo leží, která pohoří a řeky v okolí máme a tak dále.“ Zavřu oči a uslyším křik: „Včela, včela!“ Není mi jasné, kde se tu teď vzala včela, ale zásadní je žáky uklidnit. „Koukněte, jak je malá proti vám, musíte jí připadat jako obři, ona se vás možná bojí tak 100x víc než vy jí. Sedněte na místo, zavřete pusu a já ji jdu chytit,“ promluvím k dětem. Všichni se usadí a sledují můj lovecký úspěch. Po nějaké chvíli se vskutku podaří včelku chytit – ovšem do batohu od Gábinky. Gábi vypadá docela odkrveně – zbělala jako stěna. „Neboj, Gábčo, vezmu batoh na chodbu, včelu vypustím ven a vrátím ti batůžek bez včelky,“ uklidňuji ji.

Včelu vyřeším a vracíme se k vlastivĕdě. „Paní učitelko, mám na mapě sliz, nĕkdo mi ho tu musel dát,“ ozývá se Rosťa a sliz zkoumá. „Myslím, že to je Věrčin,“ hodí po ní rukavici a podle mého očekávání Věrku rozčílí. „Já nemám růžový sliz, já mám dnes červený,“ brání se s nasazením a Rosťa nepolevuje: „Tak pak by to mohl být sliz Barči,“ hodí po oko po Barušce a ta po něm rovnou svůj narůžovělý sliz. A to je příliš. Vyvádím oba za dveře a s každým osobně pohovořím.

Po pár minutách se vracíme opět k vlastivědě, načež se ozve školní rozhlas. Bude třeba vyslat zástupce parlamentu, kteří budou jednat v tělocvičně o dni zvířat. Děti reagují velmi nadšeně: „Já bych vzal všechny 4 naše vlčáky, paní učitelko, jednomu by bylo líto, že druhý byl ve škole,“ má jasno Michal. „Já bych se domluvila, jestli mi taťka převeze malé akvárium,“ tváří se natěšeně Jůlinka. „Chtěl bych vzít červený včelí úl, ale to asi nepůjde,“ vkládá Robert hlavu do dlaní a já pomyslím na to, že po dnešní anabázi s včelkou by úl fakt sedl.

Zazvoní. Končí hodina a začíná přestávka – a tak pořád dokola. Kolotoč, na kterém je radostný výskot a někdy je vám taky špatně od žaludku. Odjedete svoje kola a pak sesednete...

Převzato z autorčina blogu na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat