4.7.19

Kateřina Kadlecová: Ředitel komunitní, rodiči založené základní školy Jan Jícha: Nejsme žádné ghetto pro batikované děti

Jan Jícha (39), autor patnácti knih od cestopisných průvodců po humoristické romány a ještě podstatně většího množství písniček formálně a tematicky oscilujících mezi Svěrákem, Krylem a Pokáčem, učil dvanáct let na jednom z deseti nejlepších středoškolských vzdělávacích ústavů v republice, na pražském Gymnáziu Jana Keplera. Z prestižní školy plné abnormálně nadaných dětí odešel, aby se mohl stát ředitelem Naší školy, soukromé komunitní základky založené aktivními rodiči uprostřed polí na Berounsku; jedné z mnoha, které v posledních pár letech vznikly v prstenci kolem Prahy doslova na zelené louce.

Z článku v Reflex.cz vybíráme:

K vzdělávacímu systému se vyjadřuje čím dál víc lidí, od Martina Romana přes Tomáše Feřteka po Ondřeje Kaniu. Vnímáte to jako přelomové a systému prospěšné?

Samozřejmě je důležité o tom mluvit. Hodně o tom diskutují rodiče, kteří četbu módních výchovných knížek kombinují s vlastními školními traumaty a pro své děti chtějí okamžitou radikální reformu, ale nemají představu, co a jak rychle je reálně možné, takže je dobře, když se vyjádří i lidé, kteří poznali školství v zahraničí jako pan Roman, mají hluboký vhled a srovnání jako pan Feřtek nebo dokonce vedou vlastní školy jako pan Kania. A vůbec není od věci, když někdo bere školství jako byznys – nesmí to být jediná doktrína, ale je zřejmé, že podnikatelský úspěch je založen na inovacích a soudné vizi, nelze v něm čekat celé generace, než nás krize donutí převést vznešené myšlenky do praxe. Mimochodem, přesně to se aktuálně děje v oblasti ochrany přírody – já jsem se učil o skleníkových plynech a nevhodnosti smrkových monokultur už na základce před třiceti lety a pak jsem si léta říkal: když se ví, jak to dělat správně, tak proč to pořád dělají stejně blbě? A musela přijít globální hrozba a nezvladatelný kůrovec, aby se změnilo myšlenkové paradigma. Najednou se z šetrných sedláků stávají celebrity a rozhovory s nimi vycházejí častěji než s hvězdičkami pop music.

České státní školství pořád ještě čeká a na tereziánský kmen roubuje interaktivní tabule. Je jako železnice, která rekonstruuje přejezdy a natírá nádraží, ale na tratě pořád posílá parní mašiny, protože když dovezly naše babičky, tak naše děti přece dovezou taky. Čoudí to, je to pomalé a strašlivě neefektivní, ale jede to. Ale pozor, ta žádoucí reforma školství, o které se pořád mluví, by neměla být jenom technologická, tedy začít děti připravovat pro věk robotiky. To podstatné, co žáky chceme a máme učit, jsou soft skills. Lidství, milosrdenství, adaptabilita – schopnost vyhodnotit situaci, která se může velmi rychle změnit, spíš k horšímu než k lepšímu, schopnost zaujmout kvalifikovaný postoj nebo vědět, koho se mám zeptat a proč mu věřit. Proč bychom měli děti vychovávat pro průmysl 4.0, když je možné, že za deset let nebudou mít co pít? Je především třeba pěstovat úctu k přírodě jako k celku, k ekosystému, a taky kritické myšlení, povědomí o probíhající hybridní válce.


3 komentáře:

Eva Adamová řekl(a)...

"...takže je dobře, když se vyjádří i lidé, kteří poznali školství v zahraničí jako pan Roman, mají hluboký vhled a srovnání jako pan Feřtek nebo dokonce vedou vlastní školy jako pan Kania."

Pan Roman sice v zahraničí studoval, ale např. o zahraničním základním školství ví prdlajs. Feřtek že má srovnání a vhled? A kde by to tak asi vzal? V životě neučil a ze škol s ním komunikuje akorát pár bláznů, kteří by rádi školství změnili, jenže naprosto netuší jak. A tomu, co vede pan Kania, se snad ani nedá říkat škola. Ono se totiž nedá říkat škola ani tomu komunitnímu maglajzu, co u nás v poslední době vzniká. Akreditaci to nemá, děcka jsou zapsaná na domácím vzdělávání, tudíž celá zodpovědnost je na rodičích a tudíž si učitelé v komunitních školách s děckama v podstaztě jen hrají. Na základku v našem městě už několik dětí z komunitní školy nastoupilo do šesté třídy a tento přestup provází celá řada problémů, od nedostatků v tom, co by měl šesťák na začátku školního roku umět, až po schopnost zapadnout do kolektivu. A já mám k tomu jeden dotaz. Oni jsou učitelé druhých stupňů běžných škol povinni s děckama dohánět to, co se za proflákaných pět let s komunitními učiteli a rodiči nenaučila?

Nicka Pytlik řekl(a)...

vůbec není od věci, když někdo bere školství jako byznys

Pytlici potvrzují, není to od věci!
Proto se ve školství v té dnešní překotně měnící se době angažuje tolika odborníků na vzdělání, konzultantů, auditorů a inspektorů kvality. Škoda každé grešle, která by se měla někde povalovat ladem nebo dokonce být promarněna ku prospěchu dětem a jejich zkompetentnění.

Unknown řekl(a)...

"To podstatné, co žáky chceme a máme učit, jsou soft skills. Lidství, milosrdenství, adaptabilita – schopnost vyhodnotit situaci, která se může velmi rychle změnit, spíš k horšímu než k lepšímu, schopnost zaujmout kvalifikovaný postoj nebo vědět, koho se mám zeptat a proč mu věřit."

Většina podobných věrozvěstů se snaží vytvořit představu, že školství je na počátku a nachází se jako by v roce 0, kdy pojmům lidství, milosrdenství, adaptabilitě či schopnosti vyhodnotit situaci apod, nebyla učiteli věnována pražádná pozornost. Jsou to sice směšné a dětinské výroky, ale u některých rodičů tyto argumenty zabírají.

Okomentovat