7.4.19

Helena Hofmannová: Vývoj interpretace (nejlepšího) zájmu dítěte v judikatuře Ústavního soudu

Princip zájmu dítěte patří v judikatuře Ústavního soudu mezi nejvýznamnější kritéria při rozhodování případů týkajících se ochrany práv dětí. Cílem této analýzy je zpřístupnit a objasnit výklad pojmu „(nejlepší) zájem dítěte“ prostřednictvím ústavněprávní argumentace Ústavního soudu obsažené v jeho vybraných rozhodnutích. Jednotlivé oblasti rozhodování Soudu jsou řazeny chronologicky, neboť právě vývoj judikatury odráží problémy, s nimiž se Soud při interpretaci tohoto pojmu zabýval. Hlavní problémy jsou tak v podstatě vytvářeny přirozeně vývojem argumentace soudu, reagující na specifika jednotlivých případů a zároveň naznačující základní principy pro ústavní interpretaci zájmu dítěte.


Shrnutí:

Kritérium zájmu dítěte se stalo pravidelnou součástí argumentace Ústavního soudu při posuzování ústavnosti rozhodování o právech dětí. Základním principem při rozhodování ve věcech ochrany práv dítěte je, aby zájem dítěte byl zjišťován individuálně a samostatně pro každou situaci. Zájem dítěte není možné aplikovat pouze formálně jako abstraktní kategorii. Ústavní soud např. v nálezu týkajícím se institutu smluvní rodiny a v řadě rozhodnutí týkajících úpravy styku dítěte s rodiči, upozornil na neústavnost vágního odkazu na existenci zájmu dítěte, aniž by tento byl konkrétně zjišťován. Při respektování tohoto základního principu lze vymezit další zásady, na které Soud klade důraz při interpretaci zájmu dítěte v jednotlivých oblastech.

V zájmu dítěte nepochybně je, aby se při rozhodování o úpravě styku dítěte s rodiči přihlíželo ke konkrétním okolnostem vzájemných rodinných vztahů, které jsou pečlivě zjišťovány, a nikoli, aby byly aplikovány zažité modely o standardní úpravě styku dítěte s rodiči a jeho výchově.

Zájmem dítěte je být vychováván v rodině, přičemž zájem na tom, aby mělo zajištěnou „kvalitní“ materiální péči, nemůže převážit nad jeho zájmem a právem, aby bylo vychováváno vlastními rodiči. Ochrana rodinných vztahů představuje nejenom ochranu základního práva na nerušený rodinný život, ale i právo rodičů na přijetí opatření ze strany státních orgánů na podporu rodinného života. Tato aktivní složka práva na rodinný život by neměla být založena na donucovacích prostředcích, ale na vůli a možnostech všech zúčastněných a snaze najít co nejvhodnější řešení k umožnění výchovy dítěte v jeho rodině, včetně pomoci sociální. Nejlepšímu zájmu dítěte odpovídá takový postup orgánů a institucí, kdy vztahy všech zainteresovaných osob jsou uspořádány co nejdříve, aby byl vývoj dítěte co nejméně narušen.

Jakákoli opatření oddělující dítě od rodičů mohou být použita pouze ve výjimečném případě absolutní absence péče a jen tehdy, když je dítě bezprostředně ohroženo na životě. Takový postup je třeba považovat za ultima ratio s tím, že musí být učiněno vše pro možnost obnovení rodinných vztahů.

Zájem dítěte je třeba zjišťovat s ohledem na názor dítěte s tím, že jeho názor bude při rozhodnutí respektován, a to i kdyby se jeho vlastní rozhodnutí neshodovala s těmi, která učinil jeho opatrovník. Právo na vyjádření názoru (slyšení) a účasti dítěte by mělo být omezeno pouze v případech, kdy tomu brání právě zájem dítěte. Pokud má dojít k omezení participačních práv dítěte s ohledem na zájem dítěte, musí pro to existovat skutečně zásadní důvody a takové rozhodnutí musí být vždy řádně odůvodněno. Státní orgány by měly vycházet z předpokladu, že dítě je schopno vyjádřit svůj názor, a tento předpoklad teprve na základě konkrétních okolností vyvrátit. K dítěti nelze přistupovat pouze jako k pasivnímu objektu práv, ale jako k subjektu, který má právo o otázkách, které se jej dotýkají, také rozhodovat.



Autorka: doc. JUDr. Helena Hofmannová, Ph.D., působí na katedře ústavního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy, asistentka soudce Ústavního soudu Vladimíra Sládečka.

Poznámka redakce: Tato analýza byla zmiňována v diskuzi na konferenci Pedagogické komory, z.s. Učitelé sobě dne 6. dubna 2019.

Žádné komentáře:

Okomentovat