27.9.19

Jiří Klabal: Kdo nevědomky a s nejlepším svědomím provádí genocidu dětské duše?

Jen málokterý rodič dítěte školou povinného mohl zůstat nezasažen kauzou, která se v uplynulých měsících rozprostřela veřejným prostorem. Matka sdílela na sociální síti fotku školní práce své dcery.

Jednalo se o prověrku z českého jazyka, zaměřenou na zdvojené souhlásky (-nn-). Zadání znělo poměrně jasně:

Doplň každou větu jedním slovem.

Malby, které jsou na stěnách, jsou............ dívka odpověděla: „od sprejaře.“
Stezka, kterou vyšlapali jeleni, je............. dívka odpověděla: „dolů z kopce.“
Tuk, který se získává z rostlin, je.............. dívka odpověděla: „nechutný.“

Z deseti vět bylo osm špatně. U zbylých dvou učitelka přimhouřila obě oči a shovívavě ohodnotila práci žákyně známkou 4. Podivil jsem se, co je na tomto příspěvku tak vzrušujícího, že ho sdílejí a komentují desetitisíce lidí. Otevřel jsem diskuzi pod textem, nahlédl do komentářů a zhrozil se. Probíhal tam otevřený, nefalšovaný lynč na učitelku, která by podle diskutujících měla být minimálně upálena, v lepším případě pak ukřižována: „Učitelé nedokáží v dětech vidět to krásné. Potlačují kreativitu, osobnostní rozvoj a samostatné myšlení dětí. Na českých školách probíhá genocida osobnosti. Vždyť odpovědi té dívky byly přece tak krásné apod.“

Jako rodič dvou školáků jsem si nutně položil otázku: Kde až leží hranice dětské kreativity? Odpovědi malé školačky byly možná pro někoho nevinně krásné, v první řadě však - a to je třeba si přiznat - byly úplně špatné. Dívenka prostě neakceptovala, že píše test z českého jazyka. Nezaznamenala, že práce je zaměřena na jediný konkrétní pravopisný jev, a dokonce si ani dobře nepřečetla zadání. Jednoduše nedávala pozor. Nic víc, nic míň.

Máme-li však potřebu vznášet se nad úchvatnou kreativitou školaččiných odpovědí, pak nevím, jak budeme tento axiom uplatňovat v praxi. Tak například: Jan Hus byl upálen: „před mnoha lety, někdy ve středověku, večer, strašně dávno, před 1. světovou válkou, v patnáctém století, pár minut před smrtí, o šestnáct let dřív než Johanka z Arku atd.“ Pokud chceme tohle všechno považovat za krásný projev dětské kreativity, pak vlastně žádná odpověď není tak úplně špatná. Nechceme tedy naše děti zase spíše jen omlouvat?

Najednou jsme my, rodiče, tak přehnaně úzkostliví. Dovolil si někdo o našem dítěti říct, že je líné? Že je nevychované? Nebo mu dokonce špatnou známkou naznačil, že není ze všech nejchytřejší? Dovolil si snad o nás někdo říct pravdu? Na pranýř s ním!

Oháníme se bezbřehou živočišnou kreativitou dětí, a přitom ji svou úzkostlivou starostlivostí pošlapáváme. Upíráme dětem možnost naplno pohlédnout životu do tváře. Vystavit se jeho žáru. Mladý utvářející se člověk potřebuje vylézt na strom, postavit v lese bunkr, plazit se vysokou luční trávou, nahý přeplavat rybník, propadnout se při bruslení ledem, v dešti oběhnout zahradu, poblít se z třešní natrhaných v aleji za vsí, dostat ve škole pětku za odfláknutý úkol či poznámku za hrdinskou přestávkovou bitku o tu úplně nejhezčí holku ze třídy.

A právě tahle tolik oslavovaná elementární pudová tvořivost, která je v každém z nich geneticky zakořeněná, je dnes dětem jejich internetem převzdělanými rodiči zakazována. No vždyť přece... klíšťata, alergie, ozonová díra, sinice, uprchlíci, paraziti, špína, nachlazení, úpal, nevyhnutelná globální apokalypsa, hnis a hnus.

Také mi není úplně dobře po těle, když moje děti šplhají sedm metrů nad zemí v koruně stromů, když sekerou štípají polena na táborák, když se brodí po pás bahnem rybníka, když střílí na zahradě ze vzduchovky nebo se na lyžích řítí sjezdovkou co to dá. Ale pak se jim zadívám hluboko do očí a vidím cosi, co mi říká, že o tahle dobrodružství je nemám právo připravit. Tohle je ta skutečná, opravdová tvořivost a kreativita. Objevování nepoznaného.

České školství není primárním původcem stavu, kdy se z dětí skutečně postupně vytrácí schopnost samostatně uvažovat, přemýšlet, utvářet si vlastní názor. Skutečným viníkem je přehnaná ochranitelská výchova, kterou kolem nich vytváříme umělou bublinu, v níž jsou zavakuovány v bezpečí svých displejů. Tak nevědomky a s nejlepším svědomím provádíme skutečnou genocidu dětské duše. Bráníme dětem poznat emoce, jako jsou touha a očekávání, zklamání a radost, vítězství a prohra, láska, strach, bolest... a možná taky štěstí.

Převzato z blogu autora na iDNES.cz.

19 komentářů:

Jiří Kostečka řekl(a)...

"České školství není primárním původcem stavu, kdy se z dětí skutečně postupně vytrácí schopnost samostatně uvažovat, přemýšlet, utvářet si vlastní názor. Skutečným viníkem je přehnaná ochranitelská výchova, kterou kolem nich vytváříme umělou bublinu, v níž jsou zavakuovány v bezpečí svých displejů."

- Vytesat do carrarského mramoru dvoumetrovým písmem a postavit na každé mamáparkoviště před školou.

V. řekl(a)...

přestávkovou bitku o tu úplně nejhezčí holku ze třídy.
No a teď bude ukřižován i autor za genderově stereotypní myšlení...
Ale kdyby bitka ve třídě proběhla za záchranu klimatu, byl by článek zitra ve většině médií.

Oldřich Botlík řekl(a)...

Moje interpretace je jiná. Řekl bych, že žákyně se pokusila učitelce sdělit, co si myslí o úkolu, který dostala. Možná také chtěla dát najevo, že v probíraném učiva nenašla logiku. Učitelka to pochopila jako zpochybnění své autority a reagovala tak, jak je zvyklá. Jako velící důstojník. O tvořivost nešlo podle mého názoru ani na jedné straně.

Když se podíváte do Internetové jazykové příručky, proč se píše holeň – holenní, ale tuleň – tulení, dostane se vám de facto vysvětlení kruhem: první adjektivum je vytvořené pomocí přípony -ní, druhé pomocí přípony -í. Kdy by to byl řekl?

Podobně pitomých cvičení jsou plné učebnice – češtiny i matematiky. Je to už asi 25 let, když za mnou naše dcera přišla také s jedním takovým: doplňování i/y do nesmyslných vět. Byla naštvaná, protože i/y už dávno uměla a učitelka to o ní věděla. Dlouhý domácí úkol bránil dceři dělat věci, které ve čtvrté třídě pokládala za zajímavější: četla jednu knížku za druhou, kreslila, zkoušela si psát krátké počítačové programy. Navrhl jsem jí, ať vyzkouší, zda se učitelka zamyslí, když všechna i/y doplní důsledně opačně, než je to správně. To ji docela zaujalo, ale ani v její třídě se velící důstojník nezamyslel…

Tajný Učitel řekl(a)...

Rodiče se nebudou stačit divit, když učitelé budou dávat na internet, co se dověděli od dětí o domácím soužití.

Ygrain řekl(a)...

Jestli to nebude tím, že holeň není zvíře.

Unknown řekl(a)...

O tvořivost nešlo podle mého názoru ani na jedné straně.

Jakápak tvořivost. Bylo to běžné cvičení zaměřené na oblast jazykového citu žáků.
Podobné úlohy najdete v každé druhé ped-psych. poradně, kde se doposud používá Žlabův Test jazykového citu, jehož součástí jsou úlohy podobného typu.

Eva Adamová řekl(a)...

"Navrhl jsem jí, ať vyzkouší, zda se učitelka zamyslí, když všechna i/y doplní důsledně opačně, než je to správně."

Možná, že než dělat z učitelky blbce, by bylo lepší, kdybyste dceru nechal, aby si problém vysvělila s učitelkou sama, v klidu a bez rodičovských emocí, které jsou v komunikaci s dětmi často problematičtější, než děti samy.

Jakub Žytek řekl(a)...

Pane Botlíku, IJP v duchu deskriptivistického přístupu k češtině ne vždy vše vysvětluje tak, jak by uživatel potřeboval (bohužel). Vězte tedy, že přivlastňovací přípona -í (přesněji: "ˇˇ-í", při odvozování totiž dochází k maximálnímu změkčení tvrdé souhlásky na konci slovního základu) se uplatňuje primárně a víceméně systémově u zvířat (vč. fiktivních) a ne-lidských bytostí, ojediněle však i u určitých skupin lidí (tato přípona totiž charakterizuje vlastnost typickou pro celou skupinu): koz-a :: koz-í, vrán-a :: vran-í, hroch-0 :: hroš-í, papouš(e)k-0 :: papoušč-í, trpaslík-0 :: trpaslič-í, elf-0 :: elf-í; dívk-a :: dívč-í.

Oldřich Botlík řekl(a)...

Děkuji za objasnění, pane Žytku.

Já si to uplatnění u zvířat pamatuji ještě ze školy a v IJP jsem jen ověřoval svou paměť, což třeba Ygrain nepochopila. Ale pasáž z IJP

Jedno n se píše:
a) u přídavných jmen odvozených příponou -í od jmen pojmenovávajících zvířata, jejichž kořen končí na -n
: ...

pokládám nejen za neuspokojivé vysvětlení (byť to možná není účel této pomůcky), ale také za jazykovou perlu. Co kdyby šlo o "jména pojmenovávající stromy, jejichž kořen končí na -n"?

Oldřich Botlík řekl(a)...

Možná, že než dělat z učitelky blbce, by bylo lepší, kdybyste dceru nechal, aby si problém vysvělila s učitelkou sama ...

Tím jsem samozřejmě začal, paní Adamová. Jenomže stejná učitelka krátce předtím obvinila mou dceru před celou třídou, že jsem jí v domácím úkolu nakreslil koně. Já, který má potíž nakreslit prakticky cokoli... Takže moje dcera vcelku pochopitelně odmítla.

Miroslav Waidinger řekl(a)...

Pane Botlíku, Vy si opravdu myslíte že stromy jsou z jazykového hlediska životné? Nevyjadřujte se prosím k věcem, kterým nerozumíte. Paní učitelka si z ničeho nic začala myslet, že své dceři kreslíte do sešitu koně nebo usuzovala na základě zkušenosti z předchozích úkolů, kdy jste zcela zbytečně svými pokřivenými názory prznil domácí práce své dcery?

Eva Adamová řekl(a)...

S Vámi to Vaše dcerka fakt asi neměla lehké. Toto jsou totiž symptomy chováni rodičů nadanějších dětí, řeší naprosté blbiny a zbytečně svoje šikovné ratolesti stresují a staví je do opozice vůči učitelům, kteří podle nich jsou ve škole jen kvůli tomu, aby konkrétně jejich dítěti škodili a ubližovali mu. Kdyby měli každou takovouto blbinu řešit rodiče dětí průměrných nebo nedejbože nenadaných, skončili by kvůli školní docházce svých ratolestí do týdne v blázinci. Ono je potřeba zachovat chladnou hlavu a trochu toho zdravého rozumu, ve škole většinou opravdu zas až o tolik nejde, což kupodivu právě rodiče slabších dětí chápou lépe než rodiče těch chytřejších.

Pokud Vaše dcera odmítla vyřešit si problém sama, měl jste ji nechat vytrucovat a vychladnout, a ne jí radit blbiny, které ji nutně musely znovu dostat do psychického presu, který ještě děti na prvním stupni moc nezvládají.

Oldřich Botlík řekl(a)...

Paní Adamová,

vidím, že jednání učitelky, jež před celou třídou a zcela nepodloženě nařkne svou žákyni z podvodu, pokládáte za "blbinu", kterou by rodiče neměli řešit. To vysvětluje mnohé a zapadá do obsahu i stylu mnoha vašich dalších příspěvků.

Vracím se tedy do režimu, kdy jsem vaše komentáře ignoroval.

Eva Adamová řekl(a)...

Jo, jo, pane Botlíku, je to tak, všichni kolem Vás a zejména učitelé jsou blbci a lidé s podivnou strukturou osobnosti, jen Vy jediný máte pravdu a samozřejmě, abych nezapomněla, svatozář.

P. Vršecký řekl(a)...

Poslední pčíspěvek paní Adamové mohu podepsat. Pan Botlík se tady nedávno v jedné diskusi pustil i na můj píseček (právo) a jen jsem zíral. On je prostě multifunkční, nebo si to spíš jen myslí :-)

Nicka Pytlik řekl(a)...

stejná učitelka krátce předtím obvinila mou dceru před celou třídou, že jsem jí v domácím úkolu nakreslil koně

Zřejmě se učitelka zdráhala uvěřit, že něco tak ohavného by to děvče bylo schopno spáchat. Jde jen o to, kolikrát jí to ve zbytku školní docházky někdo ze třídy předhodil. Že to otce tíží i po tolika letech.
Takže k Chvojkovo hadu přibyl do toho ublíženeckého zvěřince i Botlíkův kůň...

Ygrain řekl(a)...

Nezapomeňte na holeňového tuleně - to se nám to pěkně rozrůstá...

Nicka Pytlik řekl(a)...

Holeňův tuleň?
To zni skvěle! Škoda jen, že pytlici si nějak nevybavují...

Nicka Pytlik řekl(a)...

???
Tulení balada

Tuleň, tuleň,
má malou holeň.
Vždy když nožku pokrčí,
vylezou mu z důlku oči.
A tak se tak hejbe
a nemá brejle
aby viděl tuleňku,
pářit se teda nejde,
ale co na tom sejde.
Jen jeden tuleň,
co má malou holeň,
bude mít jedno velké přání
žít jen život sexualní.
Bohužel ho nenabude,
žít bez sexu muset bude.
Ale stejně život šťastný,
leč jedno mu je přece jasný,
že ho tuleňky nechtej
a po normálních dechtej!

Okomentovat