18.12.19

Ondřej Koželuh: O školce část #2

Po příchodu dětí do školky nastává tzv. volná hra, svačina a následně úklid.

8:05 – jdu zpacifikovat dinosauří zombíky, což mi zabere tak deset minut soudě podle stavu stolečku, pracovního náčiní a dětí samotných. „Povedlo še mi to?“ ukazuje Románek příšernou mazanici. „Moc,“ odpovídám, „maminka bude určitě nadšená, jak jsi jí namaloval dokonalé mimikry v nočním výjevu bitvy u Verdunu. Jsi rozenej výtvarník.“ Mezitím posílám děti převléct z maskáčových trik, které si vytvořily v obdivuhodně krátkém čase, uklízečku pro kompletní sadu pomůcek, aby do svačiny zvládla připravit jídelní plochu, která po svačině bude samozřejmě vypadat taky zajímavě.

8:15 – řeším první konflikt. „Tak co se tu děje?“ odtrhávám od sebe Zdeněčka a Ljubicu. „On mi povedal, že som zasratý Čobol!“ „Ale no tak, Zdeněčku, to vůbec není pravda, hned se omluv!“ „Plomiň.“ „Mazej k zrcadlu, seš rozcuchanej.“ (Zdeněček se se smrtí v očích řítí do umývárny) „Neboj, ty seš úplně normální Čobol,“ usmívám se na holčičku. Ljubica pyšně odchází hrát si s panenkami. A takhle se vytváří národní hrdost!

8:25 – kuchařka přinesla svačinu. Teď začíná masakr. Ve školce chceme po dětech co největší samostatnost, logicky, aby pak byly v životě a ve škole co k čemu, nicméně začátky bývají těžké. Děti si samy nalévají pití a samy mažou chleby. „Daliborku, bacha na tu sklen…“ Křach! Když ne brejle, tak aspoň sklenička. Ten bude muset vydělávat pořádnej ranec, když všechno kolem roztříská. Lenička si zase patlá pomazánku do vlasů, Mireček řve, že nechce jíst a Románek se právě poblil. Nicméně se mu to podařilo tak, že netrefil ani sebe ani nikoho jiného, a dokonce i bačkory zůstaly nedotčeny. Ve stáří jako když najdeš… S povzdechem volám uklízečku, která by musela zešedivět, i kdyby už jí nebylo 65. „Ten Lománek je ale plase,“ hodnotí kamarádův výkon Zdeněček. „To mi říkej…“ povzdechuji si.

8:35 – situace se ustálila a po prvotních neúspěších všichni sedí, víceméně spořádaně se cpou chlebíkem s rybičkovou pomazánkou (Lenička hýká blahem, že rybičky jsou šedivé a ne hnědé) a já poslouchám rozhovory, díky kterým získávám vhled do jednotlivých domácností. „Muj táta jednou vypij pět piv!“ pochlubil se Mireček. „To muj jich jednou zvjádj deset!“ trumfuje ho Daliborek. „A muj jednou vyžual čelou bašu!“ vyhrává na celé čáře Románek, který se momentálně koupe v záplavě obdivných pohledů. „My sme boli u babi v Čiernej při Čope,“ vypráví Ljubica, „a všetci se tam veselili, tancovali a spievali a pak ocko zmlátil mamu.“ „A nestalo se jí nic?“ ptá se starostlivě Zdeněček, který se očividně rozhodl napravit citlivým přístupem svoje faux pas z rána. „Nie, všetci se smiali a pripíjali na zdravie.“ Východňáři, no, ti jsou jinde. „Namaž si ten chleba!“ pomalu artikuluji směrem k našemu Vietnamci. „Ho-či-min?“ ptá se a ukazuje na pomazánku. „Ano!“ přikyvuji teatrálně. „Kim-čong-un,“ odpoví a udělá přesně to, co po něm chci. „Šikovnej,“ ocením jeho schopnosti. „Suka bljať!“ ozve se třídou, což znamená, že Ruslanovi nechutná, ale stejně to sní. Už jsem se ho naučil trošku číst a je fajn, že mu ostatní děti nerozumějí, to by se něco dozvěděly. Davídek opět hasí. Tentokrát tričko kakaem. Sice nehořelo stejně jako ráno tepláčky, ale co, ta prevence je fakt důležitá. „Ondjo,“ mrkne na mě Daliborek, „Babiš je žjodějšká švině, to žikaj táta.“ „Takový ošklivý slova přece ve školce nepoužíváme,“ kárám ho, nicméně sympatizuji. „Čo, švině?“ „Ne, Babiš.“ „Takže švině můžeme,“ usoudí geniálně Daliborek. „Hej, Rušlane, šeš švině!“ „Durak!“ odpovídá mu kluk. Vypadá to, že jazyková bariéra není až tak velký problém a zároveň to vypadá, že se mi to tu začíná vymykat zpod kontroly. Řešení? Jdu si taky namazat chlebík a vypít kakao. Třeba je to přejde, i když bych spíš řekl, že ne.

8:45 – je plus minus po svačině, akorát Lenička dál pokračuje s patláním pomazánky do vlasů. Naštěstí tuhle mánii aplikuje jenom sama na sebe. Stolečky vypadají jako po nájezdu divokých prasat a půlka dětí vlastně taky. Ale co, to přischne. Zas tolik náhradního oblečení nemají, abych je teď poslal se převléknout. Ještě půjdeme ven a pak oběd a pak odpolední svačina… Zvoním na zvoneček, jako že signál k úklidu. „Co to znamená?“ ptám se jen tak pro jistotu, přičemž očekávám jednoznačné odpovědi. „Vánoče!“ „Žvoneček!“ „Jdu domů?“ „Budou dárky!“ (jdu se vydýchat do šatny). I přes počáteční nezdary to však vypadá, že se u někoho projevilo IQ alespoň 50 a hračky začínají mizet přibližně tam, kam patří. Třeba to i zvládneme do těch devíti, aby měla hypotetická inspekce radost. Ti mají přijít za měsíc, to bude pokoukáníčko.

8:55 – nevěřím svým očím, protože je uklizeno, na kvalitu provedení samozřejmě nehledím, a děti se pomalu začínají scházet na koberci, aby byly účastny hřebu dne – řízené činnosti. Soudě podle rána to asi bude rychta. „Myšlíš, že to bude taková nuda jako včeja?“ šeptá Mireček nenápadně, nicméně ho stejně slyším. Není nad to, když člověka v práci ocení… Tak hurá a s úsměvem do toho!

Žádné komentáře:

Okomentovat