1.10.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 16

O kreativitě školního personálu, čočce s mlékem a detektivním pátrání. Zkrátka další pozoruhodný den ze života učitelky.

Čas se měnil na zimní a to řadě lidí sedlo a ani mně teď tolik jako loni nevadilo, že musíme opět absolvovat branné cvičení. Poprchávalo, ale to pro nás – zdatné brance – nebyl problém, a tak jsme zabaleni v pláštěnkách přeskakovali klády, běhali bludištěm a přelézali výškové překážky.

Výuka měla končit o hodinu dřív a paní kuchařky nás tedy lákaly na nepříliš náročné jídlo „poklad skřítka Hliňáka", což v překladu znamenalo čočku nakyselo. Kuchařky v místní škole vynikaly mimořádnou kreativitou, co se vytváření názvů jídel týká a docela často se stávalo, že nás to, jak jídlo nazvaly, zaujalo o poznání více než pak pokrm samotný. Bylo obvyklé, že jsme u některých názvů vůbec netušili, co si máme představit – a tak zatím, co jsme u „Překvapení Pepka námořníka" mnozí dobře tipovali špenát, u „Rudých vlasů děda Vševěda" neočekával špagety s boloňskou omáčkou snad nikdo.

S navlhlými dětmi jsme se konečně odebrali k jídelně poprat se se zmíněným pokladem. Někteří žáčci trochu frfňali a hojně čočku zalévali jahodovým mlékem, které se zde k luštěninám tradičně podávalo. Při představě, co tato kombinace může provést v lidských útrobách, jsem hodila řeč s vedoucí jídelny a bylo mi vysvětleno, že jde o nejmodernější výživový trend. Mléko údajně brzdí nadýmání po luštěninách. Jen mi dodnes není úplně jasné, zda k nadýmání nedochází kvůli přidanému mléku, nebo spíše proto, že s přidaným mlékem nemají čočka s hrachem moc šancí udržet se v trávicím traktu, a tudíž se nadýmání nestihne.

Po mléčné kombinaci jsem vždy dost ráda, že děti přebere odpočatá vychovatelka a těší mne, že škola disponuje řadou wc. „Co to máš?" obrátila jsem se na Lukáše s pusou zabořenou v sáčku. „No, moc mi nechutnala ta čočka, paní učitelko, snědl jsem jen trochu, ale vypil 4 koktejly!" šibalsky přimhouřil oči.. „ale mám ještě trochu hlad a zbyla mi od svačiny tlačenka," zakousl se s chutí a já zrychlila krok k družince a záchodkům. „Paní učitelka Hermannová nechť se dostaví do ředitelny," ozvalo se ze školního rozhlasu a ve mně se bily dva obvyklé pocity – zda jde o problém nebo o něco normálního. Dřív jsem ještě mívala naději na pochvalu, ale to se nikdy nenaplnilo. Předala jsem tedy rychle třídu a zamířila k ředitelně.

„Můžeš vzít kroužek angličtiny hrou s prvňáky, Pavli?" obrátila se na mne zástupkyně. „Nikdo není... Jana je přetížená, Erika má už tři odpoledne letos výuku, Dana je nemocná, víš...," hleděla na mne s nadějí v hlase. „Dobře, vezmu je," zareagovala jsem a myslela na to, že sice budu mít nadúvazkové hodiny, ale aspoň bude nějaký menší přivýdělek, který se hodí a prvňáčci i angličtina budou fajn.

Cestou z ředitelny jsem potkala chlapce z šesté třídy, lezoucího po čtyřech kolem šaten. „Zratil jsi něco?" tážu se. „Nemám botu, paní učitelko," odpověděl nešťastně „a určitě jsem mĕl obě u-u-u-u sebe," zakoktal se. „Někde bude, jedna bota je ostatním k ničemu, nikdo to neukradl, pojď, budeme hledat spolu..," snažila jsem se nešťastníka podpořit. „Pomodlím se ještě, ať ji brzy najdeme!" usmála jsem se s vírou na chlapce a pustili jsme se do pátrání. Po chvíli jsme s pomocí kolemjdoucí kolegyně viditelně odkopnutou botu ob šatnu našli. Respektive našla ji kolegyně a chlapec ji vesele ocenil: „Mohla byste být po-po-po-policajt, pa-paní učitelko!"

Chlapce jsme nechali s botami, s kolegyní chvíli promluvily o botách jiné vizáže a vydaly se obě prohrabávat částečně zbytečnými hromadami papírů, plánů, dokumentů..Po třetí hodině jsem odjela pro synky a zamířili jsme na kontrolu k zubaři. „Já myslím, že tam jedu zbytečně, mami," obrátil se na mne Janek. „Maruška ze třídy má mamku zubařku a taky tomu rozumí a zuby už mi prohlédla. Mohl bych na vás počkat v parku?" zkoušel to na mne. „To v žádném případě," otočila jsem se na něj, „do parku můžeme jít až potom." Danek byl nějaký zamlklý. „Mě jeden zub bolí," vypadlo pak z něj. „Tak to jdeme k paní doktorce v pravý čas," zhodnotila jsem situaci, pohladila ho po hlavě a zavřela těžké dveře lékařského centra. Bohužel jsem zapomněla, že jsem měla v tuto chvíli zavírat lehké dveře v jiné části města, neb naše lékařka změnila před pár dny působiště. Klukům ovšem odložení návštěvy vůbec nevadilo, radostně poskakovali a já si nakonec zaskákala s nimi.

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat