7.4.19

Eva Svobodová: Naše školy pořád fungují v éře průmyslové revoluce. Potřebujeme reformu, říká novinářka s aspergerem

Jak se dá prožít dětství s autismem, když o tom nevíte? „Nechápala jsem, čím jsem jiná,“ říká německá novinářka a spisovatelka Denise Linke, které byl až ve dvaceti letech diagnostikován Aspergerův syndrom a ADHD. Za jakých okolností vyšla její diagnóza najevo, jak se s tím vyrovnávala a jak by podle ní mělo být uspořádané školství? O tom jsme diskutovaly během její návštěvy Prahy, kam přišla prezentovat svou knihu Dost dobře nenormální.




Z doprovodného článku na webu Českého rozhlasu Radio Wave vybíráme:

Svá školní léta ale prožila bez jakékoliv diagnózy. To podle ní mělo své výhody i nevýhody. „Na jednu stranu to bylo skvělé, protože mi nikdo neříkal, že něco nemůžu dělat. Spousta dětí s nějakým postižením se od raného dětství učí, že nejsou schopné dělat to či ono.“ Na druhou stranu přiznává, že si nedovedla vysvětlit šikanu, kterou na škole zažívala. „Všichni kolem mě viděli, že jsem jiná, a tak mě šikanovali. Já jsem tomu nerozuměla. Nechápala jsem, čím jsem jiná,“ vypráví. Šikana se odehrávala na druhém stupni základní školy. Byla to podle ní škola zaměřená na znalosti a málo na sociální oblast. „Byla to náročná škola, která vás naučí o velkých autorech, myšlenkách a idejích. Ale takové vzdělání nevybízelo k nějakému sebevnímání. Spočívalo to jenom v tom, co se naučíte. Obecně tam bylo hodně šikany vůči těm, kteří byli trochu odlišní. A tím, že jsem byla hodně odlišná, tak jsem byla hodně šikanovaná. Bylo to hrozné,“ popisuje Denise své tehdejší pocity.(...)

„Děti stále oddělujeme a pokračujeme v tomhle striktním školském systému, který byl vynalezen během průmyslové revoluce, kdy bylo potřeba do škol dostat co nejvíce dětí. Teď už to ale není potřeba. Žijeme v roce 2019, kdy nepotřebujeme být v osmnácti hotoví lidé. Máme čas vyrůst a učit se. Máme čas vychovávat ve školách děti, které jsou sebevědomé, schopné a šťastné,“ dodává německá novinářka a spisovatelka Denise Linke.

4 komentáře:

Nicka Pytlik řekl(a)...

Nechápala jsem, čím jsem jiná

Lidé nejsou úplně stejní. Každý je v něčem jiný, než jsou ti ostatní.
Otázka zní, jestli byla paní s aspergerem v dětství a mládí agresivní tak, že ubližovala jiným dětem a likvidovala jejich pohodu při školní práci.
Pytlici jsou také jiní a byli v mládí biti, a nakonec jsou v jistém smyslu biti i dnes. Bytostně nesnášejí pitomce, totiž, a dávají jim to zřetelně a nepokrytě najevo. Proto také žijí, až na drobné výjimky, poměrně osamělý život. Ale nevadí jim to. A nehodlají k vůli tomu dělat nějakou společenskou reformu. Přijali to jako fakt.

Ygrain řekl(a)...

"Žijeme v roce 2019, kdy nepotřebujeme být v osmnácti hotoví lidé. Máme čas vyrůst a učit se. Máme čas vychovávat ve školách děti, které jsou sebevědomé, schopné a šťastné"

Tohle mě zarazilo, tak jsem si o té paní našla datum narození. A co byste řekli - stejný ročník jako současná feministická ikona Brie Larson, která natočila svůj debut o dospívání devětadvacetileté protagonistky. Holt generace takzvaných mileniálů, přezdívaných rovněž "me generation" nebo "Peter Pan generation". Pro ty, kdo nevědí, tak Peter Pan byl chlapec, který nikdy nezestárl, tj. nedospěl.

Nicka Pytlik řekl(a)...

nepotřebujeme být v osmnácti hotoví lidé

A což tedy posunout zletilost na řekněme dvacet čtyři let. Jakože svéprávnost a tak nějak podobně. Když nehotoví, tak nehotoví.

Ygrain řekl(a)...

To zní docela dobře. Nechcete mít povinnosti, tak proč byste měli mít práva.
BTW, nebývala v té zatracované době průmyslové revoluce zletilost až od 21?

Okomentovat