15.12.19

Ondřej Koželuh: O školce část #1

Jeden průměrný den ve školce. Třetina zobrazených situací se mi stala, třetina se stala někomu, koho znám, a zbylá třetina se určitě stala někomu jinému. Jména a charaktery (vyjma mě) jsou fiktivní, nicméně pokud se v nich někdo pozná, je to holt osud 😊

6:20 – otevírám třídu a oči, doma to zvládám poslepu a v MHD fakt není na co koukat. Jdu ke stolečku připravit dnešní ranní úkol.

6:30 – jdu si zahrát na vrátného, jednu z mých mnoha funkcí, dnes poprvé a rozhodně ne naposled. „Ahoj, Davídku. Ne, paní Nováková, Davídek si nemůže s sebou vzít funkční hasicí hadici. Ano, já vím, že chce být hasič, ale fakt to nejde. Díky, na shledanou.“ Ani se neotočím a Davídek už hasí. Sice mu v tepláčkách nic nehořelo, ale prevence je důležitá, no ne? Tak ho posílám, aby se převlékl. „Ty budeš spíš kancelářskej…“

6:35 – momentálně se nemůžu hnout od zvonku. Kolem dveří je nával, jako kdyby se tu dávaly zdarma banány z Lidlu. „Dobrý den, na shledanou.“ Tuhle větu už jsem za život řekl snad milionkrát. A to mám pět let praxe… Volám si děti ke stolečku, kde začínají tvořit. Samozřejmě to víc vypadá jako díla Jacksona Pollocka než alespoň Pabla Picassa, ale každý někde začínal. Já tam například rovnou skončil.

6:55 – „Dobrý den. Je mi líto, Mireček si nemůže vzít do třídy meč. Proč ne? Protože s tím ADHD by to nebyla příliš dobrá kombinace. Zbroj? Já vím, že si rád hraje na rytíře. Tu jo, aspoň bude pomalejší. Díky, na shledanou. Mirečku, pojď si ke stol…“ Už je pryč. No nic. Ta zbroj ho nebrzdí tolik, jak bych potřeboval, možná bych mohl doporučit rodičům, ať mu přes tu kroužkovku dají ještě plátovou. Dvacet kilo železa by ho mohlo dostat na rychlostní úroveň ostatních dětí.

7:10 – stoleček vypadá jako po výbuchu granátu a kůže a oblečení několika dětí jako po bitvě s barevnými bombičkami. Ale jejich portréty maminek se krásně vydařily. Úplně jak od toho Pollocka, místy vidím i náznaky hlav. Jsou to géniové!

7:20 – „Hele, jsem zombík!“ přišla se mi pochlubit Terezka, která použila červenou vodovku na dekoraci pusy a jazyka. „Fuj, mazej se hned umejt! A ne že to eště někdo udělá!“ Otočím se a praštím se do čela, protože zakázat něco dětem mívá většinou opačný efekt. Ani ne za pět vteřin už maminky malují jenom samí zombíci. Ach jo.

7:35 – Mumraj kolem dveří se uklidňuje, což je ovšem jenom ticho před bouří, která začne kolem 7:50. To pak bude rachot. Mezitím jako fretka osciluji mezi docházkovým listem, zvonkem, stolečkem, kobercem a dveřmi. Když procházím kolem záchodků, jen tak letmo si všímám, že Lenička strká hlavu do jednoho z nich. „Co děláš?“ ptám se. „Jo tak ty hledáš rybičky. Tam ale žádný nejsou, tak prosím vyndej tu hlavu ze záchodu. Jenom občas je tam pár hnědejch…“

7:45 – „Ondlo, Lománek se poslal,“ říká mi Davídek. Vteřinu mi dochází, že s Českou poštou nebude tohle sdělení nic společného, pak si povzdechnu, rozhlédnu se po třídě, kde nenajdu žádnou pomoc v podobě uklízečky, která je kdovíkde, a odeberu se vyřešit hnědý poplach. „Tak pojď, Románku,“ odvádím ho do sprchy. „Leničko, pojď se podívat na rybičky, je jich tu na dvě akvária,“ volám do třídy. Lenička mi už ovšem stojí za zády, asi takový vývoj očekávala. Chytrá holka, něco z ní jednou bude.

7:50 – Mezitím se mi u dveří navalil dav rodičů a každý se mnou chce mluvit, jako kdybych byl filmová hvězda právě vystupující z letadla. „Ahoj, Daliborku. Dávej si pozor na ty svý brejle. Já vím, že střepy přinášejí štěstí, ale nemusíš to štěstí domů nosit každej tejden, jo? Všeho s mírou. Dobrý den, ano, Zdeněček si může s sebou vzít fén, kulmu a hřeben, když bez toho nemůže být. Díky, na shledanou. Dobrý den, nene, kočku si Pavlínka přinést nemůže, to opravdu nejde. Proč? Protože tu určitě někdo má alergii na chlupy, protože do školky zvířata obecně nesmějí, a protože by do oběda určitě nepřežila. Proto. Díky, na shledanou. Dobrý den, ne, Tomášek nemůže jít do třídy v gumovkách. Vy ho doma necháváte? Ne? A proč ne? Protože by to doma zamazal blátem, aha. No, tak tady se zařídíme podobně, ano? Díky, na shledanou. Dobrý den, ano, můžete mi zaplatit divadlo. Díky. Ano, všichni mi můžete zaplatit divadlo, díky. Ne, na pětitisícovku nemám zpátky, promiňte, nejsme tu banka, ale školka. Díky, na shledanou.“ Ke stolečku se raději ani neotáčím, ozývají se odtamtud zvuky, jako když se páří dinosauři, takže předpokládám, že zombíci jsou pořád v kurzu. To vyřeším, až se zbavím téhle smečky. „Dobrý den, ne, Karolínka si s sebou nemůže vzít řízek místo oběda. To by pak chtěl každý. Pokud nejí hrachovou kaši, tak má smůlu. Že se dnes nenají? Nebojte, já taky ne. Díky, na shledanou. Ahoj, Péťo. Aha, ty jsi Dan, já si to furt pletu. Jdeš po o? Výborně! To už jsi první!“

8:00 – zavírám dveře do šatny, doplňuji docházku, kde mi vychází 25 dětí, z toho 24 spí, to mě zase kolegyně pochválí… Jsem tu hodinu a půl a už jsem se trošku zapotil, nachodil jsem dva kilometry, dnes přijdu o další 0,001% své sluchové kapacity, ale zase posílím srdce s průměrným tepem 100 za minutu. No nic, jdu vyřešit ten stoleček…

Žádné komentáře:

Okomentovat