14.10.19

Lukáš Masopust: Česko – země pseudovzdělání X aneb Měl jsem dobré učitele

Toto bylo o výchově a hodnotách. Vzdělávání je i o učitelích. V současnosti se vede debata o změně zákona o pedagogických pracovních. V současnosti může někdo učit bez pedagogického vzdělání 10 hodin týdně. Změna má umožnit plný úvazek. Nabízí se otázka, zda je pedagogické vzdělání, tak nutné a přínosné. No, to záleží, jak jinak, na učitelích a systému – množství praxí, skladbě předmětů. Já jsem měl štěstí, že jsem měl mnoho dobrých učitelů a to už ve školce. Tam mi třeba pomohli odstranit logopedické vady. Měl jsem i dobrou češtinářku, zeměpisáře, matrikářky atd. Pro mne jako učitele byl asi nejzásadnější prof. Svoboda, který mne učil didaktiku a díky němu jsem si učitelování ještě více oblíbil.


Vzpomínám i na jiné své učitele. Na základce jsem měl celou řadu zajímavých lidí. Třeba učitelka Novotná, co mne měla na výtvarku, tak měla zcela jiný přístupu, než jiní učitelé. Nebyl jsem dobrý v kreslení, ale výtvarka je přece i o něčem jiném a tak jsem dělal třeba nějaké plastiky a nejen já. Také jiná díla spíše abstraktnějšího charakteru. V hodinách byl příjemný pracovní ruch, měla k dispozici dvě místnosti, jedna byla samotná učebna, vedle byl ateliér a tam se také dalo mnohé dělat a také dělalo. A výtvarka byla pro mne velmi příjemný předmět.

Vzpomínám i na jiné. Učitelka Hezká, která mne měla na matematiku. Inspirující pro mne byla jej precizní příprava. Minimálně dvě minuty před začátkem hodiny už stála přepravená před třídou a pak vešla. Jo, byla na nás někdy dost drsná, ale také byla lidská a chtěla nás naučit. Něco podobného jsem měl na střední škole. Učitelku Zajíčkovou. A i když jsem v matematice patřil spíš k hezkému průměru, rozhodně nemám pocit, že byla něčím zlým.

Měl jsem spíše problém s angličtinou, nikdy jsem nějak nechtěl se jí učit. Měl jsem však štěstí i zde. A tak jsem se posunul více, než spolužáci z druhé skupiny. I když to pro mne byla spíše muka. Takový je někdy život.

Pamatuji si také, že jsme v sedmé třídě, pouze na rok, měl relativně mladého učitele Kokaisla. Ten nás šokoval tím, že nemá doma televizi a raději si se svými dětmi povídá. Zajímavé.

Zvláštním případem byl učitelka Břešťáková. Hodiny občanky a dějepisu byly něčím, co jsem nezažil i v mém pozdějším studium. Když chtěla, abychom si něco odnesli ze světové literatury a přemýšleli o tom, přečetla nám úryvek z knihy 451 stupňů Fahrenheita a následně jsme o tom diskutovali. Dějepis byl vykládaný v souvislostech. A obojí mne mnoho dalo. Výtečná byla hodina, kde jsme si dělili chleba, abychom si ověřili komunistické heslo: “Každému podle jeho potřeb”. Jedna spolužačka přinesla chleba i s nožem, já jsem přispěl jablíčkem, co jsem již nechtěl jíst a myslím, že i jiní spolužáci něco přidali. A pak to začalo. My jsme byli slušně vychovaní a trpělivě jsme čekali na krajíc chleba. Čím později jsme přišli, tím byl menší, až nám došel. Ano, ani tu chudobu se nám nepodařilo spravedlivě přerozdělit mezi všechny.

Paní učitelka nám později vyprávěla, jak tento experiment dopadl v naší paralelce – v “Áčku”. Tam měli jen jeden bochník chleba. V nastalém chumlu, kdy se žáci o chleba přímo prali, se našla jedna nenápadná a tichá žákyně, která ukořistila dosti velký kus, který později rozdělila mezi své souputníky.

A krásně jsme si ukázali, že musí být někdo, kdo bude chlebe rozdělovat. A že to moc nefunguje, že rozdělování se může dít jinak, než se společnost dohodne. Ve filmu Muži v černém zaznělo, že způsob myšlení musí být na jiných planetách považován za nemoc.

Super hodiny! Stále na to vzpomínám. Stále si to pamatuji, tak že asi tyto metody nejsou tak neefektivní, jak tvrdí někteří zarytí “frontovykládači”. Zkrátka odučit neznamená naučit.

Jako poslední musím zmínit naší třídní učitelku zpěvačku Jitku Vrbovou, která nás měla poslední dva roky základy. Po nás už učitelskou kariéru ukončila. Učila nás hudebku a češtinu. Naučil jsem se od ní laskavosti a také to, že má smysl na každém hledat to dobré.

Tak vidíte, už mám pár let po studiích. Přesto jsem měl hodně učitelů, které bychom dnes považovali za moderní a oni byli takto “pokrokoví” už dávno. A to jsem mluvil jen o základce, střední škola byla mnohem zajímavější, ale o tom jindy. Pak se mi nedivte, že nejsem přívětivý, když některý z mých kolegů má pocit, že věci mladší 20 let jsou moc moderní a nemám je tím obtěžovat.

Převzato z Blogu kantora.

Žádné komentáře:

Okomentovat