22.12.19

Ondřej Koželuh: O školce část #3

9:05 – přichází kolegyně a když vidí ten dav, chytá se futer, aby nespadla zpátky na chodbu, odkud přišla. Já jen bezmocně krčím rameny ve smyslu ‚Sorry jako‘. Děti Karolínu (to jako ta kolegyně) zdraví a Karolína si sedá k nám do kruhu, abychom se dozvěděli, co dnes budeme dělat. „Dokázal by někdo říct, co jsme dělali včera?“ ptám se nadějeplně, přičemž doufám, že bychom si odpověďmi mohli osvěžit paměť a trochu se namotivovat vzhledem k dnešku. „Včela se Lománek pokadil!“ „A Davídek počůlal!“ „Včeja sem spad do bjáta!“ „Mně stál pindík!“ Koukáme na sebe s Karolínou, propalujeme se všeříkajícími pohledy a přemýšlíme o smyslu života.

9:15 – po dobrání se k tomu, že jsme včera četli příběh o rodině pana Ježka (jako zvířete), je načase trochu rozcvičit tělo, aby byla inspekce spokojená. I když tu teď není. Hrajeme si na ježky, pochodujeme po všech čtyřech třídou, funíme a dupeme. „Já chci jabko a hlušku!“ volá Zdeněček. „Na co?“ „Abych si je moh dát na záda. To tak ježci dělaj!“ „Nedělaj, ježek je hmyzožravec, ten se vo jabka s hruškama nezajímá.“ Zdeněček se urazil a minimálně půlce dětí jsem zničil den. Kdo jenom tu blbost s ovocem na zádech vymyslel… Cvičení v počtu 25 je samozřejmě velká výzva, ale podle reakcí si ho děti očividně užívají. „Úúú, som ježko!“ volá Ľubica (jméno pravopisně opraveno podle toho, kdo se v něm „náhodou“ poznal 😊), „Jebať těbja!“ nelíbí se Ruslanovi mumraj. „Šin-kan-zen!“ křičí radostí náš Vietnamec. A Románek co? Díky Bohu zatím nic. Mireček i s kroužkovou košilí toho samozřejmě naběhá tolik co ostatní dohromady. No, tak s tímhle jsem zabodoval, uvidíme, co dál.

9:30 – každé dítě si bere jeden obrázek, k dispozici je táta Ježek, máma Ježková, dcera Ježková a syn Ježek. Mají si mezi sebou najít rodinu podle obrázků. Zdánlivě snadný úkol, že ano? Ano, přesně tak, zdánlivě… „Já nechči bejt s tim pochčánkem!“ běduje Daliborek, když vidí, že na něj vyšel Davídek. Ten okamžitě začíná brečet. O metr vedle se tvoří zajímavá skupinka. Ľubica, Ruslan, Hongkong (nebo tak nějak se jmenuje) a Lenička, které zaschlá pomazánka ve vlasech vytvořila zajímavý útvar. Jsem moc zvědavý, co si tahle čtveřice řekne při další činnosti, která bude následovat po vytvoření skupin. Další parta narazila na nepřekonatelný problém, protože dvě trojice se nechtějí rozpojit, aby se vytvořilo to, co má. „Já s nim nechci bejt!“ „A já chci bejt s ní!“ hádají se děti. Zbytek už má hotovo, v překvapivě krátkém čase pouhých osmi minut, takže se už čeká jenom na místní bandu. Karolína svým postojem dává najevo, že s tím nechce mít nic společného, takže řešení zbude na mě. „Vidím, že tu je nějaká komplikace,“ ptám se podle zákonů efektivní komunikace. Psychologové z fakulty by mě pochválili. „To vidíš dobže!“ odsekne přes rameno Daliborek. Tolik k efektivní komunikaci… „Já pjoště nebudu š timdje bjbčem!“ ukazuje na Davídka. „Tvoje máma je blbeč!“ kontruje kluk, který z pláče přešel do ofenzívy. „Románku, šlo by, že bys šel do skupiny tady s Davídkem?“ zkouším to jinak přes někoho, kdo netrpí přílišným intelektem. „Tak jo,“ ozývá se po třech vteřinách, kdy informace doputovala do mozku, tam se chvilku převalovala, a nakonec jiná opustila mluvidla. Fajn, vítězství, uvidíme, jak to půjde dál.

9:40 – „Sedněte si ke stolečkům po skupinách, které se vám vytvořily,“ dávám pokyn. Děti mě poslouchají, to nebývá zvykem. „Hele,“ přitočí se ke mně Karolína, „ňák podezřele to vyšlo. Ale mělo by nám jedno dítě přebejvat. Je jich přece 25 a já vidim šest skupin po čtyřech.“ Zvláštní. Zamyslím se, rozhlédnu, a v tu chvíli mi to dojde. Na Dana, díky mému špatnému počítání, nezbyla kartička, a tak se svědomitě stylizoval do role mazlíčka rodiny Ježkových, což je žížala. Včera jsem jim ukazoval ilustraci z knihy. „Támhle je pod stolem a dělá žížalu,“ ukazuji Karolíně, „máš něco proti tomu?“ „Ani v nejmenším,“ kroutí hlavou kolegyně. On Dan stejně není moc platný člen kolektivu. Jako žížale mu bude dobře. „Zkuste společně nakreslit, jak to vypadá u Ježkových doma,“ zadávám instrukci a ukazuji na připravené papíry a pastelky. Děti se střelhbitě vrhají do práce, především Mireček, který má během prvních pěti vteřin navrhnutý celý dům. Korzuji mezi stolečky, sleduji, případně radím a hlavně poslouchám, protože to je zase něco. „Tady bude lednička a v ní pivo,“ navrhuje Románek, který se už hodinu drží, aby z něj nevypadlo něco, co nemá. „Tady bude poštel,“ ukazuje Daliborek. „Mušíme tam mít koupelnu a velký zlcadlo,“ přidává se s postřehem Zdeněček, který si s sebou ke stolu samozřejmě neopomněl vzít slušivou taštičku s kulmou a fénem. „Kung-pao,“ chce přispět i Hongkong. A jak má každé dítě vlastní vizi, začínají se z domů rodin Ježkových stávat podobné pekelné výjevy, jaký vytvořil ráno Románek, když měl malovat maminku. „Idi na chuj!“ zahodil Ruslan svou pastelku, když mu Ľubica přeškrtala jeho kalašnikov pověšený nad gaučem. Pohledem hledám Karolínu, která má ovšem obličej schovaný v dlaních. Asi se směje, protože jí nadskakují ramena. Případně pláče, to se takhle špatně pozná. Hluboce si povzdechnu. „Pojďte mi dát vaše práce, jděte se vyčůrat, napít, a půjdeme ven,“ vzdávám to dnes. Pozdě. Moje pokyny se začaly plnit dřív, než jsem je vyslovil. „Dnes to bolo na kokot, hej?“ utrousí Ľubica, když mě míjí. Podívám se na Karolínu. Nesmála se.

1 komentář:

Milladia řekl(a)...

To máte dobré, že vám kolegyně přichází už v 9, ...

Okomentovat