18.6.19

Pavla Hermannová: Z deníku učitelky základní školy 3

Pokud byste váhali, zda jít učit, říkám – běžte do toho! Nasbíráte hromady originálních zážitků, na které nikdy nezapomenete.


Se zvonkem vbíhám do třídy, usazuji ženy z poradny a dovídám se, že ve třídě zatím proběhly dva konflikty ohledně shozené svačiny a zbořeného hradu. Ale šikovná paní asistentka k mé velké radosti již vše vyřešila. Jsem za ni vděčná – půlrok bez ní v této třídě před rokem byl docela složitý. Zahájíme hodinu, načež se jeden žáček intenzivně rozpláče, neb ho prý kolega píchl tužkou přímo do pupku. Asi po pěti minutách se Péťu podaří uklidnit, aby se zas rozplakala Alenka, že se jí chce kakat a už zvonilo. Pouštím Alenku na záchod a posadíme se s dětmi do kroužku k opakování druhů vět. K akci přizvu i paní z poradny a přichází i asistentka se svými klienty. Dětem zadávám pokyny – házíme si míčkem a tvoříme tematické věty tázací a odpovědi k nim. Děti se specifickou poruchou pracují s pomocí a s obrázky.

Tu se otevřou dveře a vchází paní ředitelka. „Na chvíli tady s vámi pobudu,” oznamuje nám. „Sednete si k nám do kruhu a zapojíte se do hry, paní ředitelko?” dovolím si optat se. Paní ředitelka souhlasí. Netuší totiž, co ji čeká, a netuším to ani já. S otázkami to je docela v pohodě. Přituhne, když dojde na věty rozkazovací. Kdo hází míček, má zadat splnitelný rozkaz – utvořit větu rozkazovací. Kdo míček obdrží, rozkaz splní a hodí pak míček dalšímu. Po chvilce pokynů v duchu „zazpívej Skákal pes” nebo „udělej pět dřepů” dostává míč Angela, vůdčí typ a velký temperament. V její tváři pozoruji nadšení pro věc. „Paní ředitelko, udělejte deset kliků!” pronese se šibalským výrazem výzvu. Očekávám, co na to paní ředitelka, ale jde k zemi a pokouší se udělat „ženské” kliky. „Sedm, osm... deset!” odpočítávají děti a očividně je výuka od tohoto momentu baví víc. „Paní ředitelko, zaběhněte kolečko!” přidá se po chvíli Lumír. Paní ředitelka se rozběhne a vybíhá ze třídy s oznámením, že má ještě nějakou práci. Možná nás teď nějakou dobu ve třídě nenavštíví, napadá mne.

Ženy z poradny život u nás ve třídě podle všeho baví, i když ještě nebyly zaúkolovány. To by se nejspíš v nejbližších minutách naplnilo, kdyby do třídy nevstoupily dvě zástupkyně školního parlamentu z osmé třídy, které nám přišly oznámit, že za čtrnáct dní bude na škole červený den a týká se to i paní učitelek. Která třída bude nejčervenější, obdrží cenu! Tato informace děti očividně zaujala, mne už méně, neb v červeném odstínu vlastním jen spodní prádlo a starý pionýrský šátek. „Já mám červené plavky!” volá nadšeně Martinka. „A já mám celou červenou péřovou bundu,” oznamuje Fany. Bude to jistě stát za to, představuji si červený den v naší třídě, netušíc ještě, že za 14 dnů vyhrajeme, neb si mé děti načerveno obarví rty i vlasy. „Faaaajn, ještě se na všem domluvíme, kuřátka,” snažím se děti dostat zpět do klidu a dovést zpátky k druhům vět.

V kombinované činnosti společných her, samostatné práce a společného vyvození nového učiva se dostáváme k velké přestávce. Odvádím ženy k vedení školy. „Bože, dej, ať se během té chvilky nikomu na chodbě ani ve třídách nic nestane!” vyšlu střelnou modlitbu a hlavou mi letí, že i kdybych na dozoru byla nepřetržitě, není v mých silách ani v silách žádného učitele na světě děti stoprocentně ochránit. A vzpomínám na kolegyni, která zodpovědně řešila při dozoru konflikt na jedné straně chodby a přitom oknem na druhém konci chodby vylezl nějaký expert na střechu. Ještě že děti toho tolik přežijí.

Vše je v klidu a po návratu se jen dovídám, že Maruška nemá svačinu a dvěma dětem došlo pití. Tak se dělím o svůj chleba a vyrábím šťávy. Přichází ke mně školní speciální pedagožka, aby probrala individuální procvičování s vybranými žáky, načež musím odskočit a zastavovat novou chlapeckou hru, při které se soutěží, kdo komu dřív stáhne kalhoty. Marek už je bez knoflíku. Holčičky zatím řeší, která nálepka na sešitu je lesklejší.

Po příchodu do třídy zjišťuji, že mám nepřijatý hovor od jedné maminky, která měla možná dojem, že velká přestávka je pro mne klidný čas na telefonování. Je mi líto, musí počkat. Kolegyně z vedlejší třídy mne přichází informovat, že bude třeba udělat inventarizaci skladu a že nám přišla rezervace do divadla. To bude jedinečný čas. Jako obvykle, cestování dvou tříd autobusy s přestupy a pak pobyt v divadle s vylévajícími se nápoji a svačinami padajícími pod sedadla, ztracenými šátky a následnými nevolnostmi v dopravních prostředcích. Divadelní den pak podle potřeby zdarma nadsuplujeme. Ještěže nám to stojí za to! Promýšlím rodinnou víkendovou oslavu a uvědomuji si, že nemám pro Janka slíbené krokodýlí papuče a pro babičku džus k vodce. A doufám, že náš pes, toho času silně zamilovaný do sousedovic feny, zvládne aspoň půl noci bez roztouženého žalostného kňučení. I když mne to jeho nasazení bere za srdce...

Převzato z blogu autorky na iDNES.cz.

Žádné komentáře:

Okomentovat