23.6.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 8

Ještě pár horských zážitků s dětmi, ještě se naposled vyspíme a hurá domů... Další pokračování nás už čeká ve školních lavicích.


„Paní učitelko, paní učitelko!“ dobíhá nás s kolegyní Lukas. Otáčím se a vidím, že asi padesát metrů za námi vesele kráčí šéfka s posledníčky a za zpěvu nekonečné písně Máma mi dala korunu patrně plete s dětmi věnečky z pampelišek, neb kolem nich vlají dlouhé žluté ocasy.

„Markovi je špatně“, hlásí udýchaný Lukas. Blížíme se k Markovi, který zrovna zvrací za stromem. „Copak, Marku?“ ptá se kolegyně. “To nic, paní učitelko, to bude dobrý,“ snaží se hoch být za statečného. „Je mu pořád horko a bolí ho břicho,“ informuje nás dále Lukas, který by někdy mohl mluvit méně, ale teď jsme za jeho výřečnost vděčné. „To jen tak, Marku – najednou - se ti udělalo špatně?“ mapuji situaci a vidím, že nás už dochází vedoucí se zbytkem dětí a všichni přerušují zpěv. „No, postupně to šlo.., “ odpovídá Marek a přijde mi, jako by mluvil pomaleji...i jako by byl nějaký bledý... „Začalo mu být špatně potom, co držel tu zmiji za ocas,” jakoby mimochodem dodává Lukas a my se lekneme. Začínám se modlit...„ Kousla tě zmije, Marku?,“ zeptá se přímou otázkou již jakoby trochu ztrácejícího se chlapce šéfová. Ten je kývne. ”Juuu...kousla ho...zmije...fakt..” je slyšet šumění mezi dětmi. Šéfová – zdravotnice zkušeným zrakem objeví na noze stopu po kousnutí i drobný otok a okamžitě rozdává pokyny. Voláme 155 a snažíme se co nejpřesněji lokalizovat naše místo, zatímco vedoucí poskytuje první pomoc. Znehybňuje končetinu a my za pár minut sledujeme nad hlavami kroužící vrtulník s křížem záchranné služby. Telefonuji učiteli, ať na nás s první skupinou čeká na nejbližším vhodném místě a zachranáři po chvíli transportují Marka do vrtulníku, který přistál na blízké louce. Ostatní děti mají zážitek. Některé děti křičí, některé skáčou.. S Markem letí ještě kolegyně a až po pár hodinách se dovídáme, že ve vrtulníku neměli vhodné sérum a chlapec upadl do šoku, nicméně rychle se podařilo sérum obstarat z blízké nemocnice a vše dobře dopadlo. Marka si po několika dnech v nemocnici vyzvedli již klidní rodiče a vyšlo najevo, že chtěl ukázat, že když zmiji šikovně chytne za ocas – nemá na něj. Měla.

Scházíme dolů z kopce a již pokojně dojdeme na základnu. Čeká nás poslední rozlučkový večer a balení – neb ráno na to nebude čas. „Paní učitelko, můžeme s Vámi mluvit?” žádají mne o hovor mé dvě žákyně. „No pojďte, holky, copak?” pohlédnu na ně. „Janka se Zuzkou se nám každý večer smějí, že máme pyžamo. Že prý pyžamo je klučičí a holky že mají mít noční košilky,” hledí na mne dívky s velkou naléhavostí a vážností. „Holčičky, pyžamko je pro všechny. A já tu mám taky pyžamo, modré - a dneska vám v něm přijdu dát dobrou noc na chatku, jo? To se budou Zuzka s Jani možná divit,” snažím se dívky povzbudit v jejich aktuálním problému. Devčátka se zdají být malinko klidnější, loučí se a ještě mi připomínají, abych určitě přišla.

Povečeříme a chystáme v místní jídelně závěrečnou diskotéku se soutěžemi. Pro všechny děti to je slavnostní událost a oblékly si očividně ty nejlepší věci ze všech čistých, které jim zbyly. Mnozí chlapci mají na hlavě něco jako gel - raději nezjišťuji, o jakou látku jde...každopádně žádný gel na seznamu věcí neměli. Nicméně na vlasech to je docela neškodné - i kdyby to bylo ředěné školní lepidlo, které tedy s sebou mít měli - tak jsem v klidu a kolegyně očividně taky. Jsme šťastné, že Marek přežil zmijí kousnutí - a vůbec, že jsou všechny děti v pohodě - a žádná prkotina jako tvrdé vlasy nás ani v nejmenším nerozrušuje. Dívky zde září všemi barvami. Nalíčily se mnohé opravdu mocně a jsou nepřehlédnutelné. Gábinka propašovala na hory jeden z maminčiných parfémů, který uschovala na dnešní večer jako vlastní zlatý hřeb - a protože věděla, že již žádné zítra zde nebude - zapůjčila ho asi třem čtvrtinám děvčat. Parfém v použité koncentraci motá hlavy a chvílemi i zvedá žaludky, ale snažíme se vše ustát - jen pro ten dnešní den... Soutěže i tanec proběhly v klidu a já se postupně dovídám, že musím propadlého Jirku z vedlejší třídy milovat, když jsem ho vyzvala k pomalému tanci a že bude asi svatba. Všímám si, že Jirka na mne zvláštně kouká, tak si s ním jdu popovídat o svých dětech a manželovi a poptám se ho, která z holčiček ve škole v přírodě by se mu líbila - a jelikož je nerozhodný, několik mu jich navrhnu. Chlapci s kohouty na hlavách zvou dívky na čaj za čajem z místní várnice - neb zde nic jiného není k dispozici - ale očividně to nikomu nevadí a všichni vypadají, že se cítí slavnostně a dobře. Nejde o to, co pijí, ale že pijí - na večírcích se přece pije... Je nám jasné, že nás čeká po těch litrech čaje učuraná noc - ale pro jednou..

Pomalu jedinečný večer ukončujeme a děti posíláme do chatek. Nastává ukládací čas. Oblékám si podle příslibu modré pyžamo a vyrážím k chatám, které mám dnes večer na starosti. „Je v pyžamu, je v pyžamu,” slyším děti tlumeně povykovat a prvně mířím k chatce se Zuzkou a Jankou. Dívky jsou mírně zakřiknuté, když mne vidí, ale nic neřešíme. V chatce u chlapců se mohutně balí. „Co to máš?” natahuji se po sáčku se zelenohnědou hmotou a vzápětí vidím řízek, který s námi přežil osm dnů.. "Asi řízek,” reaguje Ondra a vypadá, že by rád v této chvíli patřil na jinou chatku. No výtečně,” mumlám si pod nosem a mířím k popelnici. Cestou se ještě raději zastavuji a obracím k dětem: „ Má tu ještě někdo řízek, ať neběhám dvakrát?” Kluci se vrhnou ke kufrům. „Nee.. jen tu mám buchtu a úplně nevoní, paní učitelko, a má jinou barvu, než měla,” podává mi Péťa krabičku se zplesnivělou bublaninou. Přibírám tedy i buchtu a odcházím a po návratu nacházím Honzu, jak usiluje zapnout kufr obří velikosti. „Honzíku, ten kufr stačí zapnout až ráno, ještě si budeš čistit zuby a balit pyžamo..ne? A pomůžu ti se zapnutím, kdyby to nešlo,” obracím se k chlapci. „Jo, paní učitelko, zdá se mi ale jako by se ty věci nafoukly,” tlačí chlapec na kufr. Kufr letmo prohrábnu.. "Honzíku, polštářek jim neodvážej,” vytahuju malý polštářek, který děti měly položen na velkém polštáři. „Aha, asi jsem ho omylem přibral s bundou, měl jsem ji na posteli,” drbe se ve vlasech Honzík a mne okamžitě vystupuje, zda zase nemáme vši. „A to je co?” vytahuju Honzovy botasky „pojedeš zítra boso?” Honzík jen kulí oči, tak mu vybalím ještě bundu na cestu a kufr cvičně krásně zapneme. „A je to,” usměju se, a protože není žádný problém, odcházím o dům dál. Poslední chatka, kterou dnes mám na starosti, vypadá, že již má pořádek a krásně spí. Když se ale přiblížím k dětem blíž, mám malý šok! Všichni leží v postelích v tričkách, kalhotech, mikinách - jak hasiči připravení k zásahu, dokonce jedna holčička má i kšiltovku na culíku. Ještěže si děťátka sundala boty! Ano, to je ta chatka, která už tolik chtěla za maminkami...ani minutu navíc tady nechtějí děvčátka ztrácet! Koukám, že všechny nespí, ale usilovně spaní předstírají - a já je nechávám být. Hlavně, že jsou v pohodě, holky, a o život nejde...

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat