14.12.19

Anna Brzybohatá: Podivný prodej „přes školáky“

Žáci prvního stupně si přinesli ze školy domů „dárek“– výzvu, aby rodiče zaplatili za něco, co si neobjednali, o čem předem nevěděli a co ani nechtěli. Byla to skládačka, puzzle mapy České republiky za sto dvacet korun. A v roli „podomního prodavače“se ocitla sama škola.

Z článku v MF DNES vybíráme:

Puzzle totiž dětem rozdávala učitelka jedné pražské základní školy. Skládačku mapy České republiky, kde jsou součástí i další mapky, samolepky, vystřihovánky nebo doplňovačky, dostávaly děti prvního stupně – prvňáci a čtvrťáci. Odnesli si ji domů a k mapě byl přiložený malý lístek s tím, že ji lze koupit za 120 korun, nebo vrátit.(...)

Podle České obchodní inspekce takový druh prodeje spadá pod neobjednané plnění, kdy je spotřebitel při dodávce neobjednaného zboží automaticky vlastníkem. Zboží nemusí vracet.

„Učitelka dává konkrétním dětem nějaké zboží a spotřebitele tím nutí k tomu, aby zaplatil. Je to neetické, škola by měla zvážit, jestli je takové jednání v pořádku, a možná by to zajímalo i Českou školní inspekci,“vysvětluje mluvčí České obchodní inspekce Jiří Fröhlich, pod kterou kontrola prodeje spadá.(...)

Akce podobného charakteru ale na školách probíhají poměrně dlouho. Podle domluvy ředitele s obchodníky může být součástí například část peněz ze zisku, které pak škola může využít na provoz – podobný princip funguje například u školního focení, kde za fotografie dostává zaplaceno profesionál. Zásadní rozdíl je ale podle oslovených institucí v tom, že jsou všechny akce známé dopředu a rodiče tak o nich vědí, nikoli zpětně. Základní škola také nemůže nikoho nutit něco kupovat.(...)

„Pokud to vrátí, vezmeme si to zpět. Pokud ne, po nikom nic nevymáháme. Pokud to chtějí a zaplatí, je to čistě dobrovolné. Pomůcky, které školám nabízíme, jsou konzultované s učiteli, školami, fakultami. Máme například didaktické koberce do školek a družin, které jim ukazujeme, a chceme znát jejich názor. V pražské škole šlo o nedorozumění, které nás mrzí. Snažíme se to směrovat na ohlášená setkání přímo s rodiči,“ vysvětluje A. Mikula.

3 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

rodiče zaplatili za něco, co si neobjednali

No toto?! To je tedy ha-neb-nost!!! Pazzzl...
A co všechno to naprosto pro zkompetentnění nezbytné vybavení, doprava do místa exkurze, všechna vstupné tam i v místě školy na filmová a divadelní představení, výchovné koncerty, do muzeí a kulturních památek a kdoví čeho ještě. Náklady při reprezentování školy na sportovních i vědomostních soutěžích a olympiádách...
Už někdo spočítal, na kolik průměrně peněz asi tak přijde běžného rodiče běžný školní rok jednoho svého dítě v tom zdejším bezplatném školství?

Eva Adamová řekl(a)...

Všechno, co uvádíte, je součástí vzdělávacího procesu a mělo by to být v určité míře pro děti zdarma, měl by to finacovat stát, zvláště vezmeme-li do úvahy, že je v tomto směru obrovský rozdíl mezi školou ve velkém městě a školami na vesnicích, kde stojí rodiče poměrně dost peněz už jen ta doprava.

Nicka Pytlik řekl(a)...

Kdyby podstatnou část všech těch vzdělávacích a zážitkových aktivit měl financovat stát, určitě by bylo více času na vlastní zkompetentňování. Lépe, bylo by tolik času, kolik je plánováno v souladu s rámcovými vzdělávacími programy. Aby pytlici jen tak neplácali jako kdejaký odborník na vzdělání, konzultant či auditor v té dnešní překotně měnící se době, budou si muset ty programy oživit, jestli tam je alespoň rámcově stanovano, kolik hodin z plánované časové dotace na ten který předmět lze vyčlenit na něco úplně jiného. Včetně všelijakého testování, dotazníkování či soutěžení, kterými bývá běžný školní rozvrh zatížen kolikrát i nad únosnou mez. Podaří-li se odzkompetentňovat alespoň tři čtvrtiny času, pak by to pytlici považovali ze úspěch. Stává se, že pytlici nevidí některou třídu i měsíc v kuse.
Měsíc bez informatického myšlení a digitalní gramotnosti. Považte!

Okomentovat