19.6.19

Radana Večeřová: Škola a... zapomínání

Zase. Zase zapomněl. Tentokrát pravítko. Takže mu to v té aktovce radši denně kontroluju, už mě ta upozornění v deníčku od učitelky nebaví! Mám doma nesamostatné a nezodpovědné dítě!


Jeden náš druháček, Míša, se rozhodl v říjnu přestat chodit do školy. Denně stál v šatně doslova mezi futry a křičel, že chce domů. Maminka s pláčem v nastartovaném autě směr práce, učitelka chlácholající dítě, ale zbrocená potem, zvonilo už před notnou chvílí, hluk z její třídy byl slyšet až dolů do šaten. Denně jsme tak trávili první, druhou hodinu v kabinetu u paní učitelky či u mě, v pracovně školního psychologa. Chlapec nechtěl nic jiného, než abych zavolala mamince do práce, ať si pro něj přijede. Do třídy nechce. Ubližování? Šikana? Paní učitelka váhavě krčila rameny, v kolektivu je oblíbený, má kamarády. Umí se prosadit, občas až moc. Ale zapomíná. Tu nemá fixu, tam ostrouhané pastelky. A tak jsem se šla jeden den podívat k nim do třídy. Zazvonilo. Písnička na uvítanou, taneček, Míša spokojený. Pojďme na písanku. Vezměte si modrou pastelku a otočte na stranu 20. Míša studuje penál, pak jednu kapsu v aktovce, druhou. Marně. Na straně dvacet je cvičení dva. Nejdřív si ho přečteme nahlas. "Míšo...? Čteme!" Míša stále zabořený v aktovce. "Míšo!". Míša nahlíží k sousedce, přeslechl nejspíš stranu v písance. Snaživě listuje, nestíhá úvod hlasitého čtení. Zadání je dočteno, pracujte. Míša se opět noří do své aktovky. Paní učitelka se věnuje holčičce ze druhé lavice, která se hlásí, že zadání nerozumí. Míša se rovná v lavici a začíná nabírat. Paní učitelka k němu jde a ptá se ho, co se děje...Proč nepracuje? Potřebuje dovysvětlit zadání? A kde má modrou pastelku? Pláč. Usedavý.

U Míši se mimo modrou pastelku v češtině jednalo i o zapomenuté pravítko do matematiky a nepřinesené šišky do výtvarky... Opakovaně, s obměnami, den co den. Začala jsem chápat jeho nechuť chodit do školy. Dejte pokoj, chodit někam, kde se na vás v jednom kuse mračí a zpovídají vás. Maminka z příběhu celou situaci nevědomky umocnila tím, že si sem tam vzala volno z práce a přijela neutišitelného Míšu vyzvednout ze školy. Doma mu pak pustila pohádky...Hej, Míšo, možná bych si to s tebou sem tam ráda vyměnila! Ale zpět. Maminka nám na setkání, o pár dní později, nechtěla věřit. "A to je všechno? On dělá takové scény kvůli tomu, že nemůže najít modrou pastelku nebo zapomene šišky?! A ve vší úctě, to tu nemáte náhradní pomůcky? Musí to dítě zažívat takový stres? A řeknu vám, jestli je tady z chybějící pastelky tak zničený, tak teda doma školu vůbec neprožívá! Naopak mu většinu věcí musím kontrolovat a doplňovat já! A tu pastelku, tu jsem mu tam včera večer fakt dávala! Počkejte, vidíte, tady je!" Byla tam. V pouzdře. Mezi pastelkami. Tedy tam, kde ji Míša rozhodně nehledal, protože si ji tam sám normálně nikdy nedává...

Vybavuji si sama sebe ve školkovém věku. Stojím s ostatními v řadě na oběd. Paní kuchařka nabírá polívku z velkého hrnce, vedle má vyrovnané talíře. Bere jeden po druhém a já počítám. Kolik talířů zbývá, aby se na mě dostal ten s růžovým okrajem. Pouštím před sebe kamaráda. Moment, špatně jsem to spočítala, tak to před sebe musím pustit i Terezku. Nechce. Máme stejný cíl. Jediný talíř s růžovým okrajem v celé porcelánové věži. Začínáme spolu hlasitě diskutovat a učitelka se zlobí. Co řešíme? Ty si sedni tady, ty sem a jezte. Proč nejíš?

Náš dospělácký svět je pastelový. Získá narůžovělou barvu, když postoupíme do semifinále v hokeji a krapet zšedne, když musíme zůstat neplánovaně dýl v práci nebo se blíží termín návštěvy u zubaře. Odstíny pastelů jsou individuální, ale mají převážně bledý vzhled. Svět dětí září. Buď je ostře růžový (modrý) nebo zcela černý. Jasně svítí, když na ně vyjde talíř s růžovým okrajem a zbarví se jim do úplně černé, když se čte ve škole zadání a ony nemůžou stále najít svou modrou pastelku, při jejímž hledání si uvědomí, že nemají ani pravítko na druhou hodinu matematiky. O šiškách nemluvě.

Jestli je dítě navíc dopoledne zcela ponořeno ve školním světě, odpoledne se noří stejně intenzivně do světa her. Blízká budoucnost obou vzdálených galaxií se příliš neprolíná. Odpoledne je zkrátka středobodem vesmíru dostavění bunkru za barákem v lese, či dosáhnutí 132 levelu ve hře na mobilu. Máš úkoly? Jo, mám. Pastelky, pravítko? Jo! Má? No nemá...

Jádrem pudla většiny zapomínání u dětí jsou dva vesmíry (povinností a zábavy). Děti nezapomínají proto, že by byly málo zodpovědné a škola jim byla jedno (Míša by vám řekl své). Děti zapomínají pro svou jedinečnou schopnost plně se ponořit do právě prožívaného. Co s tím a jak na to, se teprve učí.

Jako rodič můžu tuto dětskou schopnost vnoření se a plného prožitku buď využít, nebo ji cíleně potlačovat až úplně zabít. Můžu jejich intenzivní prožívání označit za neschopnost a poučit je, že svět je pastelový. Nebreč, to není důležité. Důležité je přemýšlet nad povinnostmi a důležité je nezapomínat. Když něco zapomeneš, nesmí se ti ale hroutit svět. Učitelka by to zároveň neměla tak prožívat a všechny chybějící pastelky všem dětem doplnit. Vnímáte tu absurdnost našich rodičovských požadavků?

Přitom stačí dát nenáviděným povinnostem hranice. Teď jdeme na úkoly, zbytek dne už žádná otravná škola, ani muk, jasný? Ale tady a teď pracuj, přemýšlej, vnoř se. Já ti do toho nebudu příliš kecat, je to blbý, ale ani ulehčovat a pomáhat a už vůbec ti hledat ideální místo pro ořezávátko. Ty víš nejlíp, kde ho chceš zítra najít.

Děti se ponořit umí (o tom už jsem vlastně psala), to jen my, dospělí, máme tendence plavat s nimi (vymýšlením zábavy počínaje a chystáním se do školy konče) a pak se divit, že od nás děti potřebují neustále záchranný kruh. Jo a taky zapomínají, věřila byste tomu, paní psycholožko?

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

19 komentářů:

Jana Karvaiová řekl(a)...

A co treba : obrazkova osnova pro pripravu.

A jinak, pani psycholozko, mohla byste vynechat pred ditetem slova “ a pak uz zadna otravna skola”?

Zdeněk Sotolář řekl(a)...

Vybavuji si sama sebe ve školkovém věku.

A je jasno!

krtek řekl(a)...

Nějak to nepobírám - jde o vysvětlení případu, příběh ze života, zamyšlení nad Míšou, paní učitelkou nebo matkou? A co se dělo s Míšou v první třídě?

E.Kocourek řekl(a)...

Odhaduji, že jde o podrobný popis, jak z malých lajdáků vychovat velké lumpy. ////

Normální dítě v normální rodině pochopí, jaké nároky na něj klade škola, během prvního týdne první třídy. ////

Tohle ale bude ideální materiál pro všechny ty "školy", kde se provozuje unschooling. Ve druhé třídě se zasekne v šatně a chce domů - paráda! Z toho vyroste pracant, maminko! ////

Ygrain řekl(a)...

Taky mám zapomínavé dítě, navíc úzkostné, což je opravdu dost nešťastná kombinace, ale takovéhle grády jsme nikdy neměli. Synek naštěstí brzy pochopil, že ledasco se dá půjčit od spolužáků (a sám půjčovat, když má), takže občasné lapsy se většinou pokryjí. Nicméně, opravdu jen občasné, protože kontrolou přípravy - máš to, máš ono, nachystal sis pouzdro, kde máš papuče? - se celkem vycvičil. Krom tělocviku, který občas visel od večera na šňůře, jsem mu do aktovky nikdy nic nedávala, protože to ho opravdu nic nenaučí, jak si matka z příběhu asi není schopna uvědomit. Stejně jako že odvážení vzteklíka a odměna pohádkami není nejlepší nápad. Ale vážně mi není jasné, jak se tenhle problém mohl rozvinout až v druhé třídě, co dělali v té první?

JH řekl(a)...

Se zapomínáním se setkávám často. Když jde o pero či pravítko, tak to neřeším. Jako téměř každá učitelka mám za ty roky v šuplíku výbavu a ráda zapůjčím. Horší je to např. s oblečením do tělocviku, to už jaksi navíc nemám. Běžně se mi stávalo, že děti odpovídají ve 2. třídě, že maminka mi to zapomněla nachystat. Oni prvňáci a druháci mají nárok, vše se teprve učí, ale i tak se dostávám do schizofrenie - půjčit a co když zapomene příště a úplně se vykašle na nějakou přípravu pomůcek? Nepůjčit - vezme si z toho ponaučení a příště se nachystá? Ne, myslím, že je to dovednost, kterou bychom měli svým dětem předat jako rodičové.
Ráda čtu tyto příběhy ze života. Znám je, jako by mluvila paní psycholožka o mých dětech ze třídy. Díky!

Nicka Pytlik řekl(a)...

Byla tam. V pouzdře. Mezi pastelkami. Tedy tam, kde ji Míša rozhodně nehledal, protože si ji tam sám normálně nikdy nedává...

Tuhle fabulaci si pytlici musejí pomalu, pomaličku přelouskat, aby se jim z hlavy tak nějak nevysmekla a pádem na beton tvrdé denní reality se neroztřískala na cimpr campr. Takže popořádku.
Chlapec stojí ráno v šatně, pytlici dovozují, že ještě před vyučováním, a hořekuje, že si něco zapomněl. Nejspíš si ještě v šatně udělal inventuru pomůcek, které bude učitelka ten který den od žáků požadovat. Vyloučí-li se zcela unikátní intuice, pak má seznam pomůcek někde napsaný, a nebo si jej pamatuje. Zvláštní poněkud.
Možná by stačilo si tu inventuru udělat ještě doma. Pytlici doporučují pro takový případ nalepit na vstupní dveře bytu z vnitřní strany čtvrtku papíru s výrazným nápisem 'Inventura pomůcek'.
Matka vnímá jako svoji povinnost vybavit dítě pro ten den potřebnými pomůckami. Možná by stačilo chlapci připomenout, že je to jeho povinnost a dohlédnout, aby se toho úkolu zhostil úspěšně sám.
Zajímavé je, že když už si konkrétně modrou pastelku do školy připravuje, dává si ji jinam, než mezi ostatní pastelky. Nad to si pamatuje, kam přesně si tu modrou pastelku dává, a pokud ji tam nenajde, považuje ji za zapomenutou.
Pytlici vyrůstali v časech, kdy peněz i zboží v obchodech nebylo nazbyt, ale měli to tak, že doma měli k dispozici věci potřebné pro domácí přípravu, a školní potřeby z brašny vůbec nevyjímali. A tak je ani nemohli zapomenout. Věci na tělocvik, to jest cvičky, červené trenýrky a bílé tílko měli v pytliku pověšeném na háčku dolní poličky svojí lavice. Čas od času se to vzalo domů k vyprání.
Takže už jen namátkou pár drobností. Denně šatnová scéna s hodinovým pobytem mimo třídu, až tedy na shodou okolností právě ten den psychologického náslechu, kdy byl chlapec spokojený. Nezbytnost pastelky právě modré barvy pro zdařilé zkompetentnění školch dítek je pro pytliky snad až fascinující.
Zdá se, že autorka dalšího příběhu výborné psychologické praxe, která čas oběda v době svého dětství trávila sporem o ve školní jídelně jediný talíř s růžovým okrajem, má pro matku a školního psychologa v jedné osobě tolik nezbytnou fantazii. Do které role se v tomto příběhu vcítila, pytlici ale nerozklíčovali.

Radana Večeřová řekl(a)...

Zdravím Vás, Jani. Obrázková osnova pro přípravu zní moc fajn, dobrý nápad, díky za tip! S dovolením budu ráda šířit dál :-) Jinak, pro většinu dětí se domácí úkoly stanou dřív či později otravné, stejně jako pro nás resty z práce (kterou můžeme mít i jinak rádi). Osobně však úkoly od učitelů přesto podporuji. Daleko více rozvíjí než škodí. Líbí se mi třeba model jedné naší paní učitelky, která nedává úkoly na víkend a před svátky, ať si dny děti opravdu užijí. Ale v běžné dny děti úkoly dostávají. Pro mě, jako pro rodiče je to fajn zpětná vazba, co se ve škole zrovna probírá a pro mé dítě jedna z povinností, kterou si musí ohlídat, než ho vypustím ven na kolo. I tak, ač už třeťák, brblá. Můžu i doslova citovat: "blbé úkoly, blbá škola". A víte, co se mi osvědčilo mu odpověďět? "Úkoly jsou nanic, už aby byl pátek, co?" Může vás to možná pohoršit, to mu ani nevynadáte? Kam ten svět spěje! Nevynadám. Když mu jeho pocity popřu ("škola není otravná!") a poučím ho ("a blbá se neříká"), docílím u něj jen toho, že mu školu ještě víc zprotivím...A to nechci. Chci, aby si učitelů vážil. I když zadávají úkoly. Úcty však nedocílím přesvědčováním. Ale může to jít tak, že si poslechnu, co mi dítě říká a připustím, že to tak může skutečně prožívat. Úkoly odpoledne mohou být otravné...Sdílením pocitů sice úkoly nezmizí a udělat se musí, ale upustí se pára. A kde není přetlak, je i ochota. Ochota připustit třeba, že to vlastně až tak strašné nebylo. "Mezi svými" je fajn mít možnost ulevit si, zanadávat (pozor, na vulgarity jsem citlivá a tady své mládě brzdím). I nás, dospělé nebaví dodělávat resty z práce doma, ale občas je to potřeba. Je úlevné mít vedle sebe někoho, kdo mě nemoralizuje, že se "blbá práce a nemožný ředitel" neříká! Je úlevné smět a pak to jde tak nějak líp. Když mi druzí rozumí, co se mi líbí a co mi vadí. Resty sice nezmizí, ale blbá nálada jo a najednou i ta škola už zas až tak blbě nevypadá...

Radana Večeřová řekl(a)...

Zdeňku, jaké jasno máte na mysli?

Nicka Pytlik řekl(a)...

jaké jasno máte na mysli?

Nejspíš jasno jasňoucí.
Školní úkoly rozhodně nemají být ve svojí podstatě otravně totožné s resty pracovními.

Radana Večeřová řekl(a)...

Krtku, blogy píšu pro server iDnes (https://radanavecerova.blog.idnes.cz/). Čili primárně pro širokou veřejnost. Před pár dny mě oslovil pan Wagner s prosbou, zda je může sdílet i na tento web. Server jsem neznala. Ale těšila jsem se. Přišla jsem sem za vámi s nadšením, že jdu "mezi své". Články jsem na iDnes začala psát, mimo jiné, pro podporu učitelů. Je to povolání mimořádně psychicky náročné a málokdy doceněné. Pracuji jako školní psycholožka na plný úvazek přímo ve velké sídlištní škole. Cítím se být s učiteli na jedné lodi. Pěšák. V dennodenním kontaktu s realitou školství. Mým cílem pro psaní blogů (na iDnes) bylo poodhalit rodičům, s čím vším se musí kantoři denně potýkat a jak hloupé je, pokud jim společnost hází klacky pod nohy. Chtěla jsem podpořit učitele, že má smysl, zkoušet věci jinak. A hlavně na příbězích ukázat, že to společně jde. A že ne vždy je chyba na straně školy. Na iDnes serveru se pod články pokaždé rozvíjí docela konstruktivní diskuze. Překvapilo mě, jak jsou někteří z rodičů nakloněni poslouchat, i když bych pro ně mohla být "ta jedna z nich, z nepřátel na škole". Co mě však překvapilo víc je diskuze zdejší. Pranýř. Tolik zášti (ať jsou slova balena do růžového papíru, píchají). Od některých cítím, že jsem se provinila už jen tím, že jsem školní psycholožka a píšu. Je vlastně jedno, o čem a jak, prostě pindám. Rozložíme jí ten článek na kousky a...a...tady to vypadá na nezpracovanou příhodu z dětství! U psycholožky! Zajímal jí talíř s růžovým okrajem! A nám bude radit! Nechci radit. Píšu články pro veřejnost. O životě za školními dveřmi. O tom, co se běžně většině z vás může dít. Nemusí, ale může. A pokud by se v příběhu našel byť jen jeden kantor a pomohl mu, má pro mě psaní smysl. Ale smysl pro mě nemá, pokud ve vás články vyvolávají hnidopišství. Touhu mentorsky reagovat, pitvat, moralizovat, hledat chyby. Pokud vás mé blogy iritují, prosím, nečtěte je. Věnujte radši čas svým blízkým. Lidí ve školství, které práce (zatím?) baví je málo. Já se snažím psát o tom, co se povedlo. Někdy možná jinak, někdy možná krkolomě, někdy postaru, občas ponovu. Každopádně, nerada bych, aby mé blogy vedly k přesně opačnému cíli, než jaký jsem zamýšlela. K demotivaci nadšených a k ústupu ze školství.

teacher I.M. řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Nicka Pytlik řekl(a)...

jsem se provinila už jen tím, že jsem školní psycholožka a píšu

„Největším jedem života je vlastní sebelítost.“ — Vladimír Páral

Veronika řekl(a)...

Přesně

P. Vršecký řekl(a)...

Otravná škola, nenáviděné povinnosti....Já učitel nejsem, ale pokud bych byl, tak někdo s takovým slovníkem by tedy se mnou "na jedné lodi" opravdu nebyl. Míša, ale i kterýkoliv jiný školák, by měl být směřován k tomu, aby pochopil, že učit se a mít povinnosti je tak nějak normální a potřebné celý život, takže zaujímat k tomu apriori takový postoj je špatně. Jinak autorka ve svém dalším článku (počet komentářů nula) vysvětluje, jak děti neumí řešit konflikty a jaký je to malér. Sama neumí zaujmout adekvátní postoj, natož řešit, dokonce ani to, co vlastním konfliktům předchází, totiž vyrovnat se konstruktivně s nesouhlasnými názory. Výrok Pytlíků o sebelítosti podepisuji všemi deseti, sám jsem si tímhle jedem život dost dlouho otravoval, když některé věci nevyšly a někteří lidé zklamali. Nabídnu doplnění Pytlíků: Zklamání je nenaplněné očekávání zklamaného a nikdo jiný není zodpovědný za jeho nenaplněné očekávání...Nejsem ani psycholog, ale autorce bych doporučil se nad tímhle zamyslet.

Radana Večeřová řekl(a)...

Zdravím vás pane Vršecký. Školu můžu občas označit za otravnou a přesto se netřeba děsit, že tímto v dětech vzbudíme doživotní odpor ke vzdělávání. Z pracovních restů doma také nenadskakuji, přesto mám své zaměstnání ráda. Otravná můžu být vlastně občas i já, když chci, aby si mé dítě například uklidilo. Chci tím říct, že popíráním emocí úctu nezískám. Ani ji druhému v takové chvíli nevysvětlím. Míša, či kterýkoli jiný školák, by měl být směřován totiž především k tomu, že je normální prožívat u povinností negativní emoce. Netřeba je dramatizovat, netřeba bagatelizovat a netřeba popírat. Jo, resty, úkoly, povinnosti jsou na nic. Patří ale bohužel k životu, ve škole i doma. Pokud ti to pomůže, ulev si (vulgarity stranou). Nemožný úklid, nemožné nádobí, nemožné úkoly, nemožný svět. Beru. Nemáš to jednoduché. Tak...a jdem na to. Na úkoly, nádobí, úklid. A fofrem, ať už to máš všechno za sebou. Že tím u dítěte odpor ke škole nepodporuji, ale tlumím, tak za tím si stojím. Tím, že budu druhého přesvědčovat, že se "to" neříká daný pocit totiž nezmizí, nýbrž se umocní. A pak je tepr škola, rodiče učitelé fakt vopruz...Děkuji, nechci...Můj další článek o konfliktech má opravdu počet komentářů nula. Že to sledujete mě potěšilo. Nerozumím, jaký adekvátní postoj bych měla zaujmout, abych pro vás pak byla dostatečná až výborná, ale pokud dovolíte, nechám to sama na sobě, bez nutnosti trápit se, komu jsem tím padla či nepadla do noty a jak kvalitně pak vypadám. Píšu články, čtu si reakce. Ty, které mě potěší, mě zahřejou, ty, které obsahují kritiku, zabolí. Prožívání u nás, psychologů, je stejně obyčejné, jako u kohokoli jiného. Nezapadám do vaší představy, co bych měla, chápu, mrzí mě to, dělat s tím ale nic nehodlám, snad se nebudete příliš zlobit. Tak. Takže teď budu zhodnocena jak? Když vyjádřím domněnku, že je zde u některých nejspíš zcela jedno, co píšu, protože averzi "psycholog - čtenář" jednoduše silně vnímám, jsem ve skutečnosti nezdravě sebelítostná. I když mi to líto není? Ani mě to nemrzí? Jen je to z mého pohledu fakt, kterého jsem si všimla a dělím se o to? Že ať napíšu, co napíšu, je to blábol, nad kterým se druhý musí opravdu, ale opravdu, ale opravdu zamyslet, aby ho vůbec pochopil...a měla bych...protože jsem psycholog...Ano, pak vnímám averzi a vyslovím o tom domněnku. Ne, jste sebelítostná! Když napíšu, že mě v porovnání s diskuzí na iDnes zdejší reakce překvapily, jsem pro změnu zklamaná! Mě to ale nezklamalo, jen obyčejně překvapilo...Ne, je to nenaplněné očekávání autorky a tečka...Pánové, netuším, na jaké kuří oko jsem vám šlápla, ale fakt jsme se nejspíš jen nepochopili. Články píšu pro veřejnost (o sdílení sem jsem sama neusilovala), učitele vnímám jako parťáky a dětem odmítám ulevovat. Fakt si myslím, že máme podobné cíle. Ale vzájemný jazyk, ten nám teda nejde.

Radana Večeřová řekl(a)...

Hezký večer, pane Koucourku. Je supr, pokud vaše děti pochopily nároky školy během prvního týdne. Běžné to opravdu není, klobouk dolů, můžete být na sebe opravdu hrdý! U chlapce z příběhu byla první třída až bezproblémová, proto mě jeho případ tak zaujal. Měl maminku, která byla od první třídy zvyklá chystat věci do školy za něj, "aby měl všechno". Že mu tím škodí nevnímala. Projevilo se to až ve třídě druhé, kdy získala novou práci, víc svých starostí a míň času na kontrolu. Kluk, zvyklý na full servis, se najednou probral. Maminka měla možná z počátku také obavu z ubližování, proto si ho sem tam vzala domů, pustila pohádky, hledala zakopaného psa a netušila přitom, že v klukovi umocňuje nesamostatnost a nechuť chodit do školy. Jí to došlo až zpětně. Naštěstí! Jak píšete, cestou opravdu není poslat zaseknuté dítě domů a podpořit ho v lajdáctví. Souhlasím s vámi, že z takového dítěte by vyrostl pracant jedna báseň!

Radana Večeřová řekl(a)...

Ygrain, děkuji za váš příspěvek! Více takových rodičů, jako jste vy! Tím myslím, že neděláte vědu, jaké je vaše dítě, ale hledáte s ním cestu, jak si poradit. Nemám, tak se zkusím domluvit s kamarádem, a příště mu zase pomůžu já! A jde to :-) Hezky se to čte. I to, že necháváte povinnosti jen na něm, občasné výjimky povoleny! Osobně si i já myslím, že je to jediná cesta, jak vést dítě k samostatnosti a zodpovědnosti. Maminka z příběhu byla v první třídě zacílená na dokonalost. Žádné poznámky! Nachystám, zkontroluji. Dělala to v dobré víře, v krátkodobém měřítku to úspěch slavilo...Klučina měl pastelky srovnané v pouzdře, stejně tak ořezávátko a šišky do výtvarky. "Nezapomínal", měl. Po prázdninách maminka nastavila režim: "měl už bys to umět sám". Okolí jí možná říkalo, že ve druhé třídě už se starat nemusí...Získala novou práci, času ubylo. A už to jelo...Když kluk dennodenně postupně zjišťoval, co zase nemá, přestalo ho to bavit. Jednoho dne bouchnul, učitelka v šoku, volala mamince, maminka přijela, chlácholila, v duchu představy, kdo mu ubližuje a proč není k utišení...Doma byl pak v pohodě, je v tom určitě šikana! Nemít možnost sedět tenkrát u klučiny přímo ve třídě, několik dní po sobě, sama bych nevěřila, v čem byl nakonec ten pes zakopaný...

Radana Večeřová řekl(a)...

Zdravím vás JH! Děkuji za milá slova, opravdu mě potěšila. A. Jak já vám rozumím! Pomoct nebo děti nechat poučit se ze své zkušenosti? Přesně jak píšete, u prvňáčků, druháčků je to dovednost, kterou se teprve učí. A proto je být "laskavě důsledný" tak těžké. Největší výhrou je spolupracující rodič! Tedy ten, který doma ustojí ze začátku (?) zdlouhavé chystání do školy, jen pozoruje, navede, ale nechá "ryby chytit" samotné dítě. S takovým to pak musí být radost spolupracovat, co? A přesně u takového dítěte je pak i snadné "neřešit" jedno pravítko, když vím, že jinak úlevy běžně nemá :-)

Okomentovat