Věra E. Dobruská: Výtvarná výchova — vrah kreativity

Ve vzdělávání existuje jen málo oblastí, které jsou vyloženě subjektivního rázu a lze jen těžko hodnotit žákovu práci. Jednou z těchto oblastí je výtvarná výchova. Na hodnocení umění neexistují tabulky, neexistuje jednotný způsob — umělecká tvorba není lineární, kvantifikovatelná, strojově jednotvárná. Zde se nejedná o nabyté vědomosti dítěte (pomineme-li začátečnické kurzy, kdy se děti učí kreslit rovné čáry bez použití pravítka nebo stínovat), ale o jeho osobitý projev, který lze jen těžko srovnávat s výtvory ostatních. Jak tedy můžeme výkresy známkovat? A měly by se ve výtvarné výchově známky vůbec používat?

Z článku na EDTECH KISK vybíráme:

Mnohé školy si přesně stanovily, jak by se měla výtvarná výchova hodnotit. Žák by měl, mimo jiné, nosit požadované pomůcky, být ochoten pracovat a aktivně se účastnit hodin, pečlivě se připravovat, plnit zadané úkoly a mít „estetické vnímání a cit pro výtvarné umění“. Právě k poslednímu bodu tohoto výčtu lze vyjádřit další obavu, a to co s dětmi, které kreslit neumí a ono „estetické vnímání“ jim zčásti, nebo naprosto chybí? Lze je ocenit za jejich snaživost a nošení pomůcek, to ano, jenže pak je opět nutné přihlédnout k dětem, které nějaký talent mají a hodnocení jednotlivých žáků správně naškálovat. Jenže to jde se stupnicí jedna až pět těžko.

Další problém pak spatřuji v hodnocení právě těch talentovaných — co když se přesně nedrží zadání? Co když použijí trochu více kreativní intervence, než si vyučující představuje? Vyučující většinou totiž má přesnou představu o tom, co po dítěti chce. Jenže tohle dítě zase neví a zde mohou vznikat určité konflikty. V tomto případě pak negativní hodnocení může dítě od kreativní činnosti odradit, případně jej přinutit změnit svůj vlastní osobitý styl jen proto, aby zapadl do nějaké škatulky, kterou si vyučující uměle vytvořil.