13.12.19

Margaret Heffernan: Troufněte si nesouhlasit

Většina lidí se instinktivně vyhýbá konfliktům, ale jak Margaret Heffernanová ukazuje, dobrý spor je cesta k pokroku. Ukazuje (někdy v rozporu s očekáváním), jak nejlepší partneři nejsou jen prázdné ozvěny -- a jak skvělé výzkumné týmy, vztahy a společnosti dovolují lidem hluboce nesouhlasit.




V padesátých letech byla na Oxfordu fantastická doktorka, která se však trochu vymykala, jmenovala se Alice Stewart. A Alice se vymykala částečně proto, že samozřejmě byla žena, což byla v padesátých letech poměrně vzácnost. Byla geniální, svého času byla jedním z nejmladších členů Royal College of Physicians. Vymykala se také proto, že pokračovala v práci i po svatbě, i poté co měla děti, a i potom, co se rozvedla a byla matka samoživitelka, pokračovala ve své lékařské práci.

A vymykala se také proto, že se zajímala o nové vědecké odvětví, vznikající obor epidemiologie, která zkoumá opakované jevy u chorob. Ale jako každý vědec, ráda na sebe poutala pozornost, potřebovala najít složitý problém a vyřešit ho. Složitý problém, který si Alice vybrala bylo zvyšování výskytu rakoviny u dětí. Většina nemocí souvisí s chudobou, ale v případě rakoviny u dětí, děti, které umíraly, pocházely většinou z bohatých rodin. Takže chtěla vědět, jestli dokáže tuto anomálii vysvětlit?

Alice měla problém najít pro svůj výzkum financování. Nakonec získala pouze 1000 liber z ocenění Lady Tata Memorial. A to znamenalo, a ona to věděla, že má při shromažďování dat pouze jeden pokus. Ale neměla ani potuchy, co hledat. Ten výzkum byl vskutku podobný hledání jehly v kupce sena, takže se vyptávala na všechno, co mohla. Jedly děti cucavé bonbóny? Pily obarvené nápoje? Jedly fish and chips? /rybu s hranolkami/ Měly vodu ze studny nebo z vodovodu? V kolika letech začly chodit do školy?

A když se její kopírákové dotazníky začaly vracet zpět, pouze jediná věc bila do očí se statistickou přesností, o které se mnohým vědcům může jenom snít. V poměru 2 ku 1 u dětí, které zemřely, byl jejich matkám v těhotenství udělán rentgen. Tento poznatek naprosto odporoval obecnému povědomí. Obecné povědomí bylo takové, že všechno je bezpečné až do nějaké hranice. Odporovalo to všeobecnému povědomí, které sdílelo velké nadšení pro úžasnou novou technologii té doby, a to byl rentgen. A odporovalo to představě doktorů o sobě samých, kteří si mysleli, že pomáhají pacientům, že jim neubližují.

Nicméně, Alice Stewart spěšně publikovala svoje předběžné výsledky v The Lancet v roce 1956. Vzbudilo to veliký ohlas, mluvilo se o Nobelově ceně, a Alice byla ve velkém spěchu a snažila se prostudovat všechny případy rakoviny dětí, které mohla, než zmizí. Vlastně nemusela pospíchat. Bylo to celých 25 let před tím, než britská -- britská a americká zdravotnická zařízení zakázala používání rentgenu u těhotných žen. Ta data tu byla, bylo to otevřené, všem přístupné, ale nikdo to nechtěl vědět. Každý týden umřelo dítě, ale nic se nezměnilo. Otevřenost samotná nemůže způsobit změnu.

Po 25 let Alice Stewart musela neustále tvrdě bojovat. Jak věděla, že má pravdu? Měla fantastický model myšlení. Pracovala se statistikem, který se jmenoval George Kneale, a George byl pravý opak Alice. Alice byla velice družná a přátelská, a George byl samotář. Alice byla velice laskavá, velice empatická ke svým pacientům. George upřímně upřednostňoval čísla před lidmi. Ale řekl fantastickou věc o jejich pracovním vztahu. Řekl: "Moje práce je dokazovat Dr. Stewartové, že se mýlí." Aktivně vyhledával pochybnosti. Různé úhly pohledu na její modely, na její statistiky, různé způsoby zpracovávání dat, aby jí to vyvrátil. Chápal svoji práci jako vyhledávání rozporů v jejích teoriích. Protože jenom tak, že nemohl Alici dokázat, že se mýlí, jí George dal jistotu, kterou potřebovala, že všechno je správně.

Byl to fantastický model spolupráce -- partneři v uvažování, kteří nejsou jako prázdná ozvěna. Zajímalo by mě, kolik z nás mělo, nebo se snažilo mít takové spolupracovníky. Alice a George byli v hádkách velmi dobří. Chápali je jako přemýšlení.

Co je k takovému konstruktivnímu konfliktu potřeba? No, zaprvé, potřebujete najít lidi kteří jsou naprosto odlišní. To znamená, že musíme odolat neurobiologickému nutkání, čili že upřednostňujeme lidi, kteří jsou jako my, a znamená to, že musíme vyhledávat lidi s odlišným původem, odlišným oborem, odlišným způsobem myšlení a odlišnou zkušeností, a najít cestu, jak je zapojit. To vyžaduje spoustu trpělivosti a energie.

A čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si myslím, opravdu, že je to druh lásky. Protože prostě nemůžete obětovat tolik energie a času, pokud je vám to jedno. A také to znamená, že musíte být připraveni změnit názor. Alicina dcera mi řekla, že pokaždé když se Alice dostala do křížku s kolegou vědcem, donutili ji znovu a znovu přemýšlet. "Moje matka," řekla, "Moje matka hádky neměla ráda, ale byla v nich velmi dobrá."

Takže to je jedna věc kterou je třeba v takových vztazích dělat. Ale zaráží mě, že největší problémy, kterým čelíme, řada těch největších katastrof, které jsme zažili, většinou nebyla zaviněna jednotlivci, ale organizacemi, některé z nich byly daleko větší než státy, mnoho z nich bylo schopno ovlivnit stovky, tisíce, dokonce miliony životů. Jak organizace myslí? No, většinou nemyslí. A to ne proto, že by nechtěly, ale spíš proto, že nemohou. A nemohou proto, že v nich jsou lidé, kteří se bojí konfliktu.

V průzkumech evropských a amerických ředitelů celých 85 procent z nich přiznalo, že měli problémy nebo obavy v práci, na které se báli upozornit. Báli se konfliktu, který by to vyvolalo, báli se zaplést do hádek, se kterými by si neuměli poradit a cítili, že by je prohráli. Osmdesát pět procent je opravdu velké číslo. To znamená, že organizace většinou nedělají to, co George a Alice tak triumfálně dělali. Nedokážou přemýšlet společně. A to znamená, že lidé, jako mnozí z nás, kteří řídíme organizace a pracně se snažíme najít ty nejlepší lidi z nejlepších, většinou nedokážeme z nich dostat to nejlepší.

Jak si vypěstujeme dovednost, kterou potřebujeme? Protože je to dovednost, která vyžaduje cvik. Pokud se nechceme bát konfliktu, musíme ho vnímat jako přemýšlení, a potom v něm musíme být opravdu dobří. Nedávno jsem pracovala s ředitelem, jmenoval se Joe, a Joe pracoval pro společnost vyrábějící lékařská zařízení. A Joe se velice trápil kvůli zařízení, na kterém pracoval. Myslel si, že je příliš komplikované a myslel, že jeho komplexnost vytváří tolerance chyb, které mohou lidem vážně ublížit. Bál se, že ublíží pacientům, kterým se snažil pomoct. Ale když se rozhlédl po své organizaci, nezdálo se, že by to někoho trápilo. A tak o tom nechtěl nic říct. Nakonec, možná věděli něco, co on ne. Možná že by vypadal jako hlupák. Ale stále se tím trápil, a trápil se tím tak moc, že se dostal do bodu, kde si myslel, že jediná věc, kterou může udělat, je odejít z práce, kterou miloval.

Nakonec jsme s Joem našli způsob, jak může dát najevo své obavy. A co se stalo pak se děje téměř vždy v takové situaci. Ukázalo se, že každý měl úplně ty samé otázky a pochybnosti. Nyní měl Joe spojence. Mohli myslet společně. A ano, bylo tam mnoho konfliktů a debat a hádek, ale to dovolilo každému u stolu být kreativní, vyřešit problém a předělat to zařízení.

Joe byl ten, kterého spousta lidí považuje za práskače, s výjimkou, že -- jako všichni práskači -- nebyl ani trochu blázen, byl vášnivě oddaný organizaci a vyššímu principu, kterému ta organizace sloužila. Ale tak moc se bál konfliktu, až se nakonec víc bál mlčení. A když se odvážil promluvit, objevil v sobě daleko víc a systému dal daleko víc, než si kdy dokázal představit. A jeho kolegové už jej nepovažovali za blázna. Považovali ho za vůdce.

Takže jak takto konverzovat snadněji a častěji? Univerzita v Delftu požaduje, aby její doktorandi předložili 5 tvrzení, která jsou připraveni obhájit. Nezáleží moc na tom, o čem ta tvrzení jsou, záleží na tom, co kandidáti chtějí a jsou schopni obhájit před odborníky. Myslím si, že je to fantastický systém, ale myslím, že nechat to pouze doktorandům je omezení na úzkou sortu lidí, a přichází to velmi pozdě. Myslím, že bychom měli učit této dovednosti děti a dospělé v každém stádiu jejich vývoje, pokud chceme mít přemýšlející organizace a přemýšlející společnost.

Ve skutečnosti většina největších katastrof, které jsme zažili, zřídkakdy vzešla z informace, která byla ukrytá nebo tajná. Vzešla z informace, která je volně dostupná a všem na očích, ale my jsme k ní vědomě slepí, protože si s ní nevíme rady, nechceme si s ní vědět rady, s konfliktem, který vyvolá. Ale když se odvážíme prolomit to ticho, nebo když se odvážíme pochopit, a vyvoláme konflikt, umožníme sami sobě a lidem okolo, aby se hluboce zamysleli.

Volný přístup k informacím je fantastický, otevřené sítě jsou nezbytné. Ale pravda nás neosvobodí, dokud si neosvojíme dovednost a návyk a talent a morální kuráž je používat. Otevřeností to nekončí. Otevřeností to začíná.

1 komentář:

L.snirch řekl(a)...

Děkuji moc za článek a video.
Školství to potřebuje jako sůl.
Více rebelů do lavic i za katedry. :-)

Okomentovat